Rádio Vaticana

Svědectví nelze vyúčtovat

18.6.2016

Promluva papeže při bohoslužbě slova, kaple u římské Vily Nazaret

V tomto úryvku evangelia (Lk 10,25-37) vystupuje mnoho postav: ten, kdo se táže „kdo je můj bližní?“, dále Ježíš a pak v podobenství lupiči, polomrtvý ubožák u cesty, kněz, učitel Zákona, možná advokát, potom hostinský. Ani kněz, ani učitel Zákona, ani Samaritán či hostinský patrně neznali odpověď na otázku, „kdo je můj bližní?“. Možná, že ani nevěděli, co to znamená „bližní“.

Kněz spěchal jako všichni kněží, protože sledoval hodinky. Říkal si asi: „teď bude mše“ anebo „nechal jsem otevřený kostel a musím jej zavřít. Čas běží a nemám čas se zdržovat.“ Učitel Zákona, praktický muž řekl: „Pokud se do toho zapletu, budu muset jít zítra k soudu, svědčit a vypovídat a ztratím dva, tři dny práce.. Ne, raději ne.“ A ať žije Poncius Pilát, odešel pryč.

Ten druhý hříšník, cizinec, který nepatřil k Božímu lidu, byl pohnut, „bylo mu ho líto“ a zastavil se. Všichni tři – kněz, advokát a Samaritán – dobře věděli, znali, co je nebo co by bylo třeba. Jeden i druhý přijali rozhodnutí.

Já přemýšlím rád o hostinském, který je anonymní. Ten uviděl to všechno, uviděl a nic nechápal. Možná si řekl: „Tento Samaritán, který pomáhá Židovi, je asi blázen! Vlastníma rukama ho ošetřuje, odnáší do hostince a říká mi, abych se o něho postaral a platí mi s tím, že mi doplatí zbytek, bude-li třeba. Něco takového jsem nikdy neviděl! Je to blázen!“ Onen hostinský obdržel v tomto svědectví Boží Slovo. Od koho? Ne od kněze, kterého ani neviděl, ani od advokáta, nýbrž od hříšníka. Hříšníka, který měl soucit. „Slyšel jsi to? Nějaký hříšník, který nebyl věřící a nepatřil k Božímu lidu, projevil soucit.“ Nic nechápal. A zůstal na pochybách, možná byl zvědavý. „Copak divného se tu děje?“ – říkal si s neklidem v srdci. Takto působí svědectví. Svědectví tohoto hříšníka zaselo neklid do srdce hostinského, a co se s ním dělo dál, evangelium neříká, neuvádí ani jméno. Zajisté však tomuto muži Duch svatý, který zasel, umožnil růst. Jistě v něm posílil zvědavost, neklid, který začal v jeho srdci růst. Ze svědectví tak obdržel poselství. A po několika dnech, když znovu přecházel Samaritán, který určitě chtěl něco připlatit, hostinský mu řekl: „Ne, nech to být. Nech to na mně“. Možná, že právě tak na toto svědectví odpověděl.

Proč se dnes zastavuji u této postavy, u tohoto člověka? Protože naše svědectví nelze vyúčtovat. Dosvědčovat znamená žít tak, aby „druzí viděli vaše dobré skutky a velebili vašeho Otce v nebesích,“ jak říká Ježíš. Já jsem o Vile Nazareth slyšel: „Je tam takové dílo...“, ale nevěděl jsem dobře jaké. Potom mi jednou mons. Celli řekl, že je to dílo, které upřednostňuje svědectví. Sem se nepřichází šplhat, ani vydělávat peníze, ani nic takového, nýbrž chodit v Ježíšových stopách a dosvědčovat Ježíše, rozsévat svědectví. Mlčky, bez vysvětlování, skutky. Obnovou řeči gest. Onen hostinský je zajisté v nebi, protože toto sémě zcela určitě vzklíčilo a vyrostlo. Viděl něco, čemu by nikdy nevěřil, že uvidí. A to je svědectví. Svědectví přechází a odchází. Vydáš jej a jdeš. Jenom Pán je střeží, dává mu růst jako setbě, a zatímco pán domu spí, obilí roste.

Rád bych, aby toto dílo pokračovalo a bylo Dílem svědectví, domem svědectví, svědectví všech. Svědectví lidí, kteří se přiblíží k nějakému svědectví nebo se o něm doslechnou. To bych rád. Kéž nás Pán osvobodí od lupičů, který je mnoho. Osvobodí nás od spěchajících kněží, kteří nemají čas naslouchat, vidět a musejí se zaobírat svými věcmi.... ať nás osvobodí od učitelů, kteří chtějí prezentovat víru v Ježíše Krista s matematickou rigiditou. Ať nás učí zastavovat se, ať nás moudrostí evangelia učí „špinit si ruce“. Kéž nás Pán obdaří touto milostí.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV