Básník teologů a teolog básníků

14.8.2015 

Papežové a Dante Alighieri

Itálie slaví největšího ze svých básníků. Danta Alighieriho (1265-2015) si po sedmi stech padesáti letech od jeho narození připomíná rodná Florencie (foto ze vzpomínkové slavnosti), kde prožil šestatřicet let života, ale také další města – Padova, Verona a Ravenna, kde v exilu strávil dalších dvacet let. V posledně jmenované Ravenně také zemřel v domě svého hostitele Guida da Polenta v noci ze 13. na 14. září roku 1321. Méně jisté jsou den a vlastně i rok básníkova narození, jehož původní jméno zní Durante Alagherii. Životopisci obojí odvozují z Dantova díla – v Božské komedii totiž sám o sobě prohlašuje, že se narodil ve znamení Blíženců a že verše sepsal v půli své životní pouti. Jestliže se Božská komedie odehrává v roce 1300 a básníkovi mělo být 35 let, mohl se Alighieri narodit mezi 22. květnem a 13. červnem roku 1265. Letošní dantovské oslavy otevírají sedmileté období kulturních iniciativ, které vyvrcholí připomínkou sedmistého výročí básníkovy smrti v roce 2021. Jejich oficiální zahájení hostil počátkem května (4.5.2015) římský Senát, kde nejvyšší italští politici odkázali ke tvorbě florentského básníka jako „symbolu italské kulturní identity“. Svatý stolec při této události zastupoval předseda Papežské rady pro kulturu, kard. Gianfranco Ravasi, znalec Alighierových spisů a zároveň předseda římské kulturní instituce Dantova domu, Casa di Dante, která od třicátých let minulého století obeznamuje s Dantovým dílem obdobně jako Společnost Danta Alighieriho, jejíž organizace jsou rozesety po celém světě, včetně Prahy.

K Římu jako sídlu Kristova náměstka pojí tohoto umělce a muže upřímné víry silné duchovní pouto. Novodobí papežové jej toskánskému básníku teologů a teologu básníků oplácejí láskou a obdivem, přestože ve svém nejslavnějším spisu, Božské komedii, jejich předchůdce příliš nešetřil. Autor při své pouti záhrobím potkává hned pět papežů v Pekle a tři v Očistci – Hadriána V., Martina IV. a Klimenta IV., byť se o něm zmiňuje jen okrajově. Celý devatenáctý zpěv Pekla pranýřuje morální úpadek Petrova stolce, svatokupectví a korupci. Svůj trest si tu odpykává Mikuláš III., který si přicházejícího básníka splete se svým nástupcem Bonifácem VIII. Tohoto papeže, který vyhlásil první Svatý rok v církevních dějinách, Dante posílá do pekla ještě za jeho života! (zemřel r.1303). Svou kritiku svobodného syna církve však básník vyvažuje vyznáním víry tak pevným, že se k němu vztahovala celá řada dalších Petrových nástupců, naposledy papež František ve své první encyklice Lumen fidei, když popisuje světlo víry v temnotách: „Toť počátek, toť jiskra, jež se nítí/ jež ve mně v plamen živý rozžehne se/ a jako hvězda na nebi se třpytí“ ( Božská komedie, Ráj, XXIV. zpěv, překlad O. F. Babler, Praha 1965).

Je možná málo známou skutečností, že papež Benedikt XV. věnoval dílu Danta Alighieriho celou jednu encykliku. V roce šestistého výročí básníkova úmrtí, 30. dubna 1921, vyšla In praeclara summorum copia hominum. Benedikt XV. svým dokumentem zamýšlel stvrdit „niternou jednotu, která Danta pojila s Petrovým stolcem“. „Kdo by mohl popřít, že v oné době bylo na duchovních mnoho odsouzeníhodného, co hluboce znechutilo duši tak oddanou církvi, jakou byl Dante?“, tázal se papež. Benedikt XV. obdivoval „podivuhodnou šíři a důvtip básníkova talentu“ a upozorňoval na „mocný rozlet inspirace, pocházející z víry v Boha“. Dantův příklad dosvědčuje, nakolik náboženské hodnoty rozvíjejí lidského génia, a v důsledku toho nakolik jejich absence ve výchovném procesu poškozuje studijní a civilizační pokrok mladých lidí, vyvozoval papež. Benedikt XV. proto svou encyklikou Danta předkládal studentům jako mistra křesťanské nauky, jak v umění, tak ve ctnostech. V papežském dokumentu se o Božské komedii mluví jako o „pátém evangeliu“: „Dante je nejvýmluvnější mezi těmi, kdo kdy vyzpívali a hlásali křesťanskou moudrost“, napsal Benedikt XV. v In praeclara summorum.

Další dantovské výročí – 700 let od básníkova narození – vyzdvihl svým zaníceným apoštolským listem Altissimi cantus blahoslavený papež Pavel VI. List vyšel 7. prosince roku 1965, tedy v předvečer slavnostního zakončení Druhého vatikánského koncilu. Pavel VI. si často dával předčítat některý ze zpěvů Božské komedie, anebo kapitolu z Manzoniho „Snoubenců“. Svůj list, ve kterém slaví „nejvyššího z pěvců“, papež Montini doprovodil konkrétním gestem – každý z koncilních otců si domů odvážel výtisk Božské komedie ve zvláštním vydání, jako dílo hodné meditace. Pavel VI. tehdejší dantovské výročí připomenul ještě jinými kroky. Dal položit zlatý věnec na básníkův hrob v Ravenně (19.9.1965) a obdobným zlatým věncem s Kristovým monogramem ozdobil státní sekretář, kard. Cicognani, za doprovodu pěti set koncilních otců, florentské baptisterium sv. Jana Křtitele, kde Dante začal svůj křesťanský život (14.11.1965). „Můj krásný Svatý Jan“, vyznává básník v Božské komedii (Peklo, XIX) A obdobně volá papež Pavel VI. ve svém apoštolském listě: „Náš je Dante! Náš – chceme říci, naší katolické víry“. Také Pavel VI. nezdůrazňuje pouze uměleckou úroveň Božské komedie, nýbrž její výchovnou moc, „schopnou radikálně změnit člověka a vyvést jej z chaosu k moudrosti, z hříchu do svatosti, z bídy ke štěstí, z hrůzného patření na peklo k blaženému nazírání ráje“. Tento „primárně praktický a přetvářející“ účel Božské komedie zasahuje všechny lidi a národy, prohlašuje papež navzdory vyznané Danteho katolicitě. Pavel VI., který založil katedru dantovských studií při milánské Katolické univerzitě, nezakrývá dantovský „ekumenismus a univerzalitu“: „Ve své velikosti objímá nebe i zemi, věčnost a čas, Boží tajemství a lidské konání, svatou nauku a světské disciplíny, vědu čerpající z božského Zjevení i tu, která čerpá ze světla rozumu“, uvádí ve svém apoštolském listě.

Také Jan Pavel II. a Benedikt XVI. často odkazovali k dílům největšího z básníků a hojně z nich citovali. Joseph Ratzinger před svým nástupem na Petrův stolec použil ve svém teologickém spisu „Úvod do křesťanství“ úryvek z posledního zpěvu Božské komedie, kde se poutníkovi zdá, že při nazírání věčného světla spatřuje svou vlastní tvář. „Při rozjímání o Božím tajemství básník v extatickém vytržení zahlédne svou vlastní podobu, lidskou tvář, ve středu oslňujícího plamenného kruhu, utvářeného „láskou, z níž pohyb slunce má i všechny hvězdy“ (Ráj, XXXIII), píše Ratzinger.

K letošnímu dantovskému výročí vydal papež František poselství (4.5.2015), ve kterém pokračuje v linii svých předchůdců: „Dante Alighieri je umělec vysoké univerzální hodnoty. Prostřednictvím svých nesmrtelných děl může ještě mnoho říci a darovat lidem, kteří se touží ubírat cestou pravého poznání a ryzího objevování vlastního nitra, světa, hlubokého nadpřirozeného smyslu bytí“, stojí v papežském poselství, v jehož závěru František vyzývá k novému uchopení a docenění dantovského díla, které nás může doprovázet v našem osobním a společenském rozvoji. „Božskou komedii totiž lze číst jako obsáhlé vyprávění o dlouhé cestě, či spíše skutečné pouti, jak vnitřní a osobní, tak komunitní, církevní, sociální a dějinné. Tento epos je vzorcem každé pravé pouti, při které je lidstvo povoláno opustit „líchu, jež nás tak divokými činí“ (Ráj, XXII), abychom dospěli do nového stavu, vyznačujícího se souladem, pokojem a štěstím“, upomíná Svatý otec František v souvislosti s blížící se jubilejní poutí Svatého roku milosrdenství. „Pokud si vážíme Danta Alighieriho, (…) můžeme se obohatit z jeho zkušenosti, a tak projít mnoha temnými lesy, kterými je naše zem poseta, abychom dospěli ke kýženému a vysněnému cíli každého člověka: „Lásce, z níž pohyb slunce má i všecky hvězdy“ (Ráj, XXXIII).

A tak ve zbývajícím prázdninovém čase berme častěji do rukou Božskou komedii, která jistě není oddychovou četbou, ale nezaslouží si, aby na ní v našich knihovnách ulpíval prach. A v předvečer slavnosti Nanebevzetí Panny Marie se rozlučme prvními tercínami ze závěrečného zpěvu tohoto velkolepého eposu. Poutník se na konci své cesty obrací k nebeské Královně slovy, která se děti v italských školách učí nazpaměť už v sedmé třídě:

Panenská matko, dcero syna svého,
jež pokory i slávy jsi nám vzorem,
cíl pevný úradku jsouc odvěkého,
tak zušlechtilas lidství padlé vzdorem,
že mohl pak i jeho tvůrce směle
sám udělat se jeho vlastním tvorem.

Jana Gruberová

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.