Na kříži, stromu života, je zlo proměněno v dobro

20.9.2016 

Meditace papeže Františka během ekumenické bohoslužby, baz. sv. Františka v Assisi

Před ukřižovaným Ježíšem znějí také pro nás Jeho slova: „Žízním“ (Jan 19,28). Žízeň je ještě více než hlad výrazem extrémní potřeby lidské bytosti, ale také extrémní nouze. Takto rozjímáme o tajemství Svrchovaného Boha, který se z milosrdenství stal ubožákem mezi lidmi.

Po čem žízní Pán? Jistě po vodě, která je podstatným prvkem života. Především však po lásce, která je pro život neméně podstatná. Žízní po tom, aby nás obdaroval živou vodou svojí lásky, ale také přijal naši lásku: „Vzpomínám na oddanost tvého mládí, na lásku tvého zasnoubení“ (Jer 2,2). Propůjčuje však hlas také božskému utrpení, když nevděčný člověk opustil lásku a když - patrně i dnes říká Pán - „opustil pramen vody živé, opustil a kopal si cisterny, cisterny rozpukané, které mohou udržet vodu“ (Jer 2,13). Je to drama „vyprahlého srdce“, neopětované lásky, drama, které se opakuje v evangeliu, když člověk tiší Ježíšovu žízeň octem, tedy zkaženým vínem. Jak prorocky lká Žalmista: „V žízni mne napojili octem“ (Žl 69,22).

„Láska není milovaná“ – to byla skutečnost, která podle některých vyprávění zneklidňovala svatého Františka z Assisi. On se z lásky k trpícímu Pánu nestyděl naříkat a plakat nahlas (srov. Františkánské prameny, č. 1413). Tatáž skutečnost by nám měla ležet na srdci, když rozjímáme o ukřižovaném Bohu žíznícím po lásce. Matka Tereza z Kalkaty chtěla, aby ve všech jejich komunitách byl v kapli poblíž kříže nápis „Žízním“. Její odpovědí, která tišila Ježíšovu žízeň po lásce, byla služba těm nejchudším z chudých. Pán totiž žízní po naší soucitné lásce a je potěšen, když se v jeho jménu skláníme k nouzi druhých. Na soudu nazve „požehnanými“ ty, kteří dali pít žíznícím a věnovali konkrétní lásku tomu, kdo byl v nouzi: „Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali“ (Mt 25,40).

Ježíšova slova nás interpelují, žádají přijetí srdcem a odpověď životem. V Jeho „Žízním“ můžeme vnímat hlas trpících, skrytý křik nevinných maličkých, kterým je upřeno světlo tohoto světa, úpěnlivá prosba chudých a těch, co nejvíce potřebují mír. O mír žadoní oběti válek, znečišťujících národy nenávistí a zemi zbraněmi; žadoní o něj naši bratři a sestry, kteří žijí pod hrozbou bombardování anebo jsou nuceni opouštět domov a migrovat do neznáma, připraveni o všechno. To všechno jsou bratři a sestry Ukřižovaného, maličcí Jeho království, raněné a vyprahlé údy Jeho těla. Mají žízeň. Často jim je však - stejně jako Ježíšovi - podáván trpký ocet odmítnutí. Kdo jim naslouchá? Kdo má starost jim odpovědět? Příliš často narážejí na ohlušující mlčení lhostejnosti, sobectví rozmrzelých a neúčast těch, kdo jejich křik o pomoc umlčují tak snadno, jako se přepíná televizní kanál.

Před ukřižovaným Kristem, „Boží mocí a Boží moudrostí“ (1 Kor 1,24), jsme my křesťané povoláni rozjímat o tajemství nemilované Lásky a zahrnovat svět milosrdenstvím. Na kříži, stromu života, je zlo proměněno v dobro. Také my, učedníci Ukřižovaného, jsme povoláni být „stromy života“, které absorbují nečistotu lhostejnosti a vracejí světu kyslík lásky. Z Kristova boku vyšla voda, symbol Ducha, který dává život (srov. Jan 19,34); tak ať z nás vychází soucit se všemi, kdo dnes žízní.

Pán ať nám dá, abychom jako Maria pod křížem byli spojeni s Ním a nablízku trpícím. Ať v přibližování k těm, kdo dnes žijí jako ukřižovaní, a čerpáním moci lásky z Ukřižovaného Vzkříšeného stále více roste harmonie a společenství mezi námi. „Jen On je náš pokoj“ (Ef 2,14), On přišel zvěstovat pokoj blízkým i vzdáleným (srov. Ef 2,17). Ať nás všechny opatruje v lásce a shromažďuje v jednotě, ke které putujeme, abychom - jak si On přeje - „byli jedno“ (Jan 17,21).

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2021 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.