Pro Ježíše kralovat neznamená rozkazovat

23.11.2014 

Homilie papeže Františka při kanonizační mši sv., nám. sv. Petra

Dnešní liturgie nás vybízí, abychom upřeli pohled ke Kristu jakožto Králi. Krásná modlitba preface nám připomíná, že Jeho království je „královstvím pravdy a života, svatosti a milosti, královstvím spravedlnosti, lásky a pokoje“. Čtení, která jsme slyšeli, nám ukazují, jak Ježíš svoje království uskutečnil; jak jej v průběhu dějin uskutečňuje a co žádá od nás.

Nejprve tedy: jak Ježíš uskutečnil království? Tím že se nám přiblížil a projevil svoji něhu. On je pastýř, o kterém mluví prorok Ezechiel v prvním čtení (srov. 34,11-12.15-17). Tento úryvek oplývá slovesy, která označují péči a lásku Pastýře o svoje stádo: vyhledat, ujmout se, vysvobodit z míst, kam se rozprchlo, vyvést na pastvu, dát odpočinek, hledat a přivést zpět ztracenou ovci, obvázat zraněné, posílit slabé, svědomitě pást. Všechny tyto postoje se staly skutečností v Ježíši Kristu: On je vskutku „veliký pastýř ovcí a strážce našich duší“ (srov. Žid 13,20; 1 Petr 2,25).

Kdo jsou v církvi povoláni být pastýři, nemohou se od tohoto modelu distancovat, pokud se nechtějí stát námezdníky najatými za mzdu. Boží lid má v tomto ohledu neomylný čich pro rozpoznání dobrých pastýřů od námezdníků.

Jak uskutečňuje Ježíš svoje království po svém vítězství, tedy po Zmrtvýchvstání? Apoštol Pavel v prvním listě Korinťanům říká: „On totiž musí kralovat, dokud mu (Bůh) nepoloží všechny jeho nepřátele k nohám“ (15,25). Otec postupně všechno podřizuje Synu a zároveň Syn podřizuje všechno Otci, nakonec i sebe. Ježíš není králem na způsob tohoto světa: pro Něho kralovat neznamená rozkazovat, nýbrž poslouchat Otce, odevzdávat se Mu, aby se naplnil Jeho plán lásky a spásy. Existuje tak plná reciprocita mezi Otcem a Synem. Čas Kristova kralování je tedy dlouhým časem podřizování všeho Synu a odevzdávání všeho Otci. „Jako poslední nepřítel pak bude zničena smrt“ (1 Kor 15,26). A nakonec, až bude všechno podřízeno Ježíšovu kralování a všechno - i sám Ježíš - bude podřízeno Otci, bude Bůh všechno ve všem (srov. 1 Kor 15,28).

Evangelium nám říká, co žádá Ježíšovo kralování od nás, připomíná nám, že blízkost a něha jsou pravidlem života také pro nás a podle toho budeme souzeni. Naším soudním protokolem bude velké podobenství o posledním soudu z 25. kapitoly Matoušova evangelia: „Pojďte, požehnaní mého Otce, přijměte jako úděl království, které je pro vás připraveno od založení světa. Neboť jsem měl hlad, a dali jste mi najíst, měl jsem žízeň, a dali jste mi napít; byl jsem na cestě, a ujali jste se mě, byl jsem nahý, a oblékli jste mě; byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení a přišli jste ke mně“ (Mt 25,34-36). Spravedliví odpovědí: kdy jsme tě viděli? A On odpoví: „Amen, pravím vám: Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali“ (Mt 25,40).

Spása nezačíná vyznáním Kristovy královské hodnosti, nýbrž napodobováním skutků milosrdenství, jimiž On své království uskutečnil. Kdo je prokazuje, dokazuje, že přijal Ježíšovu královskou hodnost, protože ve svém srdci udělal místo Boží lásce. Na sklonku života budeme souzeni podle lásky, podle blízkosti a něhy projevené bratřím. Na tom závisí, zda vstoupíme či nikoliv do Božího království, tedy naše zařazení na jednu či druhou stranu. Ježíš nám svým vítězstvím otevřel svoje království, ale závisí na každém z nás, zda vstoupíme, počínaje tímto životem. Království začíná teď, když se konkrétně stáváme bližním bratrovi, který prosí o chléb, oděv, přijetí a solidaritu, katechezi. A pokud budeme onoho bratra a sestru opravdu milovat, budeme podníceni dělit se s ním či s ní o to nejdražší, co máme, tedy Ježíše a jeho evangelium. Dnes nás nám církev předkládá jako vzor nové světce, kteří právě skutky velkodušné odevzdanosti Bohu a bratřím, každý ve svém prostředí, sloužili Božímu království a stali se jeho dědici. Každý z nich odpověděl mimořádnou tvořivostí na přikázání lásky k Bohu a bližnímu. Věnovali se neúnavně službě posledním, pečovali o nuzné, nemocné, staré a pocestné. Jejich přednostní láska k nejmenším a chudým byla odrazem a měřítkem nepodmíněné lásky Boží. Hledali a nalezli totiž lásku v silném a osobním vztahu k Bohu, z něhož vyvěrá pravá láska k bližnímu. Proto v hodinu soudu uslyšeli toto něžné pozvání: „Pojďte, požehnaní mého Otce, přijměte jako úděl království, které je pro vás připraveno od založení světa“ (Mt 25,34).

Obřadem kanonizace jsme opět vyznali tajemství Božího království a uctili Krista Krále, Pastýře plného lásky k svému stádci. Kéž nám noví svatí svým příkladem a svojí přímluvou umožní, aby v nás rostla radost z toho, že se ubíráme cestou evangelia, a rozhodnutí přijmout jej jako kompas svého života. Jděme v jejich šlépějích, napodobujme jejich víru a jejich činorodou lásku, aby také naše naděje byla oděna nesmrtelností. Nenechme se rozptylovat jinými pozemskými a pomíjivými zájmy. A kéž nás na této cestě k nebeskému království vede Matka Maria, Královna všech svatých.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2022 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.