Rádio Vaticana

Modlitba – pramen Milosrdenství

25.5.2016

Katecheze papeže Františka na gen. audienci, nám. sv. Petra

(srov. Lk 18,1-8)

Drazí bratři a sestry, dobrý den!
Evangelní podobenství, které jsme právě vyslechli, obsahuje důležité poučení: „Je třeba stále se modlit a neochabovat“ (v.1). Nejde tedy o to modlit se občas, když se mi chce. Nikoli. Ježíš říká, že „je třeba stále se modlit a neochabovat“ a podává příklad o vdově a soudci. Soudce je mocná osobnost. Je povolán vynášet rozsudky na základě Mojžíšského Zákona. Proto biblická tradice doporučovala, aby soudci byli lidé bohabojní, důvěryhodní, nestranní a nepodplatitelní (srov. Ex 18,21). Naproti tomu tento soudce se „Boha nebál a na lidi nedal“ (v.2). Byl to soudce ničemný a bezohledný, který nebral v potaz Zákon, ale dělal, co se mu zachtělo, podle svého zájmu. A na něho se obrací vdova, aby jí zjednal spravedlnost. Vdovy spolu se sirotky a cizinci byli nejslabšími kategoriemi společnosti. Práva, která jim zajišťoval Zákon, mohla být snadno pošlapána, protože šlo o lidi osamocené a bezbranné a stěží je mohli uplatnit. Samotnou chudou vdovu nikdo nehájil, mohli ji ignorovat a upřít spravedlnost. Tak také sirotek, cizinec, přistěhovalec. I v té době byla tato problematika velmi živá. Vzhledem k soudcově lhostejnosti užívá vdova svoji jedinou zbraň a nepřetržitě se dožaduje, aby se jí soudce zastal, a předkládá svůj požadavek spravedlnosti. A touto svojí vytrvalostí dosahuje cíle. Soudce ji totiž nakonec vyslyší, avšak ne proto, že by byl pohnut milosrdenstvím nebo svědomím. Jednoduše přiznává: „Zastanu se té vdovy, protože mě obtěžuje; jinak sem bude ustavičně chodit a trápit mě“ (v.5).

Z tohoto podobenství vyvozuje Ježíš dvojí závěr. Pokud vdova dokázala přesvědčit nepoctivého soudce svým ustavičným dožadováním, tím spíše se Bůh, který je dobrý a spravedlivý, „zastane svých vyvolených, kteří k němu volají ve dne v noci“, nenechá je „dlouho čekat“, ale „zastane se jich rychle.“ (vv.7-8).

Proto Ježíš vybízí, že je třeba se modlit a „neochabovat“. Všichni zakoušíme chvíle únavy a malomylnosti, zejména když se naše modlitba jeví jako neúčinná. Ježíš nás však ujišťuje: narozdíl od nespravedlivého soudce Bůh vyslyší svoje děti neprodleně, i když to neznamená, že tak učiní v tom čase a tím způsobem, jak bychom chtěli. Modlitba není kouzelná hůlka! Modlitba pomáhá uchovávat víru v Boha a svěřovat se mu, i když nerozumíme Jeho vůli. Sám Ježíš, který se hodně modlil, je nám v tom příkladem.

List Židům uvádí, že „v době, kdy jako člověk žil na zemi, přednesl s naléhavým voláním a se slzami vroucí modlitby k tomu, který měl moc ho od smrti vysvobodit, a byl vyslyšen“ (Žid 5,7). Toto sdělení se naprvní pohled jeví jako nepravděpodobné, protože Ježíš na kříži zemřel. List Židům se však přece nemýlí: Bůh opravdu Ježíše vysvobodil ze smrti a umožnil mu nad ní plně zvítězit, avšak cesta k tomuto vítězství vedla skrze smrt! Zmínka o vroucí modlitbě odkazuje k Ježíšově modlitbě v Getsemanech. Ježíš, kterého se zmocnila úzkost, prosí Otce, aby jej zbavil hořkého kalicha utrpení, ale svojí modlitbou, jež je prostoupena důvěrou v Otce, se plně svěřuje do Jeho vůle: „Avšak ne jak já chci – říká Ježíš – ale jak ty chceš“ (Mt 26,37). Předmět prosby se stává druhořadým, důležitý je především vztah s Otcem. Takto působí modlitba: proměňuje touhu a utváří ji podle Boží vůle, ať už je jakákoli, protože kdo se modlí, uchází se především o sjednocení s Bohem, který je milosrdnou Láskou.

Podobenství končí otázkou: „Ale nalezne Syn člověka na zemi víru, až přijde?“ (v.8). Touto otázkou jsme všichni varováni: nesmíme upustit od modlitby, i když není opětována. Modlitba uchovává víru a bez ní víra vrávorá! Prosme Pána o víru, která se stává ustavičnou a vytrvalou modlitbou, jako u oné vdovy z podobenství; víru, která se živí touhou po Jeho návratu. A v této modlitbě zakoušejme soucit Boha, který jako Otec, pln milosrdné lásky, jde v ústrety svým dětem.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV