Rádio Vaticana

Kardinál Coccopalmerio: Soucit se vytrácí zejména mezi těmi, co se považují za dobré křesťany

21.2.2015

„Personalismus papeže Františka je tím nejlepším způsobem interpretace a hodnocení reality. Učí nás totiž, že člověk je hodnotou sám o sobě bez ohledu na svoje strukturální kvality. Nezáleží na tom, zda je bohatý či chudý, mladý či starý, dobrý či zlý. Právě to říká papež, totiž že je třeba mít rád všechny lidi bez výjimky“ – takto syntetizoval nynější pontifikát italský kardinál Francesco Coccopalmerio, předseda Papežské rady pro výklad legislativních textů, na římském sympoziu nazvaném „Cesta a výzvy papeže Františka“ (Il cammino e le sfide di Papa Francesco) pořádaném tento čtvrtek (19.2) univerzitou Lumsa a sdružením Buonacultura na římském magistrátě. „Výzvy, před nimiž stojí papež jsou mnohé - řekl dále kuriální kardinál – a všechny jsou stejně obtížně řešitelné. Žádná z nich však našemu papeži nepůsobí obavy, protože se v něm pojí velká odvaha a nekonečná naděje.“ Na sympoziu, kde byla řeč také o probíhající reformě kurie, poukázal kardinál Coccopalmerio na spojitost mezi právem a spiritualitou:

„Právo a spiritualita spolu úzce souvisejí, protože právo se týká všeho toho, co je v člověku nejhlubší, nejvíce ontologické a tedy nejposvátnější. Spiritualita kontempluje člověka a má jej ráda, tedy kontempluje a miluje to, co je v člověku nejniternější, nejvíce zakořeněné, nejvíce ontologické, a to znamená právo.“

Řekl kardinál Coccopalmerio na sympoziu, kde vystoupil také prof. Guzman Carriquiry, sekretář Papežské komise pro Latinskou Ameriku, novinář a vatikanista Marco Politi, předseda zastupitelstva římského magistrátu Pietro Grasso a předseda sdružení Buonacultura.

Kardinál Coccopalmerio na sympoziu vícekrát zdůraznil, že „papež učí především tomu, aby se věnovala pozornost všem lidem bez rozdílu. Proto musí být všichni středem našeho zájmu a naší každodennosti. Zásadním předpokladem takovéto pozornosti je však lidský soucit - poznamenal kardinál předsedající Papežské radě pro výklad kanonického práva – a to je schopnost, kterou dnes, bohužel, prokazuje málo lidí, zvláště mezi těmi, kteří se považují za dobré učedníky našeho Pána“.

Milan Glaser