3.5.2015 

Františkův pontifikát či přesněji jeho magisterium je obtížné škatulkovat podle intelektuálních kritérií, ale „věřící lid mu rozumí okamžitě, aniž by potřeboval autorizované interprety a popularizátory“ – říká rektor Katolické univerzity v Argentině, prof. Victor Manuel Fernández. V rozhovoru pro internetový deník Rady Latinskoamerického episkopátu (CELAM) tento muž, kterého papež František jmenoval arcibiskupem, odpovídá mimo jiné na otázku, jak vnímá skutečnost, že je považován za papežova důvěrníka: „Jako každý biskup mám pomáhat v chápání papežových záměrů, protože na základě své katolické víry jsem přesvědčen, že se papež těší zvláštnímu vedení Ducha svatého, a věřím, že je osobou, kterou církev dnes potřebuje. Stejně jsem si počínal za Benedikta XVI. Usilovali jsme o porozumění tomu, co po nás chce, abychom měli užitek z jeho specifického přínosu.
Problémem je – pokračuje arcibiskup Fernández – že někteří naslouchají papeži pouze do té míry, do jaké odpovídá jejich idejím a jejich způsobu myšlení. Takoví, třebaže se zdají být doktrinálně velice pevní, působí spíše dojmem, že nemají víru ve zvláštní pomoc Ducha svatého, kterou Ježíš přislíbil papeži. Myslím, že chápu, co papež František naznačuje – pokračuje na jiném místě arcibiskup Fernández - ale bylo by velkou chybou, kdybych požadoval, aby se naslouchalo mně, namísto toho, abych pomáhal chápat a uskutečňovat to, co navrhuje tento velký pastýř. S velkou vděčností prožívám, že je mi papež duchovním otcem. Nemohu se tedy prezentovat jako jeho přítel, ale jako jeho syn a dosvědčovat obrovské milosrdenství tohoto velkého muže, který nám ukazuje odlesk blízkosti a velkodušnosti Ježíše Krista.“ Tolik argentinský arcibiskup a rektor Katolické argentinské univerzity, Victor Manuel Fernández.

Mezi kněžími a katolickými intelektuály někdy vyvolává Františkův pontifikát reakci, jejíž dvě varianty připomínají formulaci, kterou vyslovil Ježíš v Matoušově evangeliu přirovnávající tehdejší pokolení k dětem, které „sedí na tržišti a volají na své druhy: Hráli jsme vám, a vy jste netancovali, naříkali jsme, a vy jste neplakali“ (Mt 11,16). Dnes je situace podobná. Existují stoupenci jásotu i stoupenci smutku.

Těmi prvními jsou pohrobci osmašedesátnického hnutí, které mezi věřící importovalo oprášené ideje marxismu, takže jásají, protože si myslí, že papež dělá to, co si přejí a myslí oni. Ti druzí jsou naopak zarmouceni tím, že papež nedělá to, co si oni myslí, že by dělat měl, a proto jej kritizují, počínaje tím nejradikálnějším, soptícím křídlem katolíků, kteří v něm vidí většího či menšího heretika a rouhače, až k těm, co jim nesedí jenom trošku, ale za vinu to kladou – možná bezděčně – také jenom papeži; těch také není málo. Obě reakce však nejsou ani tak výrazem křesťanské víry, ale spíše jejího chátrání.

Obě tyto extrémní pozice se totiž zříkají Boží prozřetelnosti, kterou mohou křesťané prožívat v dějinách právě díky instituci Kristova náměstka. Vztah k němu je nepřetržitou zkouškou oné víry, kterou Ježíš Kristus zjevil a pro kterou zemřel, aby ji lidem dával. Zkouška víry spočívá také v tom, jak nazírat slova a rozhodnutí Jeho náměstka, a to nikoli pouze jeho mimořádné dogmatické výpovědi, ale i jeho řádné a všeobecné magisterium. Lze je přijímat jen psychologicky, a posteriori, tedy prizmatem lidského úsudku a dojmu anebo také z hlediska víry, tedy z pozice člověka, který papežova slova a rozhodnutí považuje a priori za výraz počínání osobního Boha, ve kterého věří, byť ne vždycky všechno přesně chápe. To ovšem znamená, že se věřící v posledku vzdává úsudku či posuzování toho, co papež říká a dělá, anebo, přesněji řečeno, že nepodmiňuje přijetí papežových slov a rozhodnutí svým vlastním rozumovým úsudkem, ale vnímá je právě a jenom křesťanskou vírou. I případy nejasností či přímo přešlapů, ba dokonce i samo připuštění možnosti takových přešlapů u nositele Petrovské funkce je třeba vidět v perspektivě úradku Boží prozřetelnosti. Jinak totiž hrozí hermetické uzavření do duchovního zesvětštění, ve kterém chybí přesah a vztah k Bohu, jehož jednání nezávisí na idejích, které o něm máme my.

V dějinách se člověk stále více stává obětí svých vlastních výtvorů, protože není svatý. Nikoli jen technických výdobytků, které sice rozšiřují, ale i vymezují působnost jeho svobody, nýbrž také institucí, které navozují způsoby myšlení. Tím největším rizikem totiž není otročení strojům a přístrojům, ale spíše technokratická past, jež spoutává lidské soužití neprůhlednou změtí zákonů a zvyklostí, které se postupně dostávají do rozporu s Božími zákony. Je to farizejství ve zcela zesvětštělém a zvráceném vydání.

Je to jedno ze znamení doby. Ukazuje se to ve vrcholných světských organizacích lidské společnosti, ale začíná se to ukazovat i na chodu církve, té katolické instituce, která kdysi se státem tvořila spojitou nádobu. Už déle než sto let prožívá stran svojí povahy určitou krizi, jejíž vyústění však může být překvapivě pozitivní. Vzhledem k rozmachu světských institucí, které si toho osobují stále více než kolik toho mohl – z čistě technického hlediska - požadovat po občanovi nějaký středověký monarcha, se církev ocitla v pozici, kdy musí člověka před jeho vlastními institucemi spíše bránit. Tím ale nutně musí oslabovat i sebe samu. Reforma, kterou provádí Petrův nástupce sám na sobě, spadá do tohoto kontextu. Nespočívá snad právě v tom znamení této doby? Dějiny spásy určitě směřují k vyústění, jež nemůže nebýt překvapivé pro všechny smrtelníky. Podobně překvapivé jako bylo i vtělení Božího Syna pro příslušníky toho národa, do něhož se narodil, a to navzdory několika staletím duchovní přípravy.

Milan Glaser

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.