O nedopatřeních a pontifikátu

8.3.2015 

Nedopatření k lidskému počínání patří. Všeobecně to každý ví. U sebe je každý většinou toleruje, pokud není upozorněn někým druhým. V takovém případě se pak tolerance nezřídka mění na odpor, který se však obrací nikoli proti odhalenému nedopatření, ale proti tomu, kdo je odhalil. Nedopatření je vůbec snadněji patrné u druhého, ba dokonce nás může na druhém dráždit, zvláště takové, které si u sebe nepřipouštíme ani teoreticky. Nedopatření se přirozeně nevyhýbá ani kněžím či biskupům, římského nevyjímaje. Historikové, kteří ovšem také nejsou neomylní, poukazují na mnohé slabé stránky všech pontifikátů. Zmínky o slabých stránkách prvního papeže lze najít dokonce přímo v evangeliu, nemluvě o slabinách ostatních apoštolů.

Nejdůležitější otázkou tedy je, jak nakládat s nedopatřeními u druhých, kde se ukazují mnohem častěji než u nás, jak již bylo řečeno. Jsou-li evidentní, lze k nim zaujmout trojí přístup. Za prvé si jich nevšímat, nepodlehnout pokušení tahat druhému třísku z oka, nýbrž omlouvat je a přecházet mlčením, zvláště pokud nemám povinnost či právo na ně dotyčného upozornit. Za druhé, jak se říká, omlátit je dotyčnému o hlavu, a když není po ruce, tak o nich informovat pokud možno každého jiného. Za třetí dělat z nouze ctnost a to doslova, totiž podlézavě povyšovat nedopatření na zasloužilé, epochální či revoluční skutky.

Také nositel papežského úřadu je vystaven všem třem druhům těchto lidských reakcí, třebaže mnohdy zůstává velmi diskutabilním, zda vůbec došlo takříkajíc k naplnění skutkové podstaty nedopatření.

Je faktem, že styl Františkova pontifikátu nechává málokoho netečným. Od nadšení, které projevují paradoxně také příznivci neomarxistických, osmašedesátnických kruhů, jež Bergogliovi před jeho biskupským jmenováním působily četná příkoří, až po mrazivý despekt, který se stejně překvapivě vynořuje u jinak horlivých zastánců věrnosti církevní autoritě.

Naposledy byla diskutována anebo papeži předhazována jeho slova při tiskové konferenci na palubě letadla během návratu z Filipín (19.1.2015). „Před několika měsíci – řekl tehdy - jsem vyčinil jedné paní v jedné farnosti, protože čekala osmé dítě po sedmi porodech císařským řezem. „Chcete, aby z těch sedmi byli sirotci?“, řekl jsem jí. Tomu se říká pokoušet Boha. Cestou je zodpovědné rodičovství“ – řekl tehdy František na otázku týkající se určitých mezních situací v rodinné pastoraci. Stěží si lze představit Bergoglia, jak plísní těhotnou ženu za to, že je těhotná. Zjevně šlo o řečnickou nadsázku, jejímž cílem bylo silně podtrhnout učení o odpovědném rodičovství, ve kterém je přednější život matky než početí dalšího dítěte. Podobně je tomu se zmínkou o králících v souvislosti s nezodpovědným rodičovstvím. To se v Evropě už dávno neprojevuje vysokým počtem dětí a proto byla hlavně na Starém kontinentu tato zmínka přijata s velikými rozpaky. Málokdo navíc tuší, že v Latinské Americe inkriminovaný slovní obrat není chápán pejorativně.

Ať už je tomu ale jakkoli, jisté je, že oficiální papežské magisterium podobnými nedomyšlenostmi netrpí a bylo by scestné šířit v církvi o nynějším pontifikátu poplašné zprávy. Přesto však zůstává jedna novota, která s papežem Františkem nepochybně přišla, ale zdá se, že je na ni zaměřena spíše mediální pozornost než reflexe víry. Je to jeho lidsky obyčejný, měkký přístup k zástupům i jednotlivcům zároveň. Je to srdečná otevřenost, s níž k sobě nechává přistupovat druhé lidi bez ohledu na jejich společenské postavení. Jsou to nové škály papežské komunikace, vzniklé oslabováním majestátního dojmu, který vzbuzuje úřad Kristova náměstka u věřících velmi často na úkor opravdu důvěrného citu k Bohu, na úkor důvěry v Boží milosrdenství i na úkor schopnosti obyčejného lidského soucitu.

Je to konkretizace snahy „odpoutat církev od zesvětštění, aby mohla plnit své poslání,“ jak to řekl Benedikt XVI. při své poslední návštěvě v Německu (25.9.2011), což papež František uskutečňuje zejména svým osobním příkladem. Je pravdou, že někteří si právě tuto strategii Kristova náměstka vysvětlují zcela opačně, totiž jako projev zesvětštění, kterému se jedni brání a druzí jej s nadšením vítají. Zmatení se zde určitě vyskytuje.

Nemůže se však přece jen jednat o mystický proces přibližování světa Kristu, tedy o proces skutečného dějinného pokroku, kterým se víra blíží svému cíli? Není ovšem snadné těšit se pravou radostí.

Milan Glaser

Copyright © 2003-2023 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.