Rádio Vaticana

Křesťan má tvořit dějiny

25.9.2016

Homilie papeže Františka při mši svaté 25. září, nám. sv. Petra

Apoštol Pavel adresuje v druhém listě Timotejovi, ale také nám, několik rad, které mu leží na srdci. V jedné z nich žádá: „Uchovej nauku bez poskvrny a bez úhony“ (1 Tim 6,14). Mluví jednoduše o přikázání. Zdá se, že chce upoutat náš pohled na to, co je pro víru podstatné. Svatý Pavel totiž nepoukazuje na různé body a aspekty, nýbrž zdůrazňuje jádro víry. Tímto jádrem, kolem něhož se všechno točí, tímto pulsujícím srdcem, které vše oživuje, je velikonoční zvěst, primární zvěst: Pán Ježíš vstal z mrtvých, Pán Ježíš tě má rád, dal za tebe svůj život, je vzkříšen a živý, je ti po boku a denně tě očekává. Na to nesmíme nikdy zapomenout. Na tomto setkání katechistů u příležitosti Svatého roku se po nás žádá, abychom neúnavně kladli na první místo tuto hlavní zvěst víry: Pán vstal z mrtvých. Neexistuje nic důležitějšího, solidnějšího a aktuálnějšího. Každý obsah víry je krásný, pokud zůstane spojen s tímto jádrem a je proniknut touto velikonoční zvěstí. Pokud je však izolován, ztrácí smysl a sílu. Jsme povoláni neustále žít a zvěstovat novost Pánovy lásky: „Ježíš tě miluje doopravdy, takovým, jakým jsi. Učiň mu místo, navzdory životním zklamáním a zraněním, dej mu možnost, aby tě měl rád. Nezklame tě.“

Přikázání, o kterém mluví svatý Pavel, nás přivádí k zamyšlení také nad novým Ježíšovým přikázáním: „Milujte se navzájem, jak jsem já miloval vás“ (Jan 15,12). Boží láska se totiž zvěstuje prokazováním lásky, nikoli mocí přesvědčovat, nikdy vnucováním pravdy, ba ani utvrzováním se v nějaké náboženské či morální povinnosti. Bůh se zvěstuje v setkání s lidmi, pozorností k jejich dějinám a k jejich pouti. Pán totiž není idea, nýbrž živá Osoba. Jeho poselství je předáváno jednoduchým a pravdivým svědectvím, nasloucháním a přijímáním, vyzařující radostí. Nemluvíme správně o Ježíši, jsme-li smutní, ani Boží krása se nepředává pouze krásným kázáním. Bůh naděje se zvěstuje, když denně žijeme evangeliem lásky a beze strachu jej dosvědčujeme také novými formami hlásání.

Evangelium této neděle nám pomáhá chápat, co znamená mít rád, a zejména předcházet některým rizikům. V podobenství se mluví o boháči, který si nevšimnul Lazara, žebráka, který „léhal u jeho dveří“ (Lk 16,12). Tento boháč vlastně nikomu neubližuje, není řečeno, že je špatný. Trpí však těžší nemocí než Lazar, který byl „plný vředů“ (tamt.). Tento boháč trpí silnou slepotou, protože nedokáže pohlédnout za svůj svět tvořený hostinami a hezkými šaty. Nevidí za dveře svého domu, kde leží Lazar, protože jej nezajímá, co se děje venku. Nevidí svýma očima, protože nevnímá srdcem. Do jeho srdce vstoupila mondénnost, která uspává duši. Mondénnost (zesvětštění) je jako „černá díra“, která pohlcuje dobro, zháší lásku, protože vstřebává všechno do svého já. Vidí tedy pouze zdání a nevšímá si druhých, protože se stává ke všemu lhostejným. Kdo trpí touto těžkou slepotou, často „šilhá“, když se klaní věhlasným osobnostem vysokého rangu, které obdivuje tento svět, a odvrací zrak od mnoha dnešních Lazarů, chudáků a trpících, které miluje Pán.

Pán totiž hledí na toho, kdo je tímto světem přehlížen a odepsán. Lazar je jediná postava ze všech Ježíšových podobenství, která má jméno. Jeho jméno znamená „Bůh pomáhá“. Bůh na něj nezapomíná, přijímá jej na hostinu ve svém království spolu s Abrahamem do společenství bohatého na city. Boháč však v podobenství nemá jméno. Jeho život upadá do zapomnění, protože kdo žije pro sebe, netvoří dějiny. A křesťan má tvořit dějiny! Má vycházet ze sebe, aby tvořil dějiny! Kdo však žije pro sebe, dějiny netvoří. Dnešní nevnímavost hloubí navždy nepřekonatelné propasti. A my jsme v této chvíli upadli do této nemoci lhostejnosti, sobectví a mondénnosti.

V podobenství je další zvláštnost, jistý kontrast. Popis opulentního života tohoto bezejmenného člověka se vyznačuje chlubivostí. Dotyčný ve všem reklamuje svoje potřeby a práva. I jako mrtvý si nárokuje, aby mu bylo pomoženo a domáhá se uskutečnění svých zájmů. Lazarova chudoba se však vyjadřuje velice důstojně: z jeho úst nevychází stížnost, protesty či slova opovržení. To je důležité ponaučení: jako služebníci Ježíšova slova jsme povoláni nechlubit se zdáním a nevyhledávat slávu; a nemůžeme být ani smutní či naříkat. Nejsme proroci zkázy, kteří se zálibou vytahují na světlo nebezpečí a úchylky; ani lidé, kteří jsou opevněni v zákopech svého prostředí a vynášejí trpké soudy o společnosti, církvi, o všem a o všech a zamořují svět negativitou. Naříkavý skepticismus není vlastní tomu, kdo je v důvěrném kontaktu s Božím Slovem.

Kdo zvěstuje Ježíšovu naději je nositelem radosti a vidí daleko, má horizonty, nikoli zdi, do nichž je uzavřen, vidí daleko, protože umí vidět za zlo a za problémy. Zároveň vidí dobře nablízko, protože je pozorný k bližnímu a k jeho potřebám. Pán nás dnes žádá, abychom tváří v tvář mnoha dnešním Lazarům, které vidíme, byli voláni k neklidu a nacházeli cesty, jak je potkat a pomoci jim, aniž bychom to neustále delegovali na druhé nebo říkali: „pomohu ti zítra, dnes nemám čas“. To je hřích. Čas na pomoc druhým je čas darovaný Ježíšem, je láskou, která zůstává: je naším pokladem v nebi, který si opatřujeme tady na zemi.

Na závěr, drazí katechisté, drazí bratři a sestry, kéž nám Pán daruje milost, aby nás denně obnovovala radost z této primární zvěsti: Ježíš zemřel a vstal zmrtvých a má nás osobně rád! Kéž nám daruje sílu žít a zvěstovat přikázání lásky, překonávat slepotu zdání a mondénní smutky a učiní nás vnímavými vůči chudým, kteří nejsou dodatkem evangelia, nýbrž jeho ústředním poselstvím, které je vždycky otevřeno všem.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV