6.6.2016 

říká prof. Rocco Buttiglione

„Amoris laetitia zahrnuje pastorační rizika. Někdo tvrdí, že jde o chybný krok, ale ušetřme si prosím apokalyptická tvrzení, že je zpochybňována nauka o nerozlučitelnosti manželství a svátostech vůbec,“ říká italský filosof Rocco Buttiglione (foto) na otázky italského žurnalisty Andrea Tornielliho v rozhovoru pro italský portál Vatican Insider.

Co si myslíte celkově o exhortaci Amoris laetitia?

„Myslím, že jde o velkolepý pokus pronést slovo víry v kontextu dnešního světa. To byla také velká starost Jana Pavla II.: konkrétní, existující a reálný člověk, nikoli ten, kterého popisují knihy anebo ten, kterého bychom si přáli.“

Co podle Vás spojuje tento Františkův dokument s magisteriem papeže Wojtyly?

„Kdysi církev exkomunikovala rozvedené, kteří uzavřeli další sňatek. Činila tak v oprávněné starosti, aby nebylo dáno pohoršení a nezpochybňovala se nerozlučnost manželství. Tehdy jsme však žili v poměrně kompaktním křesťanstvu. Dalo se předpokládat, že všichni věděli, co je manželství, tedy svátost, ve které jsou si manželé vzájemně zárukou Boží lásky. Když tedy jeden druhého opustí, je to jako by ho opustil Bůh. Jan Pavel II. prohlásil, že není možné exkomunikovat rozvedené, když připomněl, že v každém hříchu existují faktory objektivní i subjektivní. Lidé se mohou dopustit pochybení, které je zlem, avšak aniž by za ně byli naprosto zodpovědní. Papež Wojtyla tedy otevřel dveře a pozval rozvedené znovusezdané, aby vstoupili zpět do církve: byli přijati, jejich děti křtěny a znovu se integrovali do křesťanského společenství. Avšak bez toho, že by přistupovali k přijímání, to je bod 84 z Familiaris consortio, pokud se nevrátí k legitimnímu manželovi/manželce nebo se nerozvedou s novým partnerem anebo se nerozhodnou žít spolu jako bratr se sestrou, tedy bez pohlavních vztahů.“

Co tedy nyní předkládá Amoris laetitia ?

„František činí další krok tímto směrem. Neříká, že rozvedení znovusezdaní mohou přistupovat k přijímání anebo si nárokovat eucharistii. Nikoli! Rozvod je špatný a pohlavní vztahy mimo manželství jsou nepřípustné. Toto učení se nezměnilo. Papež říká, že nyní se rozvedení znovusezdaní mohou zpovídat a začít spolu s knězem proces rozlišování. A stejně jako se to dělá ve zpovědnici s každým hříchem, kněz musí zvážit, zda nastaly všechny podmínky k tomu, aby byl hřích smrtelný. Svým kolegům, kteří vyslovili silná slova na adresu Amoris laetitia bych rád připomněl, že sv. Pius X., který rozhodně nebyl modernista, ve svém katechismu připomíná, že smrtelný hřích vyžaduje závažnou matérii, ale také plné vědomí a svobodný souhlas, to znamená plnou svobodu k přijetí veškeré odpovědnosti za to, co jsem učinil.“

Proč je tento aspekt tak důležitý pro případ, o kterém mluvíme?

„Protože dnes v mnoha případech chybí plné vědomí. Je spousta pokřtěných, kteří nejsou evangelizováni. Někdo by mohl říci, že pro takové případy je třeba přistoupit k procesu o prohlášení neplatnosti manželství. Ano, to je pravda, i když musíme mít na paměti, že v mnoha částech světa není tak snadný přístup k církevním soudům a také není vždy tak snadné dobrat se pravdy. Žijeme ve světě raněných rodin, raněných lidí, kteří se mohou ocitnout v situacích, ze kterých nejsou s to se vymanit. Je třeba všechno zvážit a pomoci jim vykročit ze situace hříchu, vydat se na cestu, ale bez toho, abychom znásilňovali partnery, s nimž žijí v druhém svazku a kteří jim možná byli nablízku v dramatických chvílích jejich života: pomysleme například na maminku, která byla opuštěna manželem, má malé děti a žije s mužem, který se postaral o její děti. Mluvíme o otázkách, které vyžadují rozlišování, delikátnost, velkou lidskost, soucit a doprovázení...“

A jaké je východisko?

„Otázkou je: ve kterém bodě této cesty může kněz připustit přistupování ke sv. přijímání? Až uzná, že k tomu nastaly podmínky, nikoli automaticky či zkratkovitě, ale také aniž by přibouchl dveře před nosem ještě dříve než seriózně zváží jejich osobní příběhy. Toto je idea církve jakožto polní nemocnice, jež je papeži Františkovi tak drahá. Kdybychom byli v Bethesda Naval Hospital, kde se léčí prezident USA, pacient odtud vychází uzdraven po vykonání všech nezbytných kroků. V polní nemocnici se začíná obvazováním ran.“

Jak se má tato perspektiva k církevní tradici?

„Tato perspektiva je dokonale tradiční. Amoris laetitia říká: zvažme subjektivní podmínky také u hříchu toho, kdo se rozvedl a žije v novém svazku. Je to výsostně pastorační otázka. Vzpomínám si, jak nám don Luigi Giussani říkával: »Musíte posuzovat činy, nikdy lidi, protože to náleží Bohu.« Jedině Bohu a trochu také zpovědníkovi. Četl jsem dramatizující a nepřijatelé články o tomto papežském dokumentu a zejména o poznámce pod čarou.“ (myšlena pozn. č. 351 v odstavci 305 – pozn. překl.)

Změnilo se tedy něco apoštolskou exhortací Amoris laetita?

„Jistěže se změnilo! Nezměnila se však morálka, ani věrouka ohledně nerozlučnosti manželství. Mění se pastorační disciplína církve. Do včerejška byl hřích, kterého se dopustili rozvedení novým sňatkem, obestřen předsudkem totální viny. Nyní se i u tohoto hříchu zvažuje subjektivní aspekt tak, jako je tomu u vraždy, neplacení daní, odírání zaměstnanců a všech dalších hříchů, které pácháme. Kněz vyslechne a zváží také polehčující okolnosti. Mění tyto okolnosti povahu situace? Nikoli, rozvod a nový svazek zůstávají objektivně zlem. A mění tyto okolnosti odpovědnost dotyčného? Možná ano. Je třeba rozlišovat.“

Nepovede zdůraznění subjektivního aspektu k určitému subjektivismu?

„Není to subjektivismus. Je to oprávněné zvážení lidské subjektivity. Tak učí svatý Tomáš Akvinský: dopustil jsi se něčeho zlého, ale ne vždycky ti může být přičtena plná odpovědnost. Tato morální nauka začíná vlastně už na Kalvárii, když ukřižovaný Ježíš říká: »Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí«.“

Někdo tvrdí, že dojde-li se v určitých případech a po rozlišení až k připuštění k eucharistii, rovná se to změně církevního učení. Co si o tom myslíte?

„Není to otázka nauky. Nauka ohledně zvážení toho, co je zlo a co jím není, zůstává stejná. Mluvíme však o subjektivní odpovědnosti a eventuálních polehčujících okolnostech. Při hlásání evangelia se musíme ptát, co je třeba říci nejprve a co potom. Ježíš neřekl Janovi a Ondřejovi: »Nejprve zachovávejte přikázání«, nýbrž »Pojďte a uvidíte!«. Svatý Pavel na athénském Aeropágu pocítil bolest a hořkost v srdci nad všemi těmi oltáři různých bůžků. Když se však ujal slova, řekl Athéňanům: »Obdivuji vaši zbožnost...« a pak docenil oltář určený neznámému Bohu a vycházeje odtud hlásal Ježíše Krista. Potom přijde také čas, kdy řekne, že ostatní oltáře je třeba strhnout. Papež František hlásá, že Ježíš má rád každého muže a každou ženu, ať už se nacházejí v jakékoli situaci a chce, aby každý muž a každá žena mohli dojít spásy a setkat s objetím Jeho milosrdenství. Potom přijdou přikázání, ale nemůžeme připustit, aby jedno životní pochybení někoho z tohoto objetí vyloučilo.“

Jan Pavel II. však přece odmítl situační etiku, založenou na subjektivním aspektu...

„U některých papežových odpůrců shledávám, že chtějí stát jenom na straně objektivity. Je pravda, jak zmiňujete, že papež Wojtyla odmítl situační etiku, podle níž neexistuje objektivita, nýbrž pouze subjektivní úmysl. Samozřejmě, že tomu tak není. Existuje objektivní povaha skutku. Jan Pavel II. však nikdy ani vzdáleně nezamýšlel subjektivitu škrtnout. Jsou situace hříchu, z nichž je obtížné se vyprostit. Žijeme v pansexuální společnosti, z níž se vytratilo vědomí určitých etických zřejmostí. Aby byly všechny pravdy přijaté všemi, je zapotřebí námaha cesty. Vyskytují se tu rizika? Zajisté! Někdo by si mohl myslet, že rozvod a nový svazek už není zlem; někdo, kdo zůstal věrný svému manželství i po rozvodu, by si mohl myslet, že udělal chybu; někdo by si mohl myslet, že budou oslabena lidská svědomí. Pastorační rizika nepochybně existují. Proto je třeba doprovázet a vysvětlovat. Jedná se však o pastorační rozhodnutí. Někdo bude moci říci, že jej považuje za mylné, ale ušetřme si apokalyptické tóny a neříkejme, že je zpochybňována nauka o nerozlučitelnosti, když se ocitáme před volbou, týkající se svátostné disciplíny a jdeme cestou, jejíž premisy byly stanoveny již Janem Pavlem II.“

Z deníku Vatican Insider, 30. května 2016
přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.