12.3.2016 

Manželství a rodina bylo tématem čtvrtého postního kázání, které měl tento pátek v kapli apoštolského paláce ve Vatikánu o. Cantalamessa pro ty členy římské kurie, kteří se neúčastnili duchovní obnovy s papežem v Aricci. Papežský kazatel, z jehož obsáhlé promluvy vybíráme jako vždy jen malou ukázku, podal toto téma na základě koncilního dokumentu Gaudium et spes (č.46-53), ve kterém se odráží biblické učení a křesťanská tradice. Konstatoval, že „dnes stojíme před zdánlivě globálním popíráním biblického pojetí sexuality, manželství a rodiny. Tomuto fenoménu – dodal - čelil Druhý vatikánský koncil ve zmíněné pastorální konstituci pomocí dialogu ve snaze objevit na dně zmíněného odporu alespoň náznak nějakého pozitiva.“

„Kritika tradičního modelu manželství a rodiny, která dospěla k dnešním nepřijatelným dekonstruktivním návrhům, začala osvícenstvím a romantismem. Tato hnutí vyjadřovala odlišnými záměry svůj odpor proti tradičnímu manželství, viděného jenom účelově, tedy ve vztahu k potomstvu, společnosti a církvi, a méně v jeho vlastní subjektivní a personální hodnotě. Od manželů se žádalo leccos kromě toho, aby se měli svobodně rádi.“

O. Cantalamessa v této souvislosti citoval ze známých katechezí o lidské lásce podle Božího plánu, jimiž Jan Pavel II. rozvinul koncilní učení o manželství:

„Lidské tělo spolu se svou pohlavností, tedy mužstvím a ženstvím,... je-li nahlíženo nejen dílčím pohledem plodnosti a plození, jak se děje v řádu přírody, v sobě od počátku zahrnuje »snubní« atribut, totiž schopnost vyjádřit lásku: právě tu lásku, kterou se člověk jako osoba stává darem; a následně pak právě prostřednictvím tohoto daru uskutečňuje samotný smysl svého bytí a své existence“ (Jan Pavel II, Teologie těla, Paulínky, Praha 2012, str.82).

Toto učení pak prohloubil Benedikt XVI. v encyklice Deus caritas est, kde konstatuje hlubokou souvislost mezi manželským erotem a samotným vztahem Boha a člověka. „Tato úzká souvislost – poznamenává Benedikt XVI. - nenachází téměř žádné paralely v mimobiblické literatuře“ (č.11).

„V tomto světle se ukazuje hluboký smysl poselství proroků ohledně lidského manželství, které je symbolem a odrazem jiné lásky, totiž lásky Boha k jeho lidu. Neznamená to naložit mystický význam na čistě světskou skutečnost, nýbrž spíše vyjevit pravou tvář a poslední cíl stvoření člověka jako muže a ženy, jako vztahové bytosti.“

Co je však příčinou nedokončenosti a neukojenosti, kterou může zanechat pohlavní spojení uvnitř i mimo manželství? Proč tento příslib nekonečna a věčnosti zůstává zklamán? Na tuto frustraci se hledá lék, který ji však jen umocňuje. Namísto kvalitativní změny tohoto aktu se hledá kvantitativní růst střídáním partnerů. Takto se však Boží dar pohlavnosti v dnešní kultuře a společnosti hanobí. Vrcholem tohoto trendu je genderová revoluce, která je projevem hybris, tedy arogance člověka vůči Bohu.
Chceme jako křesťané hledat vysvětlení této devastující dysfunkce? Vysvětlením je, že pohlavní spojení není žito takovým způsobem a s takovým účelem, jak jej pojal Bůh. A tímto účelem je, aby se muž a žena touto extází a fůzí lásky pozvedali k touze a předchuti nekonečné lásky a rozpomněli se odkud přišli a kam směřují.

„Prvotní biblický hřích Adama a Evy tento Boží plán zhatil; »zprofanoval« ono gesto, to znamená zbavil jej náboženského náboje. Učinil z něj samoúčelné, do sebe uzavřené a proto neuspokojující gesto. Symbol byl odtržen od symbolizované reality, zbaven své vnitřní dynamiky a tudíž znetvořen. Nikde jinde se tolik nezakouší pravdivost výroku sv. Augustina: »Stvořil jsi nás pro sebe, Bože, a nepokojné je naše srdce, dokud nespočine v tobě«. Nejsme totiž stvořeni, abychom žili ve věčnému vztahu páru, nýbrž ve věčnému vztahu s Bohem. Objevuje to dokonce Goethův Faust na konci svého trmácení. Když přemýšlí o své lásce k Markétce, v závěru svojí básně zvolá: „Příměrem pouhým je pozemské dění; co pomíjivé — zde v skutek se mění“ (Alles Vergängliche, ist nur ein Gleichnis; Das Unzulängliche, hier wird´s Ereignis).“

Papežský kazatel pak pokračoval příkladem jistého manželského páru, který se ocitl v krizi, prožil obnovu v Duchu svatém a znovu tak odhalil původní význam manželského spojení. „Manželství – řekl o. Cantalamessa - je svátost vzájemného darování, ve kterém se jeden druhému dávají, a Duch svatý je v Trojici „darem“ či lépe vzájemnou „oddaností“ Otce i Syna, nikoli pomíjivě, nýbrž trvale. Kam dosáhne Duch svatý, rodí se a obrozuje se schopnost vzájemného darování. Tak působí milost manželského stavu“ – řekl mimo jiné v pátečním postním kázání pro členy římské kurie otec Raniero Cantalamessa.

Milan Glaser

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.