Rádio Vaticana

Jedině jsme-li milováni, můžeme milovat

26.12.2015

Promluva papeže před modlitbou Anděl Páně, nám. sv. Petra

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

Slavíme dnes svátek svatého Štěpána. Památka prvního mučedníka následuje bezprostředně po slavnosti Narození Páně. Včera jsme rozjímali o milosrdné Boží lásce, která se pro nás stala tělem; dnes vidíme koherentní odpověď Ježíšova učedníka, který dává svůj život. Včera se Spasitel narodil na zemi, dnes se narodil pro nebe Jeho věrný svědek. Včera stejně jako dnes se ukazují temnoty odmítání života, ale ještě silněji září světlo lásky, která přemáhá nenávist a představuje nový svět.

Dnešní čtení ze Skutků apoštolů podává jeden zvláštní aspekt, který přibližuje svatého Štěpána Pánu. Je to jeho odpuštění, které dal před smrtí ukamenováním. Ježíš přibitý na kříži řekl: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí“ (Lk 23,34) a podobně Štěpán „klesl na kolena a hlasitě zvolal: »Pane, nepřičítej jim tento hřích«“ (Sk 7,60). Štěpán je tedy mučedník, což znamená svědek, protože jedná jako Ježíš. Pravým svědkem je totiž ten, kdo jedná jako On: kdo se modlí, má rád, rozdává, ale především odpouští, protože odpuštění, jak plyne z významu italského slova perdono je nejvyšší dar.

Mohli bychom se však ptát: k čemu je odpuštění? Je to jen dobrý skutek anebo něco přináší? Odpověď nacházíme právě ve Štěpánově mučednictví. Mezi těmi, kterým vyprošoval odpuštění, byl mladík jménem Šavel, který pronásledoval církev a snažil se ji zničit (srov. Sk 8,3). Šavel se krátce poté stal Pavlem, velkým světcem a apoštolem národů. Obdržel Štěpánovo odpuštění. Můžeme říci, že Pavel se zrodil z milosti Boží a Štěpánova odpuštění.

Také my se rodíme z Božího odpuštění. Nejenom ve křtu, ale pokaždé, když je nám odpuštěno, naše srdce se obrozuje, je znovuzrozeno. Každý pokrok v životě víry je vtiskem božského milosrdenství. Neboť jedině, jsme-li milováni, můžeme milovat. Pamatujme si to, je to užitečné. Chceme-li pokročit ve víře, je zapotřebí především přijmout Boží odpuštění; setkat se s Otcem, který je ochoten odpustit všechno a vždycky a který právě odpuštěním hojí srdce a oživuje lásku. Nikdy nesmíme přestat prosit o Boží odpuštění, neboť jedině, je-li nám odpuštěno a pocítíme-li odpuštění, učíme se odpouštět.

Odpouštět však není snadné, je vždycky velmi obtížné. Jak můžeme následovat Ježíše? Odkud začít odpouštět malá či velká příkoří, která denně zakoušíme? Především od modlitby, jako svatý Štěpán. Začíná se od vlastního srdce. Modlitbou můžeme čelit zlosti, kterou zakoušíme, když toho, kdo nám způsobil zlo, svěřujeme Božímu milosrdenství: „Pane, prosíme tě za něho, za ni!“ Vzápětí zjistíme, že tento vnitřní boj o odpuštění očišťuje od zla a modlitba a láska nás vysvobozují z vnitřních okovů zášti. Je velice ohavné žít v zášti! Každý den máme příležitost cvičit se v odpouštění a prožívat gesto, které je tak vznešené, že přibližuje člověka k Bohu. Jako náš nebeský Otec stáváme se také milosrdnými, protože v odpuštění přemáháme zlo dobrem, proměňujeme nenávist v lásku a tak přispíváme k čistšímu světu.

Panna Maria, jíž svěřujeme ty, kteří jako svatý Štěpán ve víře trpí pronásledováním – a je jich bohužel mnoho, tedy naše četné dnešní mučedníky - ať orientuje naši modlitbu, abychom přijímali i dávali odpuštění. Přijímali i dávali odpuštění.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV