Rodina: Děti, první část

18.3.2015 

Katecheze papeže Františka na gen. audienci, nám. sv. Petra

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

Po té co jsme probrali různé postavy rodinného života – matku, otce, potomstvo, sourozence a prarodiče – chtěl bych tuto první část cyklu o rodině zakončit katechezí o dětech. Učiním tak ve dvou částech. Dnes se pozastavím nad obrovským darem, kterým jsou pro lidstvo děti. Jsou opravdu obrovským darem pro lidstvo, ale tvoří také obrovskou skupinu vyloučených, protože jim není dovoleno se narodit. Příště se budu věnovat zraněním, která dětství bohužel postihují. Vzpomínám na spousty dětí, které jsem potkal během své poslední návštěvy Asie. Byly plné života a nadšení. Na druhé straně však vidím, že ve světě mnohé z nich žijí v nedůstojných podmínkách… Společnost lze skutečně posuzovat podle toho, jak jedná s dětmi, a to nejenom morálně, ale také sociologicky, totiž zda je to společnost svobodná anebo otročí nějakým mezinárodním zájmům.

Děti nám především připomínají, že v prvních letech života jsme všichni zcela závislí na péči a dobrotě druhých. A Boží Syn toto období nevynechal. Je to tajemství, o kterém na Vánoce každoročně rozjímáme. Jesličky jsou ikonou, která nám tuto skutečnost sděluje tím nejjednodušším a přímým způsobem. Je pozoruhodné, že Bohu nečiní potíže nechat se pochopit dětmi a děti nemají problémy pochopit Boha. Ne náhodou se v evangeliu Ježíš často a krásně vyjadřuje o „maličkých“. Termín – „maličcí“ – označuje všechny, kdo závisejí na pomoci druhých, a zejména děti. Ježíš například říká: „Velebím tě, Otče, Pane nebe a země, že když jsi tyto věci skryl před moudrými a chytrými, odhalil jsi je maličkým“ (Mt 11,25). A dále: „Varujte se, abyste nikým z těchto nepatrných nepohrdali. Říkám vám: Jejich andělé v nebi stále hledí na tvář mého nebeského Otce“ (Mt 18,10).

Děti jsou tedy samy o sobě bohatstvím lidstva a také církve, protože nás nepřetržitě přivádějí do stavu, který je nezbytný pro vstup do Božího království, to znamená nepovažovat se za soběstačné, ale uznávat, že potřebujeme pomoc, lásku a odpuštění. Všichni máme zapotřebí pomoci, lásky a odpuštění!

Děti nám připomínají další krásnou věc. Připomínají nám, že jsme nepřetržitě syny a dcerami. I když je někdo dospělý nebo starý anebo se také stane rodičem či zaujímá nějaké zodpovědné místo, přesto přese všecko mu zůstává synovská identita. Všichni jsme syny a dcerami. Tak je nám ustavičně připomínáno, že život jsme si nedali sami, ale dostali jsme jej. Obrovský dar života je první dar, který jsme obdrželi. Občas jsme v životě nakloněni zapomenout na to jako bychom byli pány svého života. Jsme však radikálně závislí. A vskutku je motivem velké radosti, pociťujeme-li, že v každém věku, v každém situaci a v každém společenském postavení zůstáváme syny a dcerami. Je zásadní poselství, které nám děti předávají samotnou svojí existencí. Pouhou svojí přítomností nám připomínají, že my všichni a každý z nás jsme syny a dcerami.

Mnoho je však darů a spousta je bohatství, které lidstvu děti přinášejí. Připomenu jenom některé. Přinášejí svůj způsob vidění reality a to svým důvěřivým a čistým pohledem. Dítě má spontánní důvěru v tatínka a maminku a spontánní důvěru v Boha, v Ježíše, v Matku Boží. A zároveň má čistý vnitřní zrak, ještě neznečištěný zlomyslností, dvojakostí, životními „škraloupy“, které zatvrzují srdce. Víme, že i děti mají prvotní hřích, že mají svoje sobectví, ale uchovávají si ryzost a vnitřní jednoduchost. Děti nejsou diplomatické. Říkají, co cítí; říkají, co vidí, rovnou. A častokrát uvádějí rodiče do potíží, když před ostatními lidmi řeknou: »Toto se mi nelíbí, protože to je ošklivé«. Děti říkají, co vidí, nejsou obojaké, neosvojily si ještě umění dvojakosti, které jsme si osvojili my dospělí.

Kromě toho jsou děti ve své vnitřní jednoduchosti schopny přijímat a rozdávat něhu. Mít něhu znamená mít srdce »z masa« a nikoli »z kamene«, jak říká Bible (Ez 36,26). Něha je také poezií; cítí věci a události a nenakládá s nimi, jako s předměty, které používá, protože je potřebuje…

Děti mají schopnost se smát i plakat. Když je beru, abych je objal, některé se smějí; jiné, když vidí můj bílý oděv si myslí, že jsem lékař, který je bude očkovat a pláčí… bezděčně. Děti jsou takové: smějí se i pláčí. To obojí se v nás často „blokuje“, už toho nejsme schopni… Častokrát se náš úsměv stává karikaturou, postrádá život. Stává se neživým a umělým úsměvem klauna. Děti nás proto mohou znovu naučit se smát i plakat. My sami se však musíme ptát: směji se spontánně, svěže a s láskou anebo uměle? Pláči ještě anebo už to neumím? Tyto dvě velice lidské otázky nás děti učí.

Ze všech těchto důvodů Ježíš svoje učedníky vybízí, aby „byli jako děti“, neboť „takovým patří Boží království“ (srov. Mt 18,3; Mk 10,14).

Drazí bratři a sestry, děti přinášejí život, veselí, naději, ale také trápení. Život je takový. Přinášejí také starosti a někdy spoustu problémů. Lepší je však společnost s těmito starostmi a těmito problémy než smutná a fádní společnost bez dětí. A když porodnost klesá na jedno promile, lze říci, že se taková společnost stává smutnou a ponurou, protože je bez dětí.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.