5.2.2016 

Dnes v podvečer proběhla ve Vatikánu jedna z nejočekávanějších akcí Svatého roku milosrdenství. Na přání papeže Františka byly do Svatopetrské baziliky přeneseny schránky s těly dvou svatých zpovědníků, které jejich vytrvalá služba Božímu milosrdenství ve svátosti smíření proslavila po celém světě. Ze San Giovanni Rotondo připutovaly relikvie svatého Otce Pia z Pietrelciny a z Padovy relikvie sv. Leopolda Mandiće. Po prvním zastavení v bazilice sv. Vavřince za hradbami byly včera převezeny do kostela San Salvatore in Lauro na levém břehu Tibery nedaleko Andělského mostu. Po celonočním bdění v tomto chrámu byly dnes po 16 hodině ve slavnostním procesí přeneseny do Baziliky sv. Petra, kde zůstanou vystaveny k veřejné úctě až do 11. února.

Procesí přivítal na Svatopetrském náměstí kardinál Angelo Comastri, arcikněz Vatikánské baziliky. Ve své promluvě načrtl jakýsi přehled událostí z roku 1887 - kdy se narodil budoucí Padre Pio - zaměřený na postavy tehdejších světců:

„25. května 1887 se v Pietrelcině narodil Francesco Forgione, budoucí Otec Pio. Otci Leopoldovi bylo tehdy už 21 let. V témže roce, 16. května, sv. Jan Bosco pobýval v Římě. Slavil mši svatou v kostele Nejsvětějšího srdce u nádraží Termini, a dojal se při ní k slzám.
V témže roce ve Francii Paul Claudel a Charles de Foucauld činili první kroky na cestě svého obrácení.
V témže roce Otec Damian De Veuster uzavíral svou úžasnou misi heroické lásky mezi malomocnými na ostrově Molokai.
Téhož roku, přesně 20. listopadu, Terezie Martinová (budoucí sv. Terezie z Lisieux) přešla po náměstí sv. Petro spolu s papežem (který je dnes rovněž svatý), aby se pomodlila u hrobu apoštola Petra.
My dnes kráčíme po cestě, na níž nás předešlo mnoho světců.
O deset let později, v roce 1897, Terezie z Lisieux několik měsíců než odešla do Ráje, vyznala: „Cítím, že se připravuji vstoupit do Nebe. Ale cítím také, že začíná mé poslání. Nemohu odpočívat dokud tu budou duše, které je potřeba zachránit. Vstoupím do svého Nebe, abych činila dobro na zemi.“
Je to vskutku tak! Svatí v ráji nespí, ale sledují nás, doprovázejí nás, brání nás, pomáhají nám na cestě našeho neustálého obracení se a očekávají nás na slavnosti svatých, na slavnosti plného naplnění blahoslavenství.
Jak útěšné je to pomyšleni!“

řekl mimo jiné kardinál Comastri, když vítal zástupy doprovázející křišťálové schránky s těly sv. Pia s Pietrelciny a sv. Leopolda Mandiće na Svatopetrském náměstí.
Zastavme se ještě krátce u obou těchto světeckých postav.

Zasvětil svůj život službě ve zpovědnici. Svědčil tam o nesmírné Boží něžnosti a jemnosti. Tak charakterizuje postavu otce Leopolda Mandiće rektor padovského kostela, v němž je tento svatý kapucín pochován. O. Flaviano Giovanni Gusella podotýká, že připomínka tohoto mimořádného služebníka Božího milosrdenství, kterou si papež František přál v rámci Svatého roku, má velký význam jak pro zpovědníky tak pro penitenty.

„Jeho charakteristickým rysem bylo to, že byl stále k dispozici. O. Leopold trávil ve zpovědnici celý den, od časného rána do pozdního večera. Své představené prosil o jedinou věc: aby mohl zůstávat ve zpovědnici ještě déle. Byl naprosto k dispozici, věrný své službě a svému charismatu zpovědníka. Myslím, že to je nejdůležitější. Dnešní penitenti chtějí právě toto, touží nalézt zpovědníka, který na ně čeká a který je přijme, který neztrácí trpělivost. Myslím, že je to postoj, který by měl být fundamentem pro každého zpovědníka. A k tomu ještě to, o čem píše papež v bule vyhlašující Svatý rok milosrdenství: schopnost být milosrdnou, vnímavou, jemnou a otcovskou tváří pro ty, kteří přistupují k svátosti smíření. Tak, jak to učinil otec v podobenství o marnotratném synu. O. Leopold penitenty vybízí k tomu, aby dali Bohu plnou důvěru, protože – jak říkával – Bůh je naprostá láska, odpuštění, jemnost a touží přijmout každého, bez ohledu na to, jak velké jsou naše hříchy. Bůh vidí naši touhu po proměně, změně života a smíření. A to postačí.“

- říká rektor padovského kostela, odkud připutovala do Říma schránka s tělem svatého Leopolda Mandiće. A dodává epizodu ze světcova života:

„Jednou se před jeho zpovědnicí objevil jeden člověk, který se už dlouho nezpovídal. O. Leopold vyšel ze zpovědnice a pobídl ho, aby vešel dovnitř, dal mu přednost před ostatními. Ten člověk ale už nevěděl, jak se ve zpovědnici chovat. Vstoupil do malé zpovědnice – oné, která se zachránila při bombardování roku 1944, jak konec konců P. Leopold předpověděl – a nevěděl, kam si sednou. A tak se posadil na křesílko pro zpovědníka. P. Leopold nic neřekl, poklekl před ním a vyslechl jeho zpověď vkleče. Pak se onen muž vzpamatoval a omlouval se – P. Leopold se na něho jen ze široka usmál. Ten člověk pak přiznal, že ho toto gesto hluboce odzbrojilo a stal se pravidelným penitentem O. Leopolda.“

říká O. Flaviano Giovanni Gusella. Neméně oddaným zpovědníkem byl sv. Pio z Pietrelciny. Ačkoli Otce Pia není nutné dlouze představovat, jeho přítel a spolubratr ze San Giovanni Rotondo, P. Marciano Morra připomíná, že jen v posledním roce svého života „Padre Pio“ vyzpovídal 50 tisíc lidí. Zejména v Itálii je trvalá blízkost tohoto světce znatelná na každém kroku. Je to tím, že v něm lidé stále vidí otce, dodává:

„On je jako otec uprostřed dětí. Je to opravdu krásný obraz Otce Pia. Není to světec, který je v nebi a říká, „teď je to na vás“.... Je to světec, který je s námi bez ustání. Jak bychom si jinak mohli vysvětlit, že na to skalnaté Gargáno přijíždějí stále tisíce poutníků. Měli bychom si ale uvědomit i to, že Otec Pio často zvedl hlas a napomínal. Tak jako otec v rodině. Tak jako otec napomíná syna, který směřuje na špatnou cestu. Pokud by to nedělal, není dobrý otec. A Padre Pio byl dobrým otcem. Když připadl na penitenta, který mluvil o hříchu bez úmyslu změnit svůj život, důrazným hlasem ho napomínal!“

- říká spolubratr sv. Pia, P. Marciano Morra.

Johana Bronková

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.