28.10.2016 

„Mluvit, modlit se, společně pracovat a snažit se pochopit ekumenismus krve“ – tak vidí budoucnost ekumenických vztahů papež František. „Není možné být katolíci a sektáři zároveň. Musíme usilovat být dohromady s druhými,“ říká Petrův nástupce v rozsáhlém rozhovoru u příležitosti apoštolské cesty do Švédska, kam se vydá 31. října na ekumenickou připomínku 500. výročí reformace. K dlouhému dialogu se švédským jezuitou P. Ulfem Jonssonem (foto), ředitelem časopisu Signum, a s ředitelem italského jezuitského časopisu La Civiltà Cattolica, P. Antoniem Spadarem, došlo 24. září v Domě sv. Marty. Kromě zmíněných dvou periodik se velká část rozhovoru objeví také ve švédském deníku Dagens Nyheter.

„Přiblížit se. Mé očekávání se dá vystihnout jedním slovem, více se přiblížit bratřím a sestrám, kteří žijí ve Švédsku.“ Kdo se uzavírá do sebe, stává se monádou neschopnou setkání, ovládanou strachem. Při setkání s druhými jde vždycky o transcendenci, vystoupení ze sebe sama.
Papež vysvětlil, že původně neměl během cesty do Švédska sloužit mši svatou pro katolíky, aby se položil důraz na „ekumenickém svědectví“. Posléze však – aby vyhověl naléhání místní katolické komunity - se rozhodl odsloužit mši svatou, a prodloužil proto cestu o další den, aby „mše nebyla slavena téhož dne a na tomtéž místě jako ekumenické setkání a aby tyto dvě roviny nesplývaly.“

Papež František připomíná své osobní, přátelské vztahy s luterány. První v sedmnácti letech na jedné svatbě a později z doby, kdy vyučoval spirituální teologii na jezuitské teologické fakultě v San Miguel. Tehdy navázal přátelské vztahy se švédským teologem Andersem Ruuthem. Vzpomíná na něj – jak říká – s láskou a uznáním, jako na člověka, který mu přinesl mnoho dobrého – a anglická psaná kapitola jeho habilitační práce, je skvostná – dodává. Druhou osobností luteránského světa, na niž papež Bergoglio rád vzpomíná, je dánský pastor Albert Andersen. „Vedl jsem s ním velmi bouřlivou diskusi na dálku, když už byl ve Spojených státech,“ vzpomíná František na výměnu názorů ohledně náboženských problémů v Argentině. „Napomínal mě čestně a upřímně, jako pravý přítel. Když se vrátil do Buenos Aires, šel jsem se mu omluvit, protože způsob, jakým jsem se vyjádřil k onomu případu, byl vskutku trochu urážlivý,“ dodává.
S velkou familiárností mluví František také o primasce švédské církve, arcibiskupce Upsally Antje Jackelénové, se kterou se dvakrát sešel, naposled při kanonizace Marie Elisabeth Hesselblad. „Tehdy jsem mohl pozdravit také jejího manžela, jsou to opravdu velmi milí lidé,“ dokresluje František své kontakty s luteránskou církví.

Na otázku, v čem se může katolická církev obohatit v kontaktu s luteránskou tradicí, papež vyzdvihuje koncept „reformy“, nikoli v politizované formě, která vedla k rozdělení, nýbrž ve smyslu ecclesia semper reformanda jako trvalého procesu, potřebného pro celou církev. Na druhém místě pak poukazuje k Lutherovu úsilí dát lidem do rukou Boží slovo.
Pokud jde o cestu ekumenismu, říká, že navzdory skepsi různého druhu, je teologický dialog potřebný a významný. Přiznává nicméně, že po dokumentu o ospravedlnění, který znamenal velký pokrok, není pokračování snadné „kvůli rozdílným schopnostem chápat různé teologické otázky.“ Doporučuje zaměřit se na společnou modlitbu a skutky milosrdenství, na společnou a nikoli sektářskou práci. Výslovně rovněž zavrhuje proselytismus, který označuje dokonce za hříšné jednání. A s trochou nadsázky dodává: co se jednoty týče, kdo se v ní nikdy nemýlí, je ďábel – křesťané jsou pronásledováni a zabíjeni, protože jsou křesťané, nikoliv protože jsou luteráni, kalvinisté, anglikáni, katolíci nebo pravoslavní. Tomuto ekumenismu krve se máme učit rozumět, říká František. K situaci na Blízkém východě podotýká, že v této chvíli je skutečně zemí mučedníků. Nicméně pohlíží do budoucnosti s křesťanskou nadějí a s vědomím, že krev mučedníků je semenem křesťanů.

Terorismus, zahalený do náboženských hesel, a média podávající zprávy o konfliktech mezi náboženskými skupinami, podporují šíření názoru, že svět bez náboženství by byl pokojnější. Jak odpovídat na tuto kritiku, tázal se švédský jezuita.
Nikoliv náboženství, nýbrž modloslužba, která se může skrýt do náboženství, je příčinou válek, odpovídá František. Definuje modloslužbu jako falešné náboženství, pomýlenou religiozitu, jako vnitřní rozpornost. Zatímco pravé náboženství rozvíjí transcendenci člověka směrem k absolutnu, falešné náboženství označuje papež za „imanentní transcendenci“, která chce dobývat prostor a ovládat. Oproti tomu otevřenost transcendenci nemůže být nikdy příčinou terorismu, protože tato otevřenost je vždy spojena s hledáním pravdy, krásy, dobra a jednoty, dodává papež František.

Životnost církevních komunit je věcí Ducha. Některé mladší církve jsou vnitřně čerstvější, zatímco jiné zestárly a zdá se, že se zabývají pouze zachováním svého prostoru, jsou uzavřeny ve svých programech – vysvětluje František na dotaz po vizi dalšího rozvoje církve. Duch se projevuje ve schopnosti snít a prorokovat – a to je podle mě výzva pro celou církev – dodává. Sekularizované společnosti ohrožuje jejich blahobyt, který otupuje svědomí a umlčuje neklid, jak mnohokrát papež připomínal. Proto také své řeholní spolubratry ve Švédsku vybízí, aby si zachovali neklidné srdce - i neklidné struktury.

Johana Bronková

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.