25.10.2014 

Doprovázet a bránit rodinu, která je dnes atakována jako nikdy – tak lze shrnout reflexi papeže Františka na setkání se členy Schönstattského hnutí. Sedm a půl tisíc jich dnes přišlo do auly Pavla VI. u příležitosti 100. výročí vzniku tohoto hnutí, které založil roku 1914 o. Joseph Kenntenich. Téměř tři hodiny trvala audience, na níž byl promítnut film o této komunitě a zazněla svědectví manželů, rodin a mladých lidí, pocházejících z 50 zemí světa. Přítomni byli také kardinálové Errazuriz Ossa, Kasper a Rylko a několik biskupů.

Papež František celou hodinu odpovídal na otázky, které mu kladli členové zmíněného hnutí na čele s o. Heinrichem Walterem. Hned první z pěti otázek se týkala tématu nedávno skončené biskupské synody a to nikoli náhodou, protože právě rodinná spiritualita je typickým rysem Schönstattského hnutí. Osvědčeným výchovným a pastoračním prostředkem této spirituality jsou domácí svatyňky, tedy určitá zákoutí v bytě, kde je umístěn kříž, mariánská ikona a výzdoba podle individuálního vkusu každé rodiny; místo, které slouží individuálnímu i společnému ztišení a modlitbě a které dotváří atmosféru domova dané rodiny. Papež František si nebral servítky při popisu situace rodiny v soudobé kultuře:

„Myslím, že křesťanská rodina, rodina a manželství nebyly nikdy tak atakovány jako v této době. Napadány přímo či konkrétně. Mohu se mýlit. Odborníci z řad církve nám to mohou říci. Rodina je zasažena, zasahována a mrzačena jako by byla nějakou asociací. Rodinou lze dnes nazvat cokoli, ne? Kolik rodin je raněných, kolik manželství se zhroutilo, kolik jen relativismu je v koncepcích svátosti manželství. V této chvíli se ze sociologického hlediska a z hlediska lidských hodnot rodina ocitla v krizi, protože je bita a drásána ze všech stran!“

Papež proto vybídl k zamyšlení nad „soudobou realitou, v níž je svátost manželství znehodnocována a redukována na pouhý obřad. Ze svátosti se dělá pouhý sociální fakt. Sociální rozměr překrývá to základní, tedy sjednocení s Bohem.“

„Co můžeme dělat?. Ano, můžeme pronést krásnou promluvu, principiální prohlášení... To je zajisté třeba. A to zřetelně: „Pohleďte, to co nabízejí, není manželství! To je sdružení, ale nikoli manželství!“ Někdy je nezbytné říci věci velmi zřetelně a musíme to říci!
Pastorace pomáhá, ale pouze v přímém kontaktu, takříkajíc „tělo na tělo“. Tedy doprovázet! A to znamená také ztrácet čas. Největším mistrem ve ztrácení času je Ježíš! Ztrácel čas doprovázením, aby dal uzrát lidskému svědomí, hojil rány a učil... Doprovázet znamená putovat společně.“

V tomto smyslu, pokračoval Svatý otec, je „zapotřebí hlubší přípravy k manželství, aby bylo jasné, že je to navždy, což zpochybňuje kultura provizoria, která se ovšem dotýká stejně rodiny jako i kněží. Papež poukázal také na rodinná dramata, která se v první řadě dotýkají dětí trpících sváry mezi rodiči, ale také na nesakramentální soužití. Netřeba se přitom však pohoršovat,“ řekl papež:

„Kolik jen lidí dnes neuzavírá sňatek! Žijí spolu úplně anebo – jako jsem viděl i ve svojí rodině – žijí jen na částečný úvazek, od pondělka do pátku spolu, na sobotu a neděli k mamince.. To jsou nové naprosto destruktivní formy omezující velikost manželské lásky. Je tolik takovýchto soužití, rozluk a rozvodů. Proto je klíčové to, jak pomoci v přímém kontaktu, doprovázením, ne proselytismem, protože ten nevede k žádnému výsledku. Doprovázet trpělivě. Trpělivě. Jedno slovo dnes, jedno zítra... To je má rada.“

Podstatnou složkou spirituality Schönstattského hnutí je mariánská zbožnost, která se týkala druhá otázka.

„Pravda je, že Maria je Ta, která umí proměnit zvířecí stáj na Ježíšův domov. S trochou plének a mořem něhy. Je také schopna rozradostnit dítě v lůně jeho matky, jak slyšíme v evangeliu. Je schopna nás obdařit Ježíšovou radostí. Maria je zásadně Matkou.“

Papež František pak poukázal na již dříve zmíněnou příhodu týkající se úpadku mariánské zbožnosti v Evropě, jak ji osobně zažil v Belgii, kde mu jeden manželský pár velice angažovaný v místní farnosti a v katechezi sdělil, že nepotřebuje Marii, protože poznal Ježíše.“

„Strnul jsem. Rozesmutnělo mne to a způsobilo špatnou náladu. Je to jako by démon pod zdáním „lepší“ formy, odňal to nejlepší. Pavel říká, že se převléká za anděla světla. A to je Maria bez mateřství. Maria je Matkou. A to především. Nelze chápat žádný Mariin titul bez toho, že je Matkou. Je Matkou, protože rodí Ježíše a pomáhá nám mocí Ducha svatého, aby se Ježíš v nás narodil a rostl. Je Tou, která nám nepřetržitě dává život. Je Matkou církve. Je mateřstvím. Nemáme právo – a chybujeme, činíme-li tak – osvojit si psychologii sirotků. Křesťan totiž nemá právo být sirotkem. Má Matku! Máme Matku! Jeden starý, bodrý kazatel, mluvil kdysi o těchto typech sirotčí psychologie a svoje kázání končil: »Kdo však nechce mít Marii za matku, bude ji mít za tchýni!«.“

Třetí otázka se týkala křesťanského svědectví a papež František vyšel z výroku Benedikta XVI., že církev neroste proselytismem, ale přitažlivostí.

„A přitažlivost jí dá svědectví. První rada je svědectví. Žít takovým způsobem, aby v druhých zvítězila touha žít jako my. Žít tak, aby se druzí začali zajímat a ptali se: proč. Svědčit ve všem. Nejsme spasitelé nikoho, zprostředkováváme Toho, který spasil nás, a to všem, což můžeme jedině, když do svého života, svého těla a do své životní historie přijmeme Jeho, Ježíše. Být svědky znamená nejenom konat charitativní skutky, které jsou jistě zapotřebí, protože všichni budeme souzeni podle protokolu, kterým je 25. kapitola Matoušova evangelia. Svědčit tedy v práci, výchově, službě druhým, ale nejenom to. Svědčit životem. Jak ale žiji já? Nevedu dvojí život? Prohlašuji se za křesťana, ale nežiji jako pohan? Světskost je duchovní, duch tohoto světa, který je Ježíšem odmítán. Stačí číst Janovo evangelium, kde se to často opakuje. Nesdílím tohoto ducha napůl se svojí křesťanskou vírou? Svědčit znamená chopit se jí cele. Je to životní volba.“

Řekl mimo jiné papež František na setkání s téměř osmi tisíci členy Schönstattského hnutí z padesáti zemí.

PLNÉ ZNĚNÍ papežovy promluvy je ZDE.

Milan Glaser

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.