Rádio Vaticana

Modlitba nám ukazuje, zda se ubíráme cestou života či lži

21.3.2015

Promluva papeže předaná písemně kněžím, katedrála P. Marie Nanebevzaté v Neapoli

Drazí bratři a sestry, dobré odpoledne!

Děkuji za přijetí v tomto symbolickém místě víry a dějiny Neapole: katedrále. Děkuji panu kardinálovi za úvod k tomuto našemu setkání a děkuji dvěma bratrům, kteří jménem všech položili otázky.

Chtěl začít výrazem, který použil diecézní vikář pro klérus: „Být kněžími je krásné“. Ano, je krásné být kněžími a také být řeholníky či řeholnicemi. Obrátím se nejprve ke kněžím a potom k zasvěceným osobám.

Sdílím s vámi stále nový údiv nad tím, že jsem byl povolán Pánem, abych Jej následoval, přebýval s Ním, a vydával se k lidem a přinášel jim Jeho slova, Jeho odpuštění… Přihodilo se nám něco opravdu velkého, milost Pánova, která se denně obnovuje. Dovedu si představit, že v prostředí tak náročném jako Neapol s jejími starými a novými výzvami je člověk zcela stržen, když chce vyjít vstříc potřebám tolika bratří a sester, a hrozí mu nebezpečí, že bude zcela pohlcen. Je zapotřebí neustále hledat čas k přebývání před svatostánkem, ztišení a vnímání Ježíšova pohledu, který nás obnovuje a oživuje. A když jsme trochu zneklidněni, stojíme-li před Ježíšem, je to dobré znamení a prospívá nám to. Právě modlitba nám ukazuje, zda se ubíráme cestou života nebo cestou lži, jak říká Žalm (srov. 138,24), zda pracujeme jako dobří dělníci anebo jsme se stali „zaměstnanci“, zda jsme otevřeným řečištěm, jímž proudí Pánova láska a milost, anebo naopak stavíme do středu sami sebe až se nakonec změníme na „clonu“, která nezprostředkovává setkání s Pánem.

Potom je tu krása bratrství, společného přebývání kněží, a následování Pána nikoli osamoceného, individuálního, nýbrž společného ve velké rozmanitosti darů a osobností, a celkového prožívání společenství a bratrství. Ani to není snadné, bezprostřední a samozřejmé, protože také my kněží jsme ponořeni do dnešní subjektivistické kultury, která povyšuje ego až ke zbožštění. Existuje také určitý pastorační individualismus, který obnáší pokušení postupovat vpřed osamoceně a nikoli s malou skupinkou těch, kdo „smýšlejí jako já“… Víme přece, že všichni jsou povoláni žít kněžské společenství v Kristu kolem biskupa. Lze a je zapotřebí stále hledat konkrétní formy odpovídající době a místnímu prostředí, ale toto pastorační a misionářské hledání je třeba uskutečňovat v postoji sdílení, pokory a bratrství.

A nezapomínejme na krásu společného putování s lidem. Vím, že již před pár lety se vaše diecéze vydala náročnou cestou znovu objevování víry v kontaktu s městským prostředím, které chce povstat a potřebuje spolupráci všech. Povzbuzuji vás proto, abyste vyšli a šli vstříc druhému, otevírali dveře a chodili do rodin, k nemocným, mladým, starým, tam kde žijí, hledali je, byli po jejich boku, podporovali je a slavili s nimi liturgii života. Zvláště krásné bude doprovázení rodin, které přivádějí na svět děti a vychovávají je. Děti jsou jakýmsi „diagnostickým znamením“ umožňujícím vidět zdraví společnosti. Děti se nemají rozmazlovat, ale milovat! A my kněží jsem povoláni provázet rodiny, aby děti byli vychovávány ke křesťanskému životu. Druhé vystoupení se týkalo zasvěceného života a zmiňovalo světla a stíny. Vždycky existuje pokušení zdůrazňovat více stíny na úkor světel. To ovšem vede ke stahování se do sebe, k neustálému kritizování a obviňování pouze druhých. Zvláště v tomto Roku zasvěceného života však nechejme v sobě a svých komunitách vyjít najevo krásu našeho povolání, aby bylo pravdou, že „kde jsou řeholníci, tam je radost“. V tomto duchu jsem napsal List zasvěceným osobám a doufám, že vám pomůže na vaší osobní i komunitní pouti. Chtěl bych se vás zeptat na „klima“ vašich komunit. Je v nich vděčnost, radost z Boha, jimiž oplývá srdce? Pokud ano, pak se uskutečňuje moje přání, aby mezi námi nebyli smutné tváře, uražené a nespokojené osoby, protože „smutné následování je následování smutné“ (Ivi,II,1).

Drazí bratři a sestry, přeji vám, abyste pokorně a jednoduše dosvědčovali, že zasvěcený život je drahocenný dar pro církev i svět. Dar, který si nemáme ponechávat pro sebe, nýbrž sdílet jej a přinášet Krista do všech koutů tohoto města. Kéž vaše každodenní vděčnost Bohu nachází výraz v touze přitahovat srdce lidí k Němu a na této cestě je provázet. Kéž v kontemplativním jako i v apoštolském životě stále silněji pociťujete lásku k církvi a přispíváte svým specifickým charismatem ke jejímu poslání hlásat evangelium a budovat Boží lid v jednotě, svatosti a lásce.

Drazí bratři a sestry, děkuji vám. Jděme dál, oživováni láskou k Pánu a jeho svaté matce církvi. Ze srdce vám žehnám. A prosím vás nezapomínejte se za mne modlit.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV