Proč Svatý rok milosrdenství?

9.12.2015 

Katecheze papeže Františka na gen. audienci, nám. sv. Petra

(1 Kor 1,23-25)

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

Včera jsem tady v bazilice sv. Petra otevřel jubilejní Svatou bránu milosrdenství. Ještě před tím jsem tak učinil v katedrále v Bangui, hlavním městě Středoafrické republiky. Dnes bych se spolu s vámi chtěl zamyslet nad významem tohoto Svatého roku a odpovědět na otázku: proč Svatý rok milosrdenství? Co je jeho smyslem?

Církev tento mimořádný moment potřebuje. Neříkám, že pro církev je dobrý. Říkám, že církev tento mimořádný moment potřebuje. V naší době hlubokých změn je církev povolána poskytnout svůj osobitý přínos tím, že zviditelní znamení přítomnosti a blízkosti Boží. A Svatý rok je příhodným časem pro nás všechny, abychom se rozjímáním o božském milosrdenství, přesahujícím každé lidské omezení a ozařujícím temnotu hříchu, mohli stát přesvědčivějšími a účinnějšími svědky.

Pohlédnout k Bohu, milosrdnému Otci, a k bratřím, kteří potřebují milosrdenství, znamená obrátit pozornost k podstatě evangelia, k Ježíši, k Milosrdenství, které se stalo tělem a zpřístupňuje našim zrakům velké mystérium trojiční lásky Boha. Slavit Svatý rok milosrdenství znamená učinit znovu středem našeho osobního života a našich komunit specifikum křesťanské víry, tedy Ježíše Krista, milosrdného Boha.

Tedy, Svatý rok žitého milosrdenství. Ano, drazí bratři a sestry, tento Svatý rok je nám nabízen, abychom zakusili ve svém životě něžný a líbezný dotek Božího odpuštění, Boží přítomnosti u nás a Boží blízkosti zvláště ve chvílích největší nouze.

Tento Svatý rok je zkrátka výsadním momentem církve, aby si osvojila volit výhradně to, co se nejvíce líbí Bohu. A co je tím, co se Bohu líbí nejvíce? Odpouštět svým dětem, mít s nimi slitování, aby také odpouštěli bratřím a zářili ve světě jako pochodně Božího milosrdenství. To je to, co se Bohu líbí nejvíce. Svatý Ambrož v jednom teologickém spise pojednávajícím o Adamovi komentuje stvoření světa a říká, že Bůh každý den, kdy něco učinil – měsíc, slunce či živočichy – říká: „A Bůh viděl, že je to dobré.“ Když však učinil muže a ženu, Bible říká: „Viděl, že to bylo velmi dobré.“ A svatý Ambrož se ptá: „Proč říká »velmi dobré«? Proč je Bůh po stvoření muže a ženy tolik spokojen?“ Protože nakonec měl komu odpouštět. A to je krásné: radostí Boha je odpouštět, bytím Boha je milosrdenství. Proto máme v tomto mimořádném roce otevřít srdce, aby nás všechny tato Boží láska a tato radost naplnila milosrdenstvím. Svatý rok bude pro církev „příhodným časem“, pokud se naučíme volit to, co se Bohu líbí nejvíc, aniž bychom podlehli pokušení myslet si, že něco jiného je důležitější či prvořadější. Nic není důležitější než volit to, co se Bohu líbí nejvíc, tedy Jeho milosrdenství, Jeho lásku, Jeho jemnocit, Jeho objetí, Jeho pohlazení!

Také nezbytné dílo obnovy institucí a struktur církve je prostředkem, který nás má vést k zakoušení živého a oživujícího Božího milosrdenství, které jedině může zaručit církvi, aby byla oním městem, jež je postaveno na hoře a nemůže zůstat skryto (srov. Mt 5,14). Pouze milosrdná církev září! Kdybychom měli byť jen na chvíli zapomenout, že tím, co se Bohu líbí nejvíc, je milosrdenství, byla by každá naše snaha marná, protože bychom se stali otroky svých institucí a svých struktur, i kdyby byly jakkoli obnovené. Byli bychom stále otroky.

„Mocně pocítit radost, že jsme byli nalezeni Ježíšem, který nás jako Dobrý Pastýř přišel hledat, protože jsme zbloudili“ (Homilie papeže Františka, nešpory z vigilie neděle Božího milosrdenství, 11. duben 2015) – to je cíl, který si církev klade v tomto Svatém roce. Takto v sobě posílíme jistotu, že milosrdenství může skutečně přispět k vytvoření lidštějšího světa. Zvláště v těchto našich časech, kdy je odpuštění v prostředích lidského soužití vzácným hostem, se důraz na milosrdenství stává naléhavějším, a to všude: ve společnosti, v institucích, v práci a také v rodině.

Jistě, někdo může namítnout: „Ale Otče, neměla by církev v tomto Roce dělat něco víc? Je správné rozjímat o Božím milosrdenství, ale existují urgentní potřeby!“ To je pravda, mnohého je třeba a já to jako první nepřestávám připomínat. Je však třeba mít na zřeteli, že kořenem zapomnění, do něhož milosrdenství upadá , je vždycky sebeláska. Ve světě má podobu exkluzivního hledání vlastního prospěchu, potěšení a poct pojících se ke snaze hromadit bohatství, zatímco v životě křesťanů je často maskována pokrytectvím a zesvětštěním. To všechno odporuje milosrdenství. Ve světě popudy sebelásky odcizují milosrdenství a jsou tak mnohé a četné, že často už nejsme s to rozpoznat je jako krajnosti a pochybení. Proto je nezbytné uznávat, že jsme hříšníci, abychom v sobě posílili jistotu božského milosrdenství. „Pane, jsem hříšník; Pane, jsem hříšnice: přijď se svým milosrdenstvím.“ To je krásná modlitba, snadná modlitba, kterou lze říkat denně: „Pane, jsem hříšník; Pane, jsem hříšnice: přijď se svým milosrdenstvím.“

Drazí bratři a sestry, rád bych, aby v tomto Svatém roce každý z nás udělal zkušenost s Božím milosrdenstvím, abychom byli svědky toho, co se Bohu líbí nejvíce. Je naivní myslet si, že to může změnit svět? Ano, lidsky řečeno je to bláznovství, ale „pošetilá Boží věc je moudřejší než lidé a slabá Boží věc je silnější než lidé“ (1 Kor 1,25).

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.