Mezináboženská generální audience

28.10.2015 

Katecheze papeže k 50. výročí vydání deklarace Nostra Aetate, nám. sv.Petra

Nostra Aetate (1.5): „Lidé čekají od různých náboženství odpověď na skryté záhady lidského bytí, které jako dříve, tak i dnes lidi do hloubi srdce znepokojují: Co je člověk? Jaký je smysl a cíl našeho života? Co je dobro, co je hřích? Jaký je původ a cíl utrpení? Jak se dosáhne pravého štěstí? Co je smrt, soud a odplata po smrti? A konečně: Co je to poslední a nevyslovitelné tajemství, jež obklopuje naši existenci, z něhož jsme vyšli a k němuž spějeme? Nemůžeme se však obracet v modlitbě k Bohu, Otci všech, jestliže odmítáme chovat se bratrsky k některým lidem, stvořeným podle Božího obrazu. Postoj člověka k Bohu Otci a postoj člověka k bratřím lidem tak těsně souvisí, že Písmo praví: »Kdo nemiluje, Boha nepoznal« (1 Jan 4,8)“.

Drazí bratři a sestry!

Generálních audiencí se často účastní lidé či skupiny patřící k jiným náboženským vyznáním, ale dnes je tato účast zcela výjimečná, poněvadž si společně připomínáme 50. výročí Deklarace Druhého vatikánského koncilu o poměru církve k nekřesťanským náboženstvím, Nostra Aetate. Toto téma leželo hodně na srdci blahoslavenému Pavlu VI., který již rok před zakončením koncilu na slavnost Seslání Ducha svatého ustanovil Sekretariát pro nekřesťany, dnešní Papežskou radu pro mezináboženský dialog. Proto chci vyjádřit svoji vděčnost a vřele přivítat lidi a skupiny různých náboženských vyznání, kteří jsou tady dnes přítomni, zvláště ty, kdo přišli zdaleka.

Druhý vatikánský koncil byl mimořádným časem reflexe, dialogu a modlitby. Jeho cílem bylo obnovit pohled katolické církve na sebe samu a na svět a vyložit znamení časů s ohledem na aggiornamento(přizpůsobení) orientované dvojí věrností: věrností církevní tradici a věrností dějinám mužů a žen své doby. Bůh, který se zjevil ve stvoření a dějinách, mluvil ústy proroků a v plnosti ve svém Synu, který se stal člověkem (srov. Žid 1,1), se totiž obrací k srdci a duchu každého člověka, který hledá pravdu i cesty k jejímu uplatňování.

Poselství deklarace Nostra Aetate je stále aktuální. Připomenu krátce některé její body:
- přibývání vzájemných vztahů mezi národy (srov. č.1);
- lidské hledání smyslu života, utrpení a smrti; otázek, které nás neustále provázejí (srov. č.1);
- společný původ a společný cíl lidstva (srov. č.1);
- jedinečnost lidské rodiny (srov. č. 1);
- náboženská vyznání jako hledání Boha či absolutna uvnitř různých etnik a kultur (srov. č.1);
- shovívavý a laskavý pohled církve na náboženská vyznání: církev neodmítá nic z toho, co je v nich krásné a dobré (srov. č. 2);
- církev se dívá s úctou na věřící všech náboženství, cení si jejich duchovního a mravního úsilí (srov. č. 3);
- církev je otevřena dialogu se všemi a současně je věrná pravdám, ve které věří, počínaje tou, že spása, která je nabízena všem, má svůj původ v Ježíši, jediném Spasiteli, a že Duch svatý působí jako zdroj pokoje a lásky.

V posledních padesáti letech došlo k mnoha událostem a iniciativám, bylo navázáno mnoho institucionálních či osobních vztahů s nekřesťanskými náboženstvími, takže je obtížné zmínit je všechny. Obzvláště významnou událostí bylo setkání v Assisi 27. října 1986. Svolal jej a uspořádal svatý Jan Pavel II., který se rok předtím, tedy právě před třiceti lety, obrátil k mladým muslimům v Casablance s výzvou, aby všichni, kdo věří v Boha, prosazovali přátelství a sjednocení lidí a národů (Promluva 19. srpna 1985). Plamen zažehnutý v Assisi se rozšířil do celého světa a je neustále znamením naděje.

Zvláštní vděčnost Bohu si zasluhuje skutečný přerod, kterým během těchto padesáti let prošel vztah mezi křesťany a židy. Lhostejnost a opozice se proměnily na spolupráci a přejícnost. Z nepřátel a cizinců se stali přátelé a bratři. Deklarací Nostra Aetate vytyčil koncil cestu přitakání k opětovnému objevení židovských kořenů křesťanství, k odmítnutí jakékoli formy antisemitismu a k odsouzení každého bezpráví, diskriminace a perzekuce, které z toho plynou. Vzájemné poznání, respekt a úcta vytvářejí cestu, která platí ve vztahu k židům a analogicky také pro vztahy k ostatním náboženstvím. Mám na mysli zvláště muslimy, kteří – jak připomíná koncil – „se klanějí jedinému Bohu, živému a o sobě jsoucímu, milosrdnému a všemohoucímu, stvořiteli nebe a země, který promluvil k lidem“ (Nostra Aetate, 5). Hlásí se k Abrahámovu otcovství, uctívají Ježíše jako proroka, ctí jeho panenskou matku Marii, očekávají den soudu a praktikují modlitbu, almužnu a půst (srov. tamt.).

Svět se na nás věřící dívá, vybízí ke spolupráci mezi námi a s muži a ženami dobré vůle, kteří nevyznávají žádné náboženství, a žádá od nás účinné odpovědi na četné otázky: pokoj, hlad a bída, která sužuje miliony lidí, krize životního prostředí, násilí. Zvláště takové, které je pácháno ve jménu náboženství, korupce, mravní úpadek, krize rodiny, ekonomie, finančnictví a zejména krize naděje. My věřící nemáme recepty na tyto problémy, ale máme obrovský zdroj: modlitbu. My věřící se modlíme, máme se modlit. Modlitba je naším pokladem, z něhož podle různých tradic čerpáme, abychom prosili o dary, po kterých lidstvo touží.

V důsledku násilí a terorismu se rozšířil postoj podezřívat či dokonce zavrhovat náboženská vyznání. Ačkoli žádné náboženství není imunní proti riziku fundamentalistických či extrémistických deviací u jednotlivců či skupin (srov. Promluva v Kongresu USA, 24. září 2015), je třeba skutečně vidět ty kladné hodnoty, které náboženství žije a nabízí a které jsou zdrojem naděje. Je třeba pozvedat zraky a pokračovat v cestě. Dialog založený na důvěřivém respektu může přinést semena dobra, která se stanou zárodkem přátelství a spolupráce v mnoha oblastech, zejména ve službě chudým, maličkým, starým, přijímáním uprchlíků a pozorností vůči těm, kdo jsou odepisováni. Můžeme jít spolu, pečovat o sebe navzájem a o stvoření, a to všichni věřící každého náboženství. Společně můžeme chválit Stvořitele za to, že nám daroval zahradu světa, abychom ji obdělávali a chránili jako obecné dobro, a můžeme uskutečňovat společné projekty na odstranění chudoby a zajištění důstojného života každému muži a každé ženě.

Mimořádné jubileum Milosrdenství, které je před námi, je vhodnou příležitostí k práci na poli dobročinné lásky. Na tomto poli, kde platí zejména soucit, se s námi mohou spojit mnozí lidé, kteří se nepovažují za věřící anebo hledají Boha a pravdu, lidé, kteří kladou do středu tvář druhého, zvláště tvář potřebných bratří a sester. Milosrdenství, ke kterému jsme voláni však objímá veškeré stvoření, které nám Bůh svěřil, abychom byli jeho opatrovníky, a nikoli vykořisťovateli nebo - ještě hůře - ničiteli. Měli bychom neustále mít předsevzetí, že zanecháme svět lepším, než jakým jsme jej nalezli (srov. Laudato si´, 194), počínaje prostředím, ve kterém žijeme, a maličkými gesty svého každodenního života.

Drazí bratři a sestry, pokud jde o mezináboženský dialog, pak první, co musíme činit, je modlit se. Modlit se za sebe navzájem, jsme bratři! Bez Pána není možné nic; s Pánem je možné všechno! Kéž svojí modlitbou – každý podle vlastní tradice – můžeme plně přilnout k vůli Boha, který si přeje, aby všichni lidé poznali, že jsou bratři a jako takoví žili, a vytvářeli velkou lidskou rodinu v harmonii růzností.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.