Rádio Vaticana

Svatý Václav v publicistice

28.9.2004

Pozitivistická historická věda nemá jiné možnosti, než oddělit historickou osobnost a její reflexi v dějinách

?Nezáleží na tom, jaký byl jako historická postava. Důležité je, co o něm říkají legendy, to, co se má vyprávět,? tak se dnešní publicistika vyrovnala se Svatým Václavem. Jde z toho smutek a prázdnota ? a trčí odtud paradox. V době reality show, v době, kdy je nejvýnosnějším prodejním artiklem informace, kdy není problém zlomit téměř cokoli, co dřív bylo považováno za slušnost, jen abychom byli ?při tom?, si prý máme říct o sv. Václavu: je to hezký symbol, v dějinách hrál jistou roli, ať je to jak chce, dobře, že ho máme.

Nic proti hezkým symbolům, ale nepřečte dnešní čtenář mezi řádky spíš něco jako: aha legendy ? to jsou ty pohádky, co si vymýšlela církev, aby... a tak dále, doplň každý, co uznáš za vhodné. A je po symbolu ? neboť ten má k něčemu odkazovat (a když na Václavovi jako historické postavě nezáleží?!) Sečteno a podtrženo ? v minulosti možná smysl měl, ale co s ním dneska? Věru nepříjemná otázka. Pokud však bude vůbec položena.

Nedávno mi jedna učitelka ze základní školy s údivem říkala, že jen jediné dítě z páté třídy umělo odpovědět na otázku, kdo byl sv. Václav. Možná to není tak překvapivé, dítě zajímá co je co ? ne co je to legenda nebo národní symbol.

Odkud se podobný styl psaní bere je zřejmé. Pozitivistická historická věda nemá jiné možnosti, než oddělit historickou osobnost a její reflexi v dějinách. Zvlášť u postav nejstarších dějin, nebo těch jejichž paměť po smrti z různých důvodů nezanikla, je koncept tzv. ?druhého života? velmi užitečný. Ovšem je třeba mít na paměti, že základní premisou tohoto přístupu je diskontinuita, apriorní podezřívavost, která často může vést k objevu nových aspektů.

V lidském životě je to jinak. Člověk neumí žít v diskontinuitě, propadá chaosu, a přijme-li ji jako princip, jedná nemorálně. Světově proslulý polský reportér, Ryszard Kapuscinski, napsal, že problémem dnešního světa je, že co bylo včera se nestává minulostí, ale rovnou archeologií. V práci novináře proto nejvíc cení schopnost rekonstruovat vývoj situace a sdělit podstatný smysl, který v něm zahlédl. Při čtení publicistických útvarů o svatém Václavovi se člověk nemůže ubránit dojmu, že není problém v nedostatku informací, nýbrž právě v absenci smyslu. Za ten totiž ručí autor osobně, k němu se vztahuje ze své situace, v něm je jeho konkrétní přínos.

Ale i to může být k něčemu dobré. Třeba se pod vlivem dnešního psaní o sv. Václavu skutečně vrátíme ke čtení legend. Když se v 16. století diskutovalo o tom, jak se zachovat k textům, které není možné ověřit, jeden teolog napsal, to, co si zřejmě dnešní novinář nemůže dovolit, protože jsou to slova zapovězená: že totiž v legendách žije duch pravdy.

Krom toho v případě svatého Václava to onen duch pravdy neměl patrně tak obtížné. Nejstarší ?legenda?, která ho představuje jako moudrého, spravedlivého a zbožného knížete vznikla ještě v první polovině 10. století, to znamená ne víc než 15 let po jeho smrti.

Johana Bronková