Rádio Vaticana

Pokorná modlitba dosahuje milosrdenství

1.6.2016

Katecheze papeže Františka na gen. audienci, nám. sv. Petra

(srov. Lk 18,9-14)

Drazí bratři a sestry, dobrý den!
Minulou středu jsme slyšeli podobenství o soudci a vdově, o nezbytnosti ustavičné modlitby. Dnes nás Ježíš dalším podobenstvím učí, jaký je správný postoj v modlitbě a prosbě o Otcovo milosrdenství, jak je třeba se modlit. Je to podobenství o farizeovi a celníkovi (srov. Lk 18,9-14).

Oba protagonisté jdou do chrámu se modlit, ale svým naprosto odlišným počínáním dosáhnou opačných výsledků. Farizeus „stál“ (v.11) a modlil se mnoha slovy. Jeho modlitba je sice děkovnou modlitbou k Bohu, ale ve skutečnosti se honosí svými zásluhami, má pocit nadřazenosti nad „ostatními lidmi“, které označuje za „lupiče, podvodníky, cizoložníky“ jako kupříkladu „tamhleten celník“ (v.11). Právě tady je však problém. Farizeus se modlí k Bohu, ale po pravdě řečeno hledí sám na sebe. Modlí se k sobě a místo toho, aby měl před svým zrakem Pána, dívá se do zrcadla. Přestože se nachází v chrámu, necítí potřebu padnout na kolena před Božím majestátem, stojí, je si jistý jako by byl pánem chrámu! Vypočítává dobré skutky, které vykonal, je bezúhonný, dodržuje Zákon víc než třeba, postí se „dvakrát za týden“ a dává „desátky“ ze všeho, co vlastní. Spíše než v modlitbě libuje si farizej v dodržování předpisů. Jeho postoj a jeho slova jsou však přece vzdáleny způsobu, jakým jedná a mluví Bůh, který má všechny lidi rád a nepohrdá hříšníky. Onen farizeus naopak pohrdá hříšníky a také na ně ukazuje. Tento farizeus, který se považuje za spravedlivého, nedbá na to nejdůležitější, totiž na přikázání lásky k Bohu a k bližnímu.

Nestačí se tedy ptát, kolik se modlíme. Musíme se tázat, jak se modlíme či lépe, jaké je naše srdce. Je zapotřebí zkoumat jej, vážit myšlenky a city a vykořenit aroganci a přetvářku. Já se však ptám: je možné se modlit arogantně? Lze se modlit pokrytecky? Nikoli. Modlit se můžeme jedině tak, že staneme před Bohem tak, jak jsme. Nikoli jako farizeus, arogantně a pokrytecky. Všichni jsme strháváni ukvapeností denního rytmu, často se honíme za senzacemi, jsme ohromováni a zmateni. Je nezbytné učit se nacházet cestu ke svému srdci. Obnovit hodnotu důvěrnosti a ztišení, neboť tam se s námi setkává Bůh a promlouvá k nám. Jedině, vyjdeme-li odtud, můžeme se setkat s druhými a mluvit s nimi. Farizeus se vydal do chrámu, je si jistý sebou, ale nevšimne si, že ztratil cestu svého srdce.

Celník však stanul v chrámu s pokorou a kajícně: „zůstal stát vzadu, neodvažoval se ani pozdvihnout oči k nebi, ale bil se v prsa“ (v. 13). Jeho modlitba je velice krátká, ne jako ta farizeova: „Bože, buď milostiv mně hříšnému!“. Nic víc. Krásná modlitba. Výběrčí daní, kterým se říkalo celníci, byli totiž považováni za nečisté, podřízené cizí nadvládě, lidé je neměli v oblibě a všeobecně byli řazeni mezi „hříšníky“. Podobenství učí, že spravedlivým či hříšníkem se nikdo nestává svou sociální příslušností, ale způsobem, jakým se vztahuje k Bohu a jakým se vztahuje k bratřím. Gesta pokání a pár jednoduchých slov celníka dosvědčují, že si je vědom ubohosti svého postavení. Jeho modlitba jde k podstatě. Počíná si skromně, je si jistý jenom tím, že je hříšníkem, který potřebuje slitování. Fariezus nic nežádal, protože už všechno měl; celník však jen žadoní o milosrdenství Boží. A to je krásné: žadonit o milosrdenství Boží. Předstupuje s „prázdnýma rukama“, s obnaženým srdcem a uznává, že je hříšníkem. Celník nám všem ukazuje nutnou podmínku obdržení Pánova odpuštění. Nakonec se právě on, tolik pohrdaný stává vzorem opravdového věřícího.

Ježíš uzavírá toto podobenství výrokem: „Říkám vám: Celník se vrátil domů ospravedlněn, ne však farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen“ (v.14). Kdo je z těch dvou více zkažený? Farizeus. Ten je vzorem zkaženosti. Předstírá mnodlitbu, ale dokáže se jenom naparovat před zrcadlem. Je zkažený a modlitbu předstírá. Kdo se totiž v životě považuje za spravedlivého, soudí druhé a pohrdá jimi, je zkažený a je pokrytec. Pýcha kompromituje každý dobrý skutek, vyprazdňuje modlitbu, vzdaluje od Boha i od druhých. Bůh si libuje v pokoře nikoli proto, aby nás pokořil. Pokora je spíše nezbytnou podmínkou, aby nás pozvedl a zakusili jsme milosrdenství, které zaplní naši prázdnotu. Modlitba pyšného nedojde k Božímu srdci, pokora ubožáka Jej však otevírá dokořán. Bůh má jednu slabost, slabost pro pokorné. Pokornému srdci Bůh zcela otevírá svoje srdce. Tuto pokoru vyjadřuje Panna Maria ve chvalozpěvu Magnificat: „Shlédl na svou nepatrnou služebnici. [...] jeho milosrdenství trvá od pokolení do pokolení k těm, kdo se ho bojí“ (Lk 1,48.50). Kéž nám naše Matka pomáhá modlit se pokorným srdcem.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV