Rádio Vaticana

O prostoru a ovzduší modlitby

16.6.2016

Když se modlíme Otče náš, vnímejme na sobě Jeho pohled – prohlásil dnes papež v homilii při ranní mši v kapli Domu sv. Marty. Zdůraznil přitom, že pro křesťana nejsou modlitby magická slova a že slovo Otec používal Ježíš právě v těch nejvýznamnějších životních okamžicích.

Nebýt v modlitbě upovídaní jako pohané a nepovažovat modlitby za magické formule. Papež František komentoval dnešní evangelium (Mt 6,7-15), ve kterém Ježíš učí svoje učedníky modlitbě „Otče náš“, a pozastavil se zejména nad slovem Otec v křesťanském životě. „Ježíš – řekl Petrův nástupce – indikuje slovem Otec vlastní prostor modlitby. Tento »Otec ví, co potřebujete, dříve než ho prosíte«, naslouchá nám ve skrytosti, tajně, jako On, Ježíš, který nám radí modlit se ve skrytu.

„Tento Otec nám dává totožnost synů. A když říkám Otče, dotýkám se kořenů svojí identity, kterou je bytí syna. A tou je milost Ducha. Nikdo nemůže říci Otče bez milosti Ducha. Slovo Otče Ježíš používal v nejsilnějších momentech, když byl plný radosti a citu »Velebím tě Otče, protože jsi zjevil tyto věci dětem« (srov. Lk 10,21) nebo když zaplakal u hrobu svého přítele Lazara: »Otče, děkuji ti, že jsi mě vyslyšel« (Jan 11,24) anebo potom v závěrečných momentech svého života, na konci.“

„V těch nejsilnějších momentech – zdůraznil dále papež - oslovuje Ježíš Otce. Je to slovo, které nejvíce užívá. Mluví s Otcem. Je to cesta modlitby a proto si dovolím říci, že je prostorem modlitby. Pokud nevnímáme, že jsme synové, necítíme se být syny a neříkáme Otče – konstatoval papež – je naše modlitba pohanská, je modlitbou slov.“
„Jistě – dodal – lze prosit Matku Boží, anděly a svaté, ale úhelným kamenem modlitby je Otec. Pokud nedokážeme začít modlitbu tímto slovem, nezdaří se.“

„Otče – znamená cítit na sobě pohled Otce, cítit, že slovo Otče, není upovídanost jako slova pohanských modliteb, nýbrž volání k Tomu, kdo mi dal totožnost syna. Toto je prostor křesťanské modlitby - »Otče« - a potom prosíme svaté a anděly, konáme procesí, poutě... To vše je krásné, ale na počátku vždycky »Otče« a s vědomím, že jsme děti a máme Otce, který nás miluje a zná všechny naše potřeby. Toto je ten prostor.“

Potom papež František zaměřil pozornost na tu část modlitby Otčenáš, kterou zdůraznil Ježíš, totiž odpustit bližnímu tak jako Bůh odpouští nám. „Je-li prostorem modlitby oslovení »Otče« – poznamenal – je atmosférou modlitby označení »náš«: jsme bratři, jsme rodina.“ V této souvislosti papež zmínil, co se stalo Kainovi, který pojal nenávist k Otcovu synu, ke svému bratru. „Otec – pokračoval - nám dává totožnost i rodinu. A proto je tolik důležitá schopnost odpuštění, zapomenutí, zapomnění urážek, tedy onen zdravý zvyk říkat »nechme to být«. Pán ať jedná. Nepěstovat zášť, zlobu a pomstychtivost.
Prosit Otce, odpustit všem a zapomínat na urážky je ta nejlepší modlitba, kterou můžeš říci.“

„Je dobré občas v tom zpytovat svědomí. Je pro mne Bůh Otcem, cítím, že je mi Otcem? A pokud to tak necítím, prosím Ducha svatého, aby mne naučil to tak vnímat. A jsem schopný zapomenout na urážky, odpustit a nechat to být? A pokud ne, prosit Otce: »vždyť i tito jsou tvými syny, ublížili mi, ale pomoz mi odpustit«. Zpytujme v tom svoje svědomí, velice nám to prospěje. »Otče« a »náš« nám dává identitu dětí a rodinu, abychom šli životem spolu.“

Končil papež František svoje kázání v Domě sv. Marty.

Milan Glaser