13.12.2014 

Homilie papeže Františka na mši ze svátku P. Marie Guadaloupské, baz. sv. Petra

„Ať chválí Hospodina všechny národy.
Bože buď milostiv a žehnej nám,
ukaž nám svou jasnou tvář.
Kéž se pozná na zemi, jak jednáš,
kéž poznají národy, jak zachraňuješ.
Nechť se lidé radují a jásají,
že soudíš národy spravedlivě...“ (Žl 66).

Modlitba, ve které Žalmista prosí o odpuštění a požehnání pro lidi a národy a zároveň se raduje a jásá, pomáhá vyjádřit duchovní smysl této slavnosti. Lidé a národy naší velké latinskoamerické vlasti si dnes vděčně a s radostí připomínají slavnost svojí patronky, Naší Paní z Guadaloupe, která je uctívána od Aljašky po Patagonii. Od archanděla Gabriela a svaté Alžběty až k nám stoupá naše synovská modlitba: „Zdrávas Maria, milostiplná, Pán s Tebou...“ (Lk 1,28). Při této slavnosti Naší Paní z Guadaloupe si s vděčností připomínáme její navštívení a mateřské doprovázení, spolu s Ní zpíváme Její „magnificat“ a svěřujeme Jí život svých národů a kontinentální poslání církve.

Když se v Tepeyac ukázala svatému Juanovi Diegovi, představila se jako „svatá Maria vždy Panna, Matka pravého Boha“ (Nican Mopohua) a uskutečnila nové navštívení. Pospíchala vlídně obejmout nové americké národy v dramatické situaci. Jako „veliké znamení na nebi... žena oděná sluncem, s měsícem pod nohama“ (Zj 12,1) bere na sebe kulturní a náboženskou symboličnost původních národů a zvěstuje a dává svého Syna veškerému, novému a míšeneckému, sužovanému lidu.

Mnozí poskakovali radostí a nadějí při jejím navštívení, když byli obdarováni jejím Synem, a nejdokonalejší Pánova učednice se stala „velkou misionářkou přinášející evangelium naší Americe“ (Aparecida, 269). Syn Nejsvětější Panny, Neposkvrněné těhotné, se tak zjevuje na počátku dějin nových národů jako „nejpravdivější Bůh, skrze něhož žijeme“, jako dobrá zvěst synovské důstojnosti všeho jejího obyvatelstva. Nyní už nikdo není pouhý otrok, ale všichni jsme děti téhož Otce, bratry mezi sebou a služebníky ve Služebníkovi.

Svatá Matka Boží nejenom navštívila tyto národy, ale zůstala s nimi. Zanechala svůj tajemně otištěný posvátný obraz na tilmě svého posla, abychom Ji měli dobře v patrnosti. A ten se stal symbolem Mariiny smlouvy s těmito národy, jimž propůjčuje duši a něhu. Na Její přímluvu začala se křesťanská víra stávat tím největším bohatstvím duše amerických národů, jejíž nejcennější perlou je Ježíš Kristus; pokladem, který se předává a projevuje až dodnes ve křtu mnoha lidí, ve víře, v naději a lásce mnohých, v drahocenné lidové zbožnosti a také v onom americkém ethosu projevujícím se ve vědomí důstojnosti člověka, v nadšení pro spravedlnost, v solidaritě s nejchudšími a trpícími a v naději často navzdory všem nadějím.

Můžeme tak tady a dnes chválit Boha za divy, které učinil v životě latinskoamerických národů. Bůh ve svém stylu „tyto věci skryl před moudrými a chytrými a odhalil je maličkým, pokorným a těm, kdo mají prosté srdce“ (srov. Mt 11,25). Maria rozpoznává v divech, které Jí učinil Pán, styl a způsob, jakým její Syn jedná v dějinách spásy. Mariin chvalozpěv převrací světské soudy, boří modly moci, bohatství a úspěchu za každou cenu, odhaluje soběstačnost, pýchu a sekularizované mesianismy, které vzdalují od Boha, a vyznává, že Bůh se zalíbením rozvrací ideologie a zesvětštělé hierarchie. Povyšuje ponížené, přichází na pomoc chudým a maličkým, zahrnuje dobrodiním, požehnáním a nadějí ty, kteří důvěřují Jeho milosrdenství od pokolení do pokolení, zatímco bohaté, mocné a vladaře sesazuje z jejich trůnů.

Magnificat nás uvádí do Blahoslavenství, prvotní syntézy a zákona evangelního poselství. V jeho světle dnes vnímáme pobídku prosit o milost, která je tolik křesťanská, aby budoucnost Latinské Ameriky byla ztvárňována chudými a trpícími, pokornými, těmi kteří hladoví a žízní po spravedlnosti, soucitnými, těmi, kdo mají čisté srdce, tvůrci pokoje a pronásledovanými pro Kristovo jméno, „protože jejich bude nebeské království“ (srov. Mt 5,1-11). Je to milost být ztvárněni těmi, které dnešní modlářský systém skartační kultury odsunuje do kategorie otroků, předmětů, jimiž si lze posloužit nebo je prostě zahodit. A vznášíme tuto prosbu, poněvadž Latinská Amerika je „kontinentem naděje“, od ní se očekávají nové modely rozvoje, které v sobě spojí křesťanskou tradici a civilizační rozmach, spravedlnost a rovnost se smířením, vědecký a technologický rozvoj s lidskou moudrostí, plodné utrpení s nadějnou radostí. Tuto naději je možné opatrovat jedině s velkou dávkou pravdy a lásky, základů veškeré reality, revolučními hybateli nového autentického života.

Položme tyto skutečnosti a tyto touhy na oltář jako dar milý Bohu. Prosme Jej o odpuštění a svěřme se Jeho milosrdenství, slavme velikonoční oběť a vítězství Našeho Pána Ježíše Krista. On je jediný Pán, „vysvoboditel“ z každého našeho otroctví a bídy plynoucích z hříchu. On je úhelným kamenem, který byl skartován. On nás volá, abychom žili opravdovým životem, lidštějším životem jako bratři a sestry, neboť jsou už otevřeny brány „nové země a nového nebe“ (Zj 21,1).

Vzývejme Nejsvětější Pannu Marii guadaloupskými invokacemi jako Matku Boží, Královnu, naši Paní, naši dívenku, naši maličkou, jak ji nazýval Juan Diego a všemi těmi laskavými osloveními, jimiž se k Ní obrací lidová zbožnost; prosme Ji, aby nadále provázela, chránila naše národy a pomáhala jim. A aby přivedla za ruku všechny děti putující po této zemi na setkání se svým Synem, Ježíšem Kristem, Naším Pánem, přítomným v církvi, v jejím svátostném charakteru, zejména eucharistii, přítomným v pokladu svého Slova a učení, přítomným ve svatém lidu Božím, v těch, kdo trpí a jsou pokorní v srdci. A pokud nás tento smělý program děsí anebo nám vyhrožuje zesvětštělá ustrašenost, ať se k nám vrátí a opět nám dá slyšet svůj mateřský hlas dobrá a velká Matka: „Nedělej si starosti. Což nejsem zde já, tvoje matka?“

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.