Papež dnes kázal o loučení, zvláště o tom posledním

19.5.2015 

Svěřme se Otci, až nadejde chvíle našeho rozloučení s tímto světem – zdůraznil papež František v homilii při ranní mši v kapli Domu sv. Marty, když rozjímal o Ježíšově loučení s učedníky těsně před Umučením a Pavlově loučení s křesťany v Milétu před odchodem do Jeruzaléma. Papež přitom zmínil oběti pronásledování donucené k odchodu ze svých domovů: křesťany, jezídy či myanmarské etnikum Rohingů.

Ježíš se loučí s učedníky, aby odešel k Otci a poslal nám Ducha svatého (Jan 17,1-11), a svatý Pavel se loučí s efeskými staršími, kteří přišli do Miléta, aby jej tam naposledy spatřili (Sk 20,17-27). Papež František rozjímal o čtení ze Skutků apoštolů a dnešním evangeliu a vysvětloval, čím je pro křesťana loučení. „Ježíš i Pavel se loučí – řekl – a to nám pomůže uvažovat o našich loučeních. V našem životě – dodal – existují mnohá loučení, malá i velká, a pojí se také s bolestí a slzami:“

Pomysleme dnes na příslušníky myanmarského etnika Rohingů. Když opouštěli svůj kraj, aby unikli pronásledování, nevěděli, co s nimi bude. A žijí už měsíce na lodích. Přijedou do nějakého města, kde jim dají vodu a jídlo a řeknou: jděte pryč. Rozloučí se s nimi. Toto velké existenciální loučení se děje dnes. Pomysleme na loučení křesťanů a jezídů, kteří museli odejít ze svých domovů, protože je vyhnali. Dnes.

Existují malá a velká životní loučení, pokračoval papež, jako „loučení matky, která naposledy objímá syna odcházejícího do války a každý den se probouzí strachem, že jí někdo přijde říci: »Vřele děkujeme za velkodušnost vašeho syna, který položil život za vlast«. A existuje také poslední loučení, které čeká nás všechny, až nás Pán povolá na druhý břeh. Na to teď myslím, dodal papež. Tato velká životní loučení nejsou z těch, při nichž se říká „tak zatím“, „příště“ či „na viděnou“ a při nichž dotyčný ví, že se dříve či později vrátí. Jsou to loučení, při kterých nevím, kdy a jak se vrátím,“ dodal papež a poukázal na scény loučení znázorněné v uměleckých dílech a písních.

Vybavuje se mi jedna horalská píseň, ve které se loučí velitel alpské vojenské jednotky se svými vojáky. Myslím na velké loučení, na své velké loučení, na to, kdy neřeknu »tak zatím«, »příště« či »na viděnou«, nýbrž »sbohem«. V obou dnešních liturgických čtení zní toto »sbohem«. Pavel svěřuje křesťany Bohu a Ježíš svěřuje Otci svoje učedníky, kteří zůstávají na světě. - »Nejsou ze světa, chraň je«. - Svěřit Otci, svěřit Bohu – v tom je základ slova »sbohem«. Říkáme jej pouze při těch velkých životních loučeních a při tom posledním.

Myslím – řekl papež – že tyto dva obrazy – plačící Pavel, který klečí na pláži, a všichni ostatní kolem, a zarmoucený Ježíš, který jde vstříc Umučení, a oba se v slzách loučí se svými - nám mohou pomoci pohroužit se do vlastního srdce. Prospěje nám to. Kdo bude tím, jenž mi zatlačí oči?

Co po sobě zanechám? Pavel i Ježíš v těchto čteních konají jakési zpytování svědomí: »Udělal jsem to a ono...« - Co dělám já? Prospěje mi představovat si onu chvíli. Kdy nadejde, nevím, ale přijde chvíle, kdy se »příště«, »zatím« a »na viděnou« změní na »sbohem«. Jsem připraven svěřit Bohu všechny svoje blízké? Svěřit Bohu sám sebe? A říci ono slovo, kterým se syn svěřuje Otci?

Svoji homilii papež končil radou, aby každý rozjímal o svém posledním »sbohem«: „Bohu svěřuji svoji duši, svoje dějiny a své drahé, Bohu svěřuji vše. Kéž nám ukřižovaný a vzkříšený Ježíš pošle Ducha svatého, abychom se naučili existenciálně a vší silou dávat sbohem,“ končil papež dnešní ranní kázání v Domě sv. Marty.

Milan Glaser

Copyright © 2003-2021 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.