Kardinál Tomáš Špidlík

19.4.2015 

věčnaja pamjať

Přesně před 5 lety, 16. dubna 2010, ve via Paolina 25, takřka ve stínu baziliky Santa Maria Maggiore, krátce po jednadvacáté hodině, odevzdal svou duši Pánu Tomáš Špidlík, kardinál Svaté církve římské. Velvyslanci České Republiky ve Vatikánu a v Itálii se jako jedni z prvních přišli poklonit za český stát jeho památce. Potkal jsem je ve vratech Centra Aletti, v očích se jim zračilo pohnutí a zároveň odhodlanost něco pro tak velkého muže našeho národa učinit a tak alespoň symbolicky splatit onen dluh, který nás všechny najednou tížil o to víc, protože řečeno s Viktorem Dykem: „dluh chce se splatit, však není věřitele.“

Do dneška mě mrzí, že jsem tehdy neučinil, co mi velelo srdce, a nevyhrkl: „Nechte převézt rakev s tělesnými pozůstatky českého kardinála vojenským letadlem a se státními poctami. Teď, po pěti létech, je zbytečné uvažovat o tom, jestli by to tehdy bylo politicky prosaditelné a společensky únosné. Lze si naopak klást otázku, jaký smysl by mělo organizovat pompu, která by se hodila pro rakousko-uherskou monarchii, ale církvi u nás by nejspíš neprospěla? A přesto si myslím, že s pragmatismem si tu nevystačíme. Ceremonie a symboly vyrůstají z potřeby vyjádřit nevyjádřitelné, tím ale ne méně skutečné. Jinak by pak ani liturgie nedávala smysl. Otázka, která se tu naopak přímo nabízí znít proto asi takto: „V době, kdy úporně hledáme talenty, velké Čechy, či dokonce superhvězdy, nás opravdu nikoho nenapadlo, zkoumat trochu zevrubněji ten kousek nebe, co má každý nad sebou? Máme se pak ale co divit, že jsme si nevšimli, že hvězda první velikosti nám září přímo nad hlavou?

A přeci ještě pět měsíců před kardinálovou smrtí, píše Viliam Buchert v MF Dnes toto: „Špatně položená otázka“, říkám si vždy, když slyším, kdo by mohl být „ největším“ či nejvýznamnějším“ Čechem (navíc se nikdo nikdy neptá na Češku.) Srovnávat životy a práci některých lidí prostě nejde. Přesto jednu odpověď nabízím. Přitom ani jeho jméno, ani jeho dílo u nás část veřejnosti vůbec nezná. Navíc tento muž už dlouhá desetiletí ani nežije ve své vlasti. To jméno zní: Tomáš kardinál Špidlík.“ Proč? Autor se tu dělí se čtenářem o svou osobní zkušenosti ze setkání a rozhovorem s českým jezuitou v říjnu 2003: „Málokdy potkáte někoho o kom si po prvních minutách myslíte, že má noblesu, že je přátelský a ve svém oboru tak vynikající odborník. Kardinál Špidlík...takovým zjevem je“.

Ještě po letech se Buchertovi vybavují celé věty v řadě Špidlíkových citací a četné pasáže z rozhovorů s devadesátiletým Špidlíkem, které už tehdá „od starého pána zněly tak moderně.“ Jako příklady uvádí: „Myšlenky se nikdy ničím nedají svazovat“ nebo: „Žijeme v kultuře obrazu, jenže lidé neumějí číst obrazy a umělci zase neumějí skrze obrazy vyjádřit velké věci. Jenže co není zobrazeno, lidé nechápou. Ani reklamy ne. Člověk musí vše vidět. Obraz musí být něco, co mluví. Doba i život si jdou svou vlastní cestou,“ zakončuje výčet Viliam Buchert a dělá tento závěr: Špidlík nám svým životem a dílem ukázal cestu, po které máme jít.... k ideálu. „Ideálně“ se nechováme, proto ideály hledáme, mnoha různými způsoby. Někdo se upíná k tzv. celebritám, já si vystačím s tímto českým knězem,“ shrnuje Buchert s notnou dávkou ironie. Nedá mu to však a ještě jednou se jakoby vrátí k pomyslnému kulatému stolu, aby vnesl do diskuse ještě jeden důležitý postřeh otce kardinála, který upozornil na jistou slabinou v našem národním charakteru, totiž že „Češi neumějí diskutovat. Když někdo nesdílí jejich mínění, považují to za urážku.“

Vraťme se však k otázce státního pohřbu. Kdo se chtěl přijet 30. dubna na Velehrad rozloučit s českým kardinálem, neučinil tak z politického kalkulu, stejně jako z druhé strany, cirkev nikomu nic nevnucovala. Změnila-li česká televize svůj program, aby dala prostor velkolepému rekviem, nebyla v tom žádná „politika“, ale střízlivé uznání faktu, že přes svůj dlouhotrvající pobyt mimo vlast byl kardinál Špidlík mnohem víc přítomný v srdci národa než by se zdálo. Dokumentuje to svým způsobem i tato drobná událost: dva mladí italští doktoři členové lékařského týmu, který měl v posledních letech v péči otce Špidlíka, se sami vydali autem z Říma na Velehrad na kardinálův pohřeb. Když přejeli českou hranici, zastavila je policie a požadovala informace o cíli a účelu jejich cesty. Komunikace vázla pro neznalost jazyků. Když však padlo jméno kardinála Špidlíka, policisté zasalutovali a přátelsky pokynuli pokračovat v cestě. Nevydá toto spontánní gesto dvou strážců zákona za víc, než slavnostně nastoupený regiment?

Na závěr otázka: Co by tomu řekl samotný otec Tomáš? Kdo jej znal z blízka ví, jak mu bylo odporné všechno využívání a zneužívání, přehnané požadavky, plýtvání a nevázanost. Považoval to za výsměch chudým do tváře. Proto také hned po jmenování kardinálem zažádal úřady o zrušení své důchodové penze. Sice nic nevydělával, ale věřil, že hlady neumře.

To ale zdaleka neznamená, že by si nebyl vědom své hodnoty. Když byl v roce 2003 jmenován teprve jedenadvacátým českým či moravským kardinálem od 14. století, komentoval to s nadhledem: „Pro mě jmenování vzhledem k věku mnoho znamenat nemůže. Beru to hlavně jako uznání mé práce. A také tím náš národ vstupuje určitým způsobem do dějin.“

Zdá se mi, že na úsvitu dějin nové Evropy jsme do nich lépe vstoupit nemohli: ten vojenský Herkules s českým lvem by za to stál.

Richard Čemus

Copyright © 2003-2020 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.