O teologii násilí

11.1.2015 

Násilnosti, ke kterým na různých místech světa dochází a které jsou prostřednictvím médií dostupné lidské vnímavosti, takřka nikoho nenechávají lhostejným. V posledních dnech zejména pařížské atentáty. Paradoxně menší pozornost věnují média mnohem rozsáhlejším hrůzám v Sýrii či Iráku nebo v Nigérii. V každém případě však nabízená politologická, ekonomická, ba ani religionistická vysvětlení nestačí. Navíc po sobě zanechávají směsici nepřehledných a vznětlivých emocí anebo naopak lhostejnost. Důležitější než vysvětlení je spíše odpověď na otázku, co tento příliv mediálně referovaného násilí znamená. Říká tím něco Bůh? Neříká něco jiného, než co o tom sdělují média?

Spočívá skutečně osobní postoj ke světovému dění ve verbálních tahanicích o obecniny, jak to sugerují zdánlivě všudypřítomná a zdánlivě vševědoucí média? Vymanit vlastní mysl a emotivitu z jejich sevření je téměř nad lidské síly, ale je stále nezbytnější se o to snažit, protože abstrakta obíhající ve veřejném mínění rozhodně nejsou neviňátka, pokud jde o rozněcování nenávistných emocí, projevujících se velice konkrétně.

„Násilí je nástrojem antikrista,“ jak řekl Benedikt XVI. (Angelus 11.3.2012) Násilnosti jsou výrazem opačného duchovního pohybu než ten vycházející od Ducha, který je Dárcem života a ztělesnění. Násilí a prolévání krve mezi lidmi je výraz nenávisti a lži, jež jsou vlastní jedinému duchu, Zlému. Běsům dvacátého století se začalo říkat „světové“. A zdá se jako by globalizace vstoupila na dějinnou scénu právě světovými válkami. Násilí začalo být chápáno jako kultovní praxe idolů zvaných vlast, národ, království, demokracie, komunismus, kapitalismus či svoboda slova. Opravdu je vrcholným smyslem života položit jej za tyto idoly? Opomenuta zůstala křesťanská finalizace dějin, která říká, že boj o spásu duše člověka byl již vítězně dokonán. Zabíjení mezi lidmi není zapotřebí. Je však zapotřebí Ježíšova svědectví, řecky martyrion, kterému se stavějí do opozice ony zmíněné i další idoly.

Svým vtělením se Bůh nejenom stal součástí lidstva, ale zároveň celé lidstvo v jeho prostorové i časové dimenzi spojil se Sebou. Bůh se jistým způsobem spojil s každým člověkem, ale také celé tvorstvo sjednotil v Kristu. Lidstvo i jeho dějiny předtím vykloubené ze stvořitelského Božího plánu v důsledku dialogu, který člověk nerozumně navázal se Zlým duchem, byly opět přičleněny k Bohu; staly se místem Jeho součinnosti s lidmi, tedy dějinami spásy.

Toto přičlenění uskutečnil Kristus svojí smrtí na kříži. Byl to gigantický duel, ve kterém Boží Syn v lidském těle Zlého ducha porazil a člověka osvobodil. V dějinách spásy tento duel tajemně spěje k veřejnému zjevení jeho Vítěze. Člověk je skrze Krista a v Kristu postupně spojován s Bohem, ale ke svému dějinnému završení spěje také jeho dialog se Zlým duchem. Ďábelskou alternativou vtělení je násilí, pokud možno všeobecné. Nezáleží mu na tom, na které straně vzájemného vraždění bude stát ten či onen lidský jedinec.

Zlý duch od své porážky na Golgotě totiž pokračuje ve svém dialogu s člověkem, zastírá svoji porážku a předstírá, že bude vítězem, až – jak praví sv. Pavel - „onen bezbožník - podporován satanem - vystoupí s velikou mocí, s falešnými divy a zázraky a všemi možnými bezbožnými pletichami, ke zkáze těch, kdo jsou určeni k záhubě za to, že nepřijali lásku k pravdě, aby byli spaseni“ (2 Sol 2,9). Dějiny spásy však vyvrcholí Božím vítězstvím nad posledním řáděním zla v podobě posledního soudu (srov. KKC, 677).

V evangeliu se zachovala jedna otázka, kterou položil Ježíš a ponechal ji bez odpovědi. Nejspíše proto, aby nad ní rozjímali věřící: „Nalezne Syn člověka na zemi víru, až přijde?“ (Lk 18,8).

Milan Glaser

Copyright © 2003-2022 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.