24.3.2016
Homilie papeže Františka při mši se svěcením olejů, baz. sv. Petra
Slyšení Izaiášových slov: „Dnes se naplnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli“ (Lk 4,21) z Ježíšových úst mohlo v Nazaretské synagoze snadno vyvolat potlesk. A potom i milý pláč spolu s niternou radostí, jako plakal lid, kterému Nehemiáš a kněz Ezdráš předčítali knihu Zákona, kterou objevili při rekonstrukci chrámové zdi. Evangelia nám však říkají, že Ježíšovi současníci byli strženi opačnými emocemi, odtáhli se od Něho a svoje srdce před Ním uzavřeli. Zpočátku „mu všichni přisvědčovali, divili se milým slovům z jeho úst“ (Lk 4,22), ale potom převládla záludná otázka: „Není to syn Josefa, toho tesaře?“. A nakonec „vzplanuli hněvem“ (Lk 4,28), chtěli jej svrhnout ze srázu hory... Naplnilo se tak to, co prorokoval stařec Simeon Matce Boží: stane se „znamením, kterému se bude odporovat“ (Lk 4,28). Ježíš svými slovy a svými gesty způsobuje, že se vyjevuje to, co každý muž a žena nosí ve svém srdci.
A tam, kde Pán zvěstuje evangelium bezpodmínečného Otcova Milosrdenství ve vztahu k těm nejchudším, nejvíce vzdáleným a utiskovaným, právě tam jsme povoláni volit a „dobře bojovat pro víru“ (srov. 1 Tim 6,12). Pánův boj není veden proti lidem, ale proti „zlému duchu“ (srov. Ef 6,12), nepříteli lidství. Pán „však prošel středem“ těch, kdo jej chtěli zadržet, „a ubíral se dál“ (srov. Lk 4,30). Ježíš nebojuje proto, aby upevnil prostor svojí moci. Pokud prolamuje ohrazení a zpochybňuje jistoty, pak proto, aby dal průchod milosrdenství, které chce spolu s Otcem i Duchem seslat na zem. Milosrdenství, které vede od dobrého k lepšímu, zvěstuje a přináší něco nového: ozdravuje, osvobozuje a hlásá milostivé léto Páně.
Milosrdenství našeho Boha je nekonečné a nevýslovné, a dynamismus tohoto tajemství vyjadřujeme jakožto „stále větší“ Milosrdenství, řekl bych putující Milosrdenství, které se denně snaží učinit krok vpřed a postoupit o maličký krok dál do země nikoho, kde kralovaly lhostejnost a násilí.
Právě taková byla dynamika milosrdného Samaritána, který „prokázal milosrdenství“ (Lk 10,37), nejprve byl dojat, pak se přiblížil ke zraněnému, obvázal jeho rány, dopravil jej do hostince, přenocoval a slíbil, že se vrátí, aby doplatil, co bude třeba. Toto je dynamika Milosrdenství, která spojuje malé gesto s velkým, a aniž by narušila něčí křehkost, trochu rozšiřuje dosah pomoci a lásky. Každý z nás, když nahlédne svůj život pohledem dobrého Boha, může se pocvičit v paměti a objevit, jak Pán prokazoval milosrdenství nám a jak byl mnohem milosrdnější, než jsme věřili, a tak nás povzbudil, abychom Jej prosili o další krůček a projevil tak ještě více milosrdenství v budoucnosti. „Ukaž nám, Pane, svoje milosrdenství“ (Žl 85,8). Tento paradoxní způsob prosby ke stále milosrdnějšímu Bohu pomáhá rozbít ona těsná schémata, do nichž nezřídka ukládáme přebytek Jeho Srdce. Prospěje nám, když vyjdeme ze svých ohrazení, protože Božímu Srdci je vlastní, že překypuje smilováním, přetéká a rozlévá svoji něhu, takže vždycky zbývá, poněvadž Pán raději něco ztratí, než aby chyběla jediná kapka, raději nechá četná zrna sezobat ptactvu, než aby při setbě jen jediné chybělo, poněvadž všichni jsou schopni přinést hojný, třicetinásobný, šedesátinásobný i stonásobný užitek.
Jako kněží jsme svědkové a služebníci stále většího Milosrdenství našeho Otce; máme příjemný a útěšný úkol jej ztělesňovat jako Ježíš, který „procházel a prokazoval dobrodiní“ (Sk 10,38) tisícerými způsoby, aby dosáhlo ke všem. Můžeme přispět k jeho inkulturaci, aby jej každý člověk přijal do své osobní životní zkušenosti a tak jej mohl chápat a – kreativně – prokazovat způsobem vlastním svému lidu, rodině a bytí.
Dnes v tento Zelený čtvrtek Svatého roku milosrdenství bych rád mluvil o dvou oblastech, ve kterých to Pán s Milosrdenstvím přehání. Poněvadž je nám v tom On sám příkladem, nemusíme mít strach, že budeme přehánět také my. Jednou oblastí je setkání; druhou je Jeho odpuštění, které nás zahanbuje a dává nám důstojnost.
První oblastí, kde vidíme, že Bůh přehání ve stále větším Milosrdenství, je setkání. Dává se cele a takovým způsobem, že každé setkání bezprostředně přechází ve slavení. V podobenství o milosrdném Otci (marnotratném synu) jsme zaskočeni mužem, který dojat běží vstříc svému synu, aby jej objal. Vidíme, jak jej objímá, dává mu polibek, dbá, aby mu navlékli prsten, který mu dává pocit rovnosti, i sandály, které nosí syn a nikoli nádeník; potom všechny vybízí, aby se dali do práce, a přikazuje připravit slavnost. Když rozjímáme, udiveni touto překypující radostí Otce, kterému návrat syna umožnil svobodně, bez odporu a odstupu projevit lásku, nemusíme se obávat přehánění při svém děkování. Správný postoj se můžeme naučit u onoho malomocného ubožáka, který spatřil, že je uzdraven, zanechal svých devět druhů, kteří jdou vykonat, co jim Ježíš poručil, a vrací se, aby poklekl u Pánových nohou, velebil Boha a mocným hlasem Bohu děkoval.
Milosrdenství obnovuje všechno a navrací lidem jejich původní důstojnost. Proto je správnou odpovědí překypující dík. Je třeba ihned slavit, obléci se, sejmout zahořklost staršího syna, radovat se a slavit... Proto jedině takto, plnou účastí na klimatu slavení lze správně smýšlet, prosit o odpuštění a jasněji vidět, jak lze napravit spáchané zlo. Může nám prospět, zeptáme-li se: oslavuji, když jsem se vyzpovídal? Anebo přejdu rychle k něčemu jinému, jako když po návštěvě u lékaře vidíme, že výsledky laboratorních vyšetření nedopadly tak špatně, vrátíme je do obálky a přejdeme k něčemu jinému. A když dávám almužnu, dám tomu, kdo ji přijímá, čas, aby vyjádřil svůj dík, slavím jeho úsměv a požehnání, kterého se nám dostává od chudých, anebo pokračuji rychle za svými věcmi, „jakmile jsem nechal upadnout minci“?
Další oblastí, kde vidíme, jak Bůh přehání ve stále větším Milosrdenství, je samo odpuštění. Nejenom odpouští nevyčíslitelné dluhy, jako služebníkovi, který jej úpěnlivě prosil a potom se ke svému druhovi sám zachoval uboze, nýbrž umožňuje nám přejít od nejostudnějšího zahanbení přímo a bez mezistupňů k té nejvznešenější důstojnosti. Pán dovoluje omilostněné hříšnici, aby mu důvěrně omyla nohy svými slzami. Jakmile Šimon Petr vyznává svůj hřích a prosí, aby se od něho vzdálil, Pán jej pozvedá k důstojnosti rybáře lidí. My však tíhneme k oddělování těchto dvou postojů. Když zakoušíme zahanbení nad hříchem, skrýváme se a jdeme se svěšenou hlavou jako Adam a Eva, a když jsme povýšeni k důstojnosti, snažíme se zakrývat hříchy a rádi se ukazujeme, skoro naparujeme.
Naše odpověď na překypující Pánovo odpuštění by měla spočívat v udržování onoho zdravého napětí mezi důstojným zahanbením a důstojností, která se dovede hanbit, v takovém postoji, který se sám snaží pokořovat a snižovat, ale je schopen přijmout, když jej Pán pro dobro poslání povýší, aniž by si v tom liboval. Vzorem, který podává evangelium a který nám může posloužit, když se zpovídáme, je Petr, který se nechává opakovaně dotazovat na svoji lásku a zároveň obnovuje přijetí svého poslání pást ovce, které mu svěřuje Pán.
Ke hlubšímu proniknutí do hloubi této „důstojnosti, jež se umí stydět“ a která nás chrání před tím, abychom se považovali za něco více či méně, než co z milosti jsme, nám může pomoci, podíváme-li se na pokračování úryvku z Izaiáše, který Pán dnes čte ve svojí Nazaretské synagoze. Prorok potom říká: „Vy se budete nazývat »Hospodinovi kněží«, bude se vám říkat »Služebníci našeho Boha« (Iz 61,6). Tento chudý a hladový lid, který byl vězněn, je bez budoucnosti, zdecimován a skartován, Pán proměňuje na kněžský lid.
Jako kněží se ztotožňujeme s tímto odepsaným lidem, který Pán zachraňuje, a připomínáme si, že existuje množství a bezpočet chudých a nevědomých lidí, kteří jsou vězněni a utiskováni. Pamatujeme však, že každý z nás ví, do jaké míry je nezřídka slepý a zbavený světla víry, a to ne proto, že nemáme po ruce evangelium, ale kvůli přemíře komplikovaných teologií. Cítíme, že naše duše žízní po spiritualitě, nikoli však z nedostatku živé vody, kterou pijeme pouze po douškách, nýbrž kvůli přemíře „perlivých“, „light“ spiritualit. Také si připadáme uvěznění, i když nejsme jako mnohé národy obklíčeni nepřekonatelným kamenným či kovovým ohrazením, nýbrž virtuálním zesvětštěním, jež se otevírá a zavírá pouhým kliknutím. Jsme utiskovaní, ale nikoli hrozbami a štulci jako mnozí chudí lidé, nýbrž podmanivostí tisícerých nabídek konzumu, které nejsme s to setřást, abychom kráčeli svobodně po stezkách, jež vedou v lásce k našim bratřím, k Pánovu stádci, k ovcím čekajícím na hlas svých pastýřů.
A Ježíš nás přichází vykoupit a umožnit nám vykročit, aby nás proměnil z chudých a slepých, z uvězněných a utiskovaných na služebníky milosrdenství a útěchy. A říká nám slovy proroka Ezechiela, který se obrací k lidu, který smilnil a vážně zradil svého Pána: „Rozpomenu se na svoji smlouvu, sjednanou s tebou za dnů tvého mládí... Vzpomeň si na své chování a zastydíš se, když si vezmu tvé větší a i menší sestry a dám ti je jako dcery, avšak ne pro dřívější smlouvu s tebou. Uzavřu s tebou smlouvu novou a poznáš, že já jsem Hospodin, aby ses rozpomenul a zahanbil a nemohl již otevřít ústa pro hanbu, až ti odpustím všechno, co jsi udělal – praví Pán, Hospodin“ (Ez 16,60-63).
V tomto Svatém roce oslavujme s veškerou vděčností, kterou je naše srdce schopno, našeho Otce, a prosme jej, aby „stále pamatoval na svoje milosrdenství“; s důstojností, která se umí hanbit, přijímejme Milosrdenství v raněném těle našeho Pána Ježíše Krista a prosme Jej, aby nás obmyl od každého hříchu a vysvobodil nás z každého zla; a s milostí Ducha svatého se snažme předávat Boží Milosrdenství všem lidem prokazováním skutků, které Duch v každém probouzí k obecnému blahu veškerého věřícího Božího lidu.
Přeložil Milan Glaser
Česká sekce RV
Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.