Mons. Tomasi: Přijímat migranty neznamená přijímat nutně všechny

5.9.2016 

Vatikánský diplomat, arcibiskup Silvano Tomasi, donedávna působící při ženevských úřadech OSN a nyní jako dočasný sekretář Papežské rady Iustitia et Pax, která přechází do nově vzniklého Úřadu pro službu integrálnímu lidskému rozvoji, poskytl rozhovor internetovému deníku La nuova Bussola Quotidiana v souvislosti s dramatickým nárůstem migrantů mířících do Itálie. Je jich totiž několik tisíc denně, což způsobuje kolaps příslušných institucí a lidí, kteří v nich těmto migrantům slouží. „Jak je možné – diví se mons. Tomasi – že po tolika letech krize nedokáže mezinárodní společenství spravovat a opanovat situaci, která je sice součástí dějin, ale dosáhla takových dimenzí, že způsobuje krizi Evropy?“

Zmíněný vatikánský diplomat patří k řeholní Kongregaci misionářů sv. Karla Boromejského, zvaných skalabriniáni podle svého zakladatele Giovanni Battista Scalabriniho (1839-1905), který byl průkopníkem pastorační péče o migranty. „Je pravdou, že prvním lidským právem je zůstat doma a neemigrovat“ – říká mons. Tomasi s poukazem na odliv obyvatelstva a z toho plynoucí ochuzení výchozích zemí. V Itálii, jak konstatuje italský publicista Riccardo Cascioli, který rozhovor vedl, je však patrný ideologický konflikt a dominuje rétorika, která v souvislosti s příchodem migrantů odmítá uvažovat o kritériu jejich přijímání.

Problém přijímání migrantů je předmětem živé diskuse – říká mons. Tomasi – ale je to jedna strana mince. Je zapotřebí uvažovat také o druhé, a tou je integrace. Bez programu integrace nových příchozích vznikají mezi lidmi obavy, nechuť i oprávněné námitky. Je absolutně nutné mít tento dvojí přístup. Na jedné straně skutečná solidarita a na druhé plán integrace. Lidé, kteří přicházejí, mají totiž nejenom schopnosti zapojit se fyzickou prací do ekonomiky, ale mají také hlavu, srdce, city, tradice, zvyky a hodnoty, které nejsou vždycky vhodné pro západní demokracie. Zejména je třeba vzít v potaz lidi muslimského vyznání a ujasnit si, jaké zásadní hodnoty musejí přijmout, aby mohli vytvořit klidné a konstruktivní soužití bez konflitků, které vidíme ve společnostech, ze kterých přicházejí a kde namísto lidských práv existují strukturální diskriminace, jež nutí emigrovat především náboženské menšiny, křesťany a další.

Jak ovšem postupovat v případě, kdy stojíme před komunitami, které se integrovat nechtějí? – zní další otázka.

Na tomto poli je třeba velká obezřetnost, poněvadž druhá generace má sice sklon se adaptovat, ale zůstává uzavřena, což vytváří riziko pro hostitelskou zemi. Tady je nezbytná všímavá politika zařazování těch, kdo přicházejí. Neměli by být uzavíráni do ghett a neměli by být ponecháváni o samotě. Je zapotřebí umožnit jim, aby si osvojili jazyk země, ve které žijí. Musejí být integrováni rovněž do hospodářství skrze práci, takže možnost vytvářet kontakty a přátelství v novém prostředí, kam přicházejí, přispěje ke vzniku nové a inkluzivní kolektivní identity. To je však možné, pokud budou přijímat ony zásadní hodnoty, na nichž stojí západní demokracie: svobodu náboženství, svobodu svědomí, demokracii, oddělení náboženství od politiky, úctu k ženě, která má stejnou důstojnost jako muž. Tyto principy musejí být přijaty, protože se neohrožují a neurážejí důstojnost nově přichozích, ale dávají jim možnost zařadit se do kontextu vzájemného soužití, které se tak může pro všechny stát konstruktivním,

- říká mons. Tomasi. Další stránkou současné diskuse o migraci je fakt, že křes ťané často mluví o přijímání a službě, ale nikoli o hlásání Krista. Po staletí z Evropy odcházeli misionáři do vzdálených zemí, aby tam hlásali evangelium, avšak nyní jako by křesťané neměli zájem evangelizovat...

Někdy mám dojem – odpovídá mons. Tomasi - že příchodem tisíců a tisíců migrantů »misie přišli za námi«. Jistě je zapotřebí ctít u všech svobodu svědomí a náboženství, ale to nevylučuje možnost předkládat jim přátelsky a klidně jasnou a nedvojznačnou nabídku evangelia. Ba dokonce je to povinnost, přemýšlíme-li o minulosti. Do Evropy přece kdysi přicházely masy lidí, jež se dlouhodobým nasazením církve proměnily na křesťanské národy, které vybudovaly katedrály a vytvořily spoustu uměleckých a kulturních skvostů. Opravdovou výzvou je tedy umět prezentovat kreativně a přesvědčivě, svědectvím života a všestranností racionality osvícené vírou onu nabídku šťastného, křesťanského života, který nejvíce a dokonale splňuje požadavky každého člověka. Je to otázka pro každého z nás: máme ještě tuto vitalitu víry, zkušenost víry, která je schopna proměňovat společnost jako tomu bylo kdysi v Evropě i na ostatních kontinentech?
– říká mons. Tomasi, bývalý představitel Svatého stolce u ženevských úřadů OSN.

Milan Glaser

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.