1.4.2016 

Velkým tématům vnitrocírkevní diskuse, ale i tématům oblíbeným v profánních médiích jako je homosexualita, přijímání pro rozvedené či celibát a kněžství žen, se věnuje kardinál Gerhard Ludwig Müller v nové knize rozhovorů, která v těchto dnech vyšla ve Španělsku (Informe sobre la esperanza, BAC, Madrid 2016) a vbrzku se objeví také v angličtině, francouzštině a v němčině. Název knihy „Raport o naději“ je parafrází slavného titulu kardinála Josepha Ratzingera z roku 1985 (Raport o víře, přeložená do čeština jako „O víře dnes“, španělsky „Informe sobre la fe“). Rozhovor s prefektem Kongregace pro nauku víry, který je druhým nástupcem emeritního papeže v tomto úřadě a také vydavatelem jeho sebraných spisů, vedl Carlos Granados, ředitel madridského nakladatelství Biblioteca de Autores Cristianos.

Přinášíme vám několik ukázek. První se věnuje populárnímu výroku papeže Františka: Kdo jsem já, abych soudil. Kardinál Müller k tomu píše:

„Právě ti, kdo doposud nechovali pražádný respekt k učení církve, si berou do úst z kontextu vytrženou větu Svatého otce: „Kdo jsem já, abych soudil?“, aby hlásali překroucené ideje o sexuální morálce, obohacené o údajnou interpretaci „autentického“ papežova názoru v této věci.
Otázka homosexuality, od níž se odrážel dotaz položený Svatému otci, se objevuje jako teologické téma už v Bibli, jak ve Starém zákoně (srov. Gen 19; Dt 23,18nn; Lv 18, 22; 20,13; Sap 13-15) tak v Pavlových listech (srov. Řm 1,26nn; 1 Kor 6,9nn), jakkoli podmíněna historicitou Božího zjevení.“

Kardinál Müller přiznává, že jde o velice složitý problém v kontextu otázek, které se vynořily v posledních letech, nicméně pevně trvá na učení církve, které v základních rysech souzní s biblickými výroky. Jak dodává, tito lidé jsou povoláni k čistotě a křesťanské dokonalosti skrze sebeovládání. A jak stojí v Katechismu katolické církve, musejí být přijímáni „s úctou, soucitem a jemnocitem“ bez jakýchkoli náznaků nespravedlivé diskriminace (KKC 2358-9).

„Kromě problému vyvolaného vytržením z kontextu citované věty papeže Františka, která měla být znamením úcty k důstojnosti člověka, se mi nicméně zdá zřejmé, že církev ve svém učitelském úřadu má schopnost morálně posuzovat jisté situace. Je nepochybnou pravdou, že Bůh je jediný soudce, který nás bude soudit na konci věků, a papež i biskupové mají povinnost předkládat zjevená kritéria tohoto posledního soudu, který se už dnes s předstihem ohlašuje v našem morálním svědomí.
Církev vždy říkala „toto je pravé, toto je falešné“ a nikdo nemůže subjektivně interpretovat Boží přikázání, blahoslavenství, koncily, podle svých vlastních kritérií, zájmů nebo dokonce potřeb, jako by Bůh byl pouze kulisou jeho autonomie. Vztah mezi osobním svědomím a Bohem je konkrétní a reálný, osvěcovaný učením církve – a církev má právo a povinnost prohlašovat, že jisté učení je falešné, právě proto, že takové učení odvádí prosté lidi z cesty vedoucí k Bohu.
Počínaje francouzskou revolucí, přes následné liberální režimy a totalitní systémy 20. století, byla vždy cílem hlavních útoků křesťanská vize lidské existence a jejího osudu. Pokud nebylo možné zdolat její rezistenci, dovolilo se zachovat některé její prvky, ale nikoli křesťanství v jeho podstatě. Výsledkem bylo, že křesťanství přestalo být kritériem veškeré skutečnosti a podporu dostávaly zmíněné subjektivistické pozice. Zakládají se na nové antropologii, nekřesťanské a relativistické, která odhlíží od konceptu pravdy. Dnešní člověk nepovažuje za nutné neustále žít s pochybami. Ba co více, tvrzení, že církev nemůže soudit osobní situace, se zakládá na falešné soteriologii, totiž na tom, že člověk je svým vlastním spasitelem a vykupitelem.
Když se křesťanská antropologie podřídí takto brutálnímu redukcionismu, výklad skutečnosti, který na ni navazuje, přebírá pouze prvky, které jsou zajímavé nebo výhodné pro jednotlivce: například některé prvky z podobenstvích, některá Kristova benevolentní gesta nebo ty pasáže, které Ježíše představují jako prostého sociálně smýšlejícího proroka nebo učitele lidství. Naopak dochází k cenzuře Pána dějin, Božího Syna, který vybízí k obrácení, nebo Syna člověka, který přijde soudit živé i mrtvé. Toto „tolerované křesťanství“ se ve skutečnosti vyprazdňuje, vzdává svého poselství a zapomíná, že vztah ke Kristu není možný bez osobního obrácení.“

Dalším tématem, kterého se dotýká kardinál Müller, je protestantizace církve. Je to problematika vysoce aktuální vzhledem k letošnímu výročí reformace a oslavám s ním spojeným:

„Striktně vzato, my katolíci, nemáme žádný důvod oslavovat 31. října 1517, totiž datum považované za počátek reformace, která vedla k rozbití západního křesťanstva. Pokud jsme přesvědčeni, že Boží zjevení se integrálně a v nezměněné podobě zachovalo v Písmu a v tradici, v učení víry, ve svátostech, v hierarchickém uspořádání církve na základě božského práva, založeného na svátosti kněžství, nemůžeme přistoupit na to, že by existovaly dostatečné důvody k oddělení od církve.
Členové protestantských církevních komunit pohlížejí na tuto událost jinou optikou, jelikož ji považují za vhodný moment k oslavě znovuobjevení „čistého Božího slova“, které považují za znetvořené během dějin tradicemi pouze lidskými. Protestantští reformátoři před pěti sty lety dospěli k závěru, že někteří církevní hierarchové jsou nejen morálně zkažení, ale že také překroutili evangelium, a v důsledku toho zablokovali cestu věřících k Ježíši Kristu. Aby ospravedlnili své oddělení, obvinili papeže, jakožto údajnou hlavu tohoto systému, že je Antikrist.

Jak dnes vést realistickým způsobem ekumenický dialog s evangelickými komunitami? Teolog Karl-Heinz Menke má pravdu, když trvá na tom, že relativizace pravdy a nekritické přejímání moderních ideologií jsou hlavní překážkou na cestě k jednotě v pravdě.
V tomto smyslu nás jakási protestantizace katolické církve vycházející ze světské vize bez odkazu k transcendenci nejen nemůže smířit s protestanty, ale nemůže nám ani umožňovat setkání s tajemstvím Krista, protože v Něm jsme správci nadpřirozeného zjevení, k němuž jsme vázáni naprostou poslušností intelektu i vůle (srov. Dei Verbum, 5).
Myslím, že katolické principy ekumenismu, tak jak byly předloženy a rozvedeny v dekretu II. vatikánského koncilu, jsou stále plně platné (srov. Unitatis redintegratio, 2-4). Na druhé straně jsem přesvědčen, že dokument Kongregace pro nauku víry Dominus Iesus, ze Svatého roku 2000, mnohými nepochopený a dalšími nespravedlivě odmítaný, je bezpochyby Magna charta proti kristologickému a eklesiologickému relativismu dnešní doby mnoha zmatků.“