Poslední amen

26.9.2016 

mons. Gänswein o knižním rozhovoru Petera Seewalda s Benediktem XVI.

„Na Jméno Panny Marie je s létem amen“ – touto pranostikou, která se pojí s dvanáctým zářím, uvodil arcibiskup Georg Gänswein v mnichovském Domě literatury prezentaci knižního interview publicisty Petera Seewalda s Benediktem XVI. (Letzte Gespräche, Hardcover, Droemer HC, 09. září 2016, 288 stran).

Osobní sekretář emeritního papeže a prefekt Papežského domu přitom poznamenal, že ono selské moudro mělo zcela praktický právní význam. Znamenalo konec žní a povolovalo tak chudině sběr klásků ze sklizených polí. Stejně tak se nová kniha „Posledních rozhovorů” vydává na zdánlivě požaté pole, na němž však nachází leckteré detaily a hlavně zaplňuje vakuum, vzniklé Benediktovou abdikací. Je patrné, že hovory dvou velkých, byť odlišných bavorských duší doprovázela srdečná lehkost a uvolněnost. Závorky před papežovými odpověďmi opakovaně vypovídají o tom, že Benedikt „zhluboka nabírá dech”, „sám pro sebe se usmívá”, „směje se”, „pobaveně se směje”, „směje se nahlas a zplna hrdla”. Pouze jednou Benedikt XVI. „pláče” – a to předtím, než vypráví o večerních hodinách onoho 28. února 2013, kdy jej za hlaholu římských zvonů bílá helikoptéra odvážela do Castel Gandolfa.

Kniha překvapuje lidskostí, důvěrností, nenuceností a tím, jak bez obalu mluví o dosud neznámých okolnostech z Ratzingerova života – kupříkladu jeho předmanželsky narozené matce, anebo o poškození žluté skvrny na levém oku, které mu už v polovině devadesátých let vážně oslabilo zrak. Kdo tušil, že máme napůl slepého papeže? - poznamenal k tomu Benediktův nejbližší spolupracovník. Jak pokračoval mons. Gänswein, z úst rezervovaného muže, který se po nástupu na mnichovsko-freisingský biskupský stolec podle vlastních slov „už neodvážil jezdit na kole, aby nevypadal příliš nekonvenčně”, možná takováto niterná doznání nikdo nečekal. Kniha nekoriguje všeobecné povědomí o prvním pontifikátu třetího tisíciletí pouze těmito střípky vkládanými do Benediktovy osobní životní mozaiky. Rozplétá rovněž klubko důvodů a okolností papežovy domněle záhadné abdikace, věnuje se vztahu s jeho nástupcem a přináší osobní pohled na různé krize a skandály spojené s jeho úřadem.

Všem třem tematickým okruhům je nicméně společná notná dávka sebekritiky, až sebeironie. Tak například v souvislosti s abdikací Benedikt XVI. vysvětluje, že po nástupu na Kongregaci pro nauku víry nikdy neměl čas na řádný kurs italštiny: „Osvojil jsem si tedy jazyk jen z běžného hovoru, což byl stále můj handicap”. Možná právě proto ohlásil své přelomové rozhodnutí v latině, kterou dodnes brilantně vládne. Onen okamžik popisuje následujícími slovy: „Jsem přesvědčen, že to nebyl útěk, a už vůbec ustupování nějakému nátlaku, protože tu žádný neexistoval. Člověk nesmí odcházet tehdy, když by to vypadalo jako úprk, nikdy se nesmí vyhýbat tlakům. Jestliže se rozpoutá bouře, nelze odcházet, nýbrž jen pevně stát. Je možné jít pryč, pokud to nikdo nežádá. A po mně to v té době nikdo nežádal, opravdu nikdo. Bylo mi jasné, že to musím udělat a že nastal pravý okamžik. Pro všechy to bylo naprosté překvapení!” Jak vzápětí emeritní papež doplňuje, „nebyl to ani vnitřní únik před nároky víry, která vede člověka na kříž, nýbrž jen jiný způsob, jak nadále zůstat věrný své službě.”

Na dotaz, zda někdy své abdikace litoval, přichází důrazná odpověď a trojí zápor: „Ne, ne, ne. Denně vidím, že to bylo správné.” Emeritní papež také úsečně a jako „naprostý nesmysl” vyvrací všechny konspirační teorie o domnělém vydírání, které se po jeho abdikaci šířily. Pravdou naopak zůstává, podotýká, že se z jeho kroku máme poučit a čerpat z něj nové znalosti o petrovské službě: „Papež není nadčlověk. Když odstoupí, nezbavuje se ve svém nitru zodpovědnosti, kterou převzal, byť už nevykonává funkci. V tomto smyslu papežský úřad nepozbyl nic ze své velikosti, ačkoli mnohem zřetelněji vystoupil do popředí jeho lidský rozměr”. Právě ten, kterého si emeritní papež cení u svého nástupce Františka: „Je důležité, že se obrací k lidem přímo a uvykl neustálému přebývání mezi lidmi, ale na druhé straně je rovněž mužem reflexe”, říká o něm. V porovnání se svým pontifikátem nicméně nespatřuje žádný zlom – jsou tu jistě nové akcenty, avšak žádné protiklady, čteme mimo jiné v nedávno vydané knize rozhovorů Benedikta XVI. s Peterem Seewaldem.

Jana Gruberová

Copyright © 2003-2021 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.