Musíme být průvodci, kteří jsou vedeni

2.2.2015 

Homilie papeže Františka na Den zasvěceného života, baz. sv. Petra

Představme si v duchu putující Matku Marii s Dítětem Ježíšem v náruči. Uvádí Jej do chrámu, představuje lidu a vede na setkání s Jeho lidem.

Náruč Matky je jako „žebřík“, po kterém Boží Syn sestupuje k nám, žebřík Boží blahovůle. Slyšeli jsme to v prvním čtení z listu Židům: Kristus „se ve všem musel připodobnit svým bratřím, aby se stal v jejich záležitostech u Boha veleknězem milosrdným a věrným“ (Žid 2,17). Dvojí je Ježíšova cesta: sestoupil tím, že se stal jedním z nás a vystoupil spolu s námi k Otci tím, že nás připodobnil Sobě.

Můžeme rozjímat v srdci tento pohyb a představovat si evangelní scénu, v níž Maria vstupuje do chrámu s Dítětem v náruči. Matka Boží putuje, Syn ji však předchází. Ona Jej vede, ale On vede ji cestou, po níž k nám přichází Bůh, abychom mohli přijít k Němu.

Ježíš šel naší cestou, aby nám ukázal novou cestu, „novou a živou cestu“ (Žid 10,20), kterou je On sám. A pro nás zasvěcené osoby je to jediná cesta, kterou se máme ubírat konkrétně a bez alternativ s radostí a nadějí.

Evangelium pětkrát zdůrazňuje poslušnost Marie a Josefa zákonu Páně (Lk 2,22.23.24.27.39). Ježíš nepřišel plnit svoji vůli, nýbrž tu Otcovu, a to – jak řekl – byl jeho „pokrm“ (Jan 4,34). Kdo následuje Ježíše vydává se na cestu poslušnosti a jako by napodobuje Pánovu „blahovůli“, sklání se k plnění Boží vůle až ke zřeknutí a ponížení sebe sama (srov. Flp 2,7-8). Postupovat vpřed znamená pro řeholníka snížit se ve službě, tedy jít stejnou cestou jako Ježíš, který „nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu“ (Flp 2,6). Snížením se stát služebníkem, který slouží.

Pro nás zasvěcené osoby tato cesta dostává podobu pravidla, vepsaného v charismatu zakladatele. Přitom však nezapomínat, že nenahraditelným pravidlem pro všechny je vždycky evangelium, kterému potom Duch svatý bezmeznou kreativitou dává výraz v různých pravidlech zasvěceného života. Všechna se přitom rodí z následování Krista, tedy snížením ve službě.

Tímto „zákonem“ mohou zasvěcené osoby dosáhnout moudrosti. Ta však není abstraktní dovedností, nýbrž dílem a darem Ducha svatého, a zjevným znamením této moudrosti je radost. Ano, evangelní radost řeholníka je důsledkem této cesty snížení spolu s Ježíšem. A když jsme smutní, když si stěžujeme, prospěje nám položit si otázku, jak žijeme tuto kenotickou dimenzi.

Ve vyprávění o Ježíšově uvedení do chrámu je moudrost představována dvěma starci, Simeonem a Annou: lidmi poddajnými Duchu svatému, Jím vedenými a oživovanými. Pán jim dal moudrost na dlouhé cestě poslušnosti Jeho zákonu, poslušnosti, která ponižuje a drtí, ale na druhé straně podněcuje a střeží naději, činí je kreativními, protože jsou naplněni Duchem svatým. Slaví i určitou liturgii spolu s Dítětem, které je uváděno do chrámu: Simeon velebí Pána a Anna „ohlašuje“ spásu (srov. Lk 2,28-32.38). Stejně jako Maria nese Dítě i starý Simeon, ale ve skutečnosti je on sám veden Dítětem. Liturgie prvních nešpor dnešního svátku to vyjadřuje jasně a pronikavě: „senex puerum portabat, puer autem senem regebat – stařec choval dítě, ale dítě vedlo starce “. Mladá matka Maria, stejně jako stařec či dědeček Simeon nesou v náručí dítě, avšak je to dítě samo, které vede oba.

Je zajímavé povšimnout si, že v této epizodě těmi kreativními nejsou mladí, nýbrž staří. Ti mladí jako Maria a Josef následují Pánův zákon cestou poslušnosti. Staří jako Simeon a Anna spatřují v Dítěti naplnění Zákona a Božích zaslíbení. A dovedou to slavit, jsou kreativní v radosti, v moudrosti. A Pán přetváří poslušnost na moudrost působením svého svatého Ducha. Někdy Pán může dát dar moudrosti také mladému člověku, ale vždycky cestou poslušnosti a poddajnosti Duchu. Tato poslušnost a tato poddajnost nejsou pouhou teorií, nýbrž jsou podrobeny logice vtělení Slova. Je to poddajnost a poslušnost zakladateli, poddajnost a poslušnost konkrétnímu pravidlu, poddajnost a poslušnost představenému, poddajnost a poslušnost církvi. Jde o konkrétní poddajnost a konkrétní poslušnost.

Na cestě vytrvalé poslušnosti dozrává osobní i komunitní moudrost, což také umožňuje přizpůsobovat pravidla době. Opravdové „aggiornamento“ je totiž dílem moudrosti ztvárněné poddajností a poslušností.

Oživení a obnova zasvěceného života se rodí z velké lásky k pravidlům a také ze schopnosti rozjímat a naslouchat starým řeholníkům. Takto je „odkaz“, charisma každé řeholní rodiny střeženo zároveň poslušností a moudrostí. A na této cestě jsme uchráněni toho, abychom svoje zasvěcení žili způsobem light, odvtěleným způsobem jako nějakou gnózi, která redukuje řeholní život na karikaturu. Karikaturu, v níž se uskutečňuje následování bez sebezapření, modlitba bez setkání, bratrský život bez společenství, poslušnost bez důvěry a láska bez transcendence.

Také my dnes jako Maria a Simeon chceme vzít Ježíše do náruče, aby se setkal se svým lidem, a jistě toho dosáhneme, necháme-li se uchvátit Kristovým tajemstvím. Veďme lid k Ježíši a nechejme se vést od Něho. Toto musíme být, totiž průvodci, kteří jsou vedeni.

Pán ať nám na přímluvu Marie, naší Matky, svatého Josefa a svatých Simeona a Anny, udělí to, oč jsme prosili ve vstupní modlitbě, „abychom s očištěným nitrem mohli předstoupit před Něho“. Ať se tak stane.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.