16.8.2016 

V mnoha promluvách papež František varuje před světskou, mondénní spiritualitou, která se může skrývat i za zdánlivě náboženskými postoji nebo se dokonce maskovat láskou k církvi, ve skutečnosti však spočívá v hledání lidské slávy a vlastního blahobytu na místo slávy Boží (srov. Evangelii gaudium, 93). Hermann Geissler, ředitel Mezinárodního centra přátel kardinála Newmana v Římě, na stránkách vatikánského listu Osservatore Romano (OR, 12. srpna 2016) ukazuje, jak tento koncept zesvětštělé spirituality podrobně reflektoval bl. John Henry Newman už ve 30. letech 19. století. Nazýval ho „religion of the day“, což můžeme překládat například jako „náboženství na pořadu dne“ nebo „náboženství své doby“.

Jednatřicetiletý Newman kázal na toto téma v roce 1832. Religion of the day je náboženství vytvářené lidmi, kteří si vypůjčují z křesťanské víry ty prvky, které se v onu chvíli hodí, jsou příjemné a líbivé, zatímco vynechává ty, které se k převládajícímu proudu myšlení nehodí nebo mu protiřečí. Takové náboženství pak sice obsahuje mnoho pravdivých věcí, ne však plnou pravdu. A Newman neváhá dodat: „Jak dobře víme na základě nejběžnější životní zkušenosti, polopravda je často nejnehoráznější a nejškodlivější lží.“ Právě v tomto světském náboženství lze zahlédnout stopy Zlého, který je „otcem lži“.

Podle Newmana toto pohodlné náboženství existovalo ve všech epochách. V prvních stoletích na sebe bralo podobu gnoze, později podobu náboženství hrůzy, zapomínající, že „Bůh je také láska“. Pro svou dobu načrtává Newman diagnózu, která je přesně opačná: říká, že si vybírá z evangelia pouze útěšná slova, ale zapomíná na temnější a hlubší aspekty lidské situace: „Je to přirozené náboženství civilizované doby a Satan je pečlivě vyšperkoval a zdokonalil, aby z něj udělal modlu pravdy.“

O sto let později protestantský teolog Dietrich Bonnhoeffer, který zemřel v koncentračním táboře, bude podobnými slovy varovat před „levnou milostí“, kterou nazývá úhlavním nepřítelem církve. Je to – jak vysvětluje – hlásání odpuštění bez pokání, rozhřešení bez osobní lítosti, milost bez Kříže, bez Krista, syna Božího živého a vtěleného.

Newman ukazuje, že toto nové „světské náboženství“ si většiny přirozených ctností cení, považuje za přitažlivé zdvořilé způsoby či rafinované myšlení a zamítá některé neřesti. Avšak Bůh a veškerý nadpřirozený svět už v něm nejsou považovány za důležité, hřích je banalizován a pravda relativizována. Jde o náboženství vytvořené člověkem, který se přizpůsobuje některým světským principům, a „opouští celou jednu stránku evangelia, totiž jeho přísný charakter a má zato, že postačí benevolentnost, zdvořilost, čistota, bezúhonný život, jemnost a že není třeba pravé bázně Boží, skutečné horlivosti v jeho službě, hlubokého odmítnutí hříchu, vřelého přilnutí k věroučným pravdám, zvláštní vnímavosti k jednotlivým prostředkům, sloužícím k dosažení cílů, loajálnosti a podřízenosti svaté apoštolské církvi, o níž mluví vyznání víry...“

Newman tvrdí, že toto „světské náboženství“ už převládlo, protože „jsme nejednali vedeni láskou k pravdě, nýbrž pod vlivem doby“. Nemálo věřících ztotožnilo příchod Kristova království s pokrokem moderní civilizace: „pravdu obětovali výhodám“ – říká Newman. Neuvědomují si, že všichni lidé jsou vězni hříchu a potřebují ke spáse Boží milost ani to, že nás Ježíš vybízí k úsilí, když mluví například o těsné bráně a úzké cestě (Mt 7,14) Mnozí si myslí – pokračuje Newman – „že nemá smysl se strachovat, že Bůh je Bohem milosrdenství, že ke smazání vin stačí polepšit se, že svět jde v podstatě dobře skloubit s náboženstvím, že se nic nemá přehánět a pokud jde o lidskou přirozenost, nesmíme mít omezené představy. Toto je krédo lidí, kteří zcela postrádají hlubší myšlení,“ uzavírá Newman.

Jak tedy nepropadnout tomuto podbízivému a líbivému náboženství, které je na pořadu dne? Podle Newmana je především potřeba mít před sebou obraz Boha, který v srdci probouzí jak lásku, tak i hlubokou úctu: „Bázeň Boží je počátkem moudrosti. Dokud nespatříte Boha jako stravující oheň a nepříblížíte se k Němu s hlubokou úctou a posvátnou bázní, protože jste hříšníci, nemůžete říci, že máte těsnou bránu před sebou, byť by jen na dohled. Bázeň a láska musejí kráčet pospolu.

Pokračujte s bázní, pokračujte s láskou až do posledního dne svého života,“ dodává Newman. „Čím více budete poznávat Boží milosrdenství v Kristu, tím se také bude zvyšovat poznání vašich vin. V tom spočívá skutečně křesťanský postoj a tak se v co největší míře připodobníme Kristu a jeho pokojnému spánku uprostřed bouře. Nejde o dokonalou radost či dokonalou jistotu, že patříme nebi, nýbrž o hlubokou odevzdanost Boží vůli, jde o to, svěřit se cele Jemu, tělem i duší, jistěže v naději na záchranu, ale s očima upřenýma více k Němu než k sobě samým - to znamená pracovat na Jeho slávě, chtít se líbit Jemu, odevzdávat se mu s mužnou poslušností a s nasazením v dobrých skutcích.“

Newmanovo varování před „světským náboženstvím“, které přizpůsobuje evangelium duchu doby a projevuje se vlažným, povrchním a čistě horizontálním křesťanstvím, zůstává stále nesmírně aktuální – dodává Hermann Geissler - a v závěru svého článku připomíná slova papeže Františka z jeho první mše po zvolení na Petrův stolec: „Pokud stavíme bez Kříže, pokud vyznáváme Krista bez Kříže, nejsme Pánovi učedníci, nýbrž jsme mondénní. Můžeme být biskupové, kněží, kardinálové, papežové – ne však Pánovi učedníci.“

Johana Bronková

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.