O Františkovi, papeži

28.12.2014 

K pochybám Vittoria Messoriho

Spolu s nástupem papeže Františka, jehož osobní charisma dalo pookřát víře mnohých křesťanů, došlo také k paradoxnímu vyostření, ne-li k určitému prohloubení polarizace mezi věřícími ve vztahu ke Kristovu náměstku. Známý italský publicista Vittorio Messori, jenž v minulosti publikoval obsáhlé knižní rozhovory s oběma předcházejícími papeži, dal po dlouhém odmlčení překvapivě průchod svým Pochybám o papeži Františkovi, jak nazval článek zveřejněný italským deníkem Corriere della Sera právě na Štědrý den. Messori tvrdí, že „Bergoglio je nepředvídatelný pro „běžného katolíka“, a pochybuje o „upřímnosti zájmu, který papež budí u širokého publika“. Vyjadřuje tak pocity, které lze tu a tam slýchat především v Evropě, nevyjímaje ani české prostředí.

Publicistický počin autora považovaného v Itálii za „tradičního papežence“ je poněkud zarážející. Ve svém článku sice vyjadřuje svoji víru, že „Jedinou a pravou hlavou církve je všemohoucí a vševědoucí Kristus, který ví lépe než my, koho zvolit svým pozemským zástupcem.“ Přitom však zároveň formuluje kritiku, v níž umně obrací gesta a slova papeže proti němu samému, např. když potměšile podotýká, že „si papež bere letadlo, aby navštívil a popřál vše nejlepší svému příteli, pastorovi pentekostální komunity, která vyprazdňuje katolické kostely i v papežově vlasti právě oním proselytismem, který papež tak tvrdě odsuzuje mezi svými.“ Messori takových a podobných výpadů podává několik, byť jenom jako svůj osobní dojem, který podmiňuje poněkud nadbytečným vyznáním, že „nemá účast na papežském charismatu“. Přestože Messori nakonec vřele vyzývá k modlitbě za papeže, vyznívá jeho publicistický počin dosti nevalně, a víru „běžného katolíka“, kterého se autor v úvodu svého článku chtěl asi zastat, rozhodně nepovzbuzuje.

Rozumy se pokouší dávat papeži také u nás známý americký publicista George Weigel v souvislosti se synodem o rodině, a bylo by možné jmenovat i mnohé další. Takovéto hlasy jsou však – možná i nevědomky - reakcí spíše na masivně pozitivní interpretaci Františkova pontifikátu v sekulárních médiích a to zvláště kruhy tzv. osmašedesátnických neomarxistických myšlenkových proudů hlásajících, že „je zakázáno zakazovat“.

Mimochodem v našich zemích má osmašedesátnické hnutí jen zdánlivě protimarxistickou konotaci vzhledem k následnému vpádu Sovětských vojsk, ale jeho povaha byla stejná jako na Západě. Tam se projevovalo bouřemi odporu vůči tzv. establishmentu kapitalistickému, zatímco u nás logicky naopak vzrůstem sympatií k establishmentu komunistickému. Tuto pomýlenost vyjevilo až tragikomické dovolávání se Dubčeka a jemu podobných tváří v tvář sovětským tankům. To zde však není podstatné, třebaže u nás toto hnutí po roce 1989 patrně prodělalo určitý remake, zvláště na církevní půdě.

V každém případě však oba póly vztahu k papeži - tomu předchozímu i tomu nynějšímu - neberou v úvahu to podstatné. Jedni totiž vědí, co papež dělá, a to lépe než on sám, a fandí tak spíše svým vlastním pomýleným iluzím. A druzí vědí lépe, co by papež měl dělat, ale nelíbí se jim, že to nedělá. Ani jeden postoj nevyplývá z víry v Krista, v Jeho pozemského zástupce. František nabízí duchovní vedení všem lidem dobré vůle.

Svým magisteriem uskutečnil Petrův nástupce jakýsi přechod na jinou vlnovou délku lidské komunikace spojenou s průnikem do mystických komnat lidského bytí. Neznamená to však, že je třeba se vzdát rozlišování dobra od zla či pravdy od lži. Naopak. Jenom je třeba nezůstat na rovině pouhých slov či verbální argumentace, která nezřídka ústí do soběstačné domýšlivosti. Dnes se totiž zdá, jako by se postupně tenčila zásoba slov, která vycházejí z dobrého srdce, a lidé jsou stále více nuceni volit slova, která nevyjadřují přízeň a sympatie, nýbrž žádostivost a zášť. Jsou tak nuceni jednak z vnějších popudů politickými a jinými konvencemi, a jednak z těch vnitřních, totiž svým vlastním sobectvím. A zároveň se zdá, že tento vnější i vnitřní tlak tajemně souzní ve stále zjevnější nevraživostí vůči lidské přirozenosti jako takové, v její individuální i kolektivní realitě. A jako by se tato realita stávala stále více tajemnou anebo člověk stále více docházel ke zjištění, že ji nelze vypovědět lidskými slovy. Tajemství, které napříč dějinami na člověka doléhá, však není jedno a není nerozdílné. Od člověka se žádá, aby rozlišil náboženské tajemství (1 Tim 3,16), které vede ke spáse, od tajemství špatnosti (2 Sol 2,7), které stahuje do záhuby, a svobodně se ubíral cestou pravdy.

Milan Glaser

Copyright © 2003-2020 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.