10.12.2016 

V pátek ráno (9.12.) přednesl otec Raniero Cantalamessa již druhé adventní kázání určené papeži a jeho spolupracovníkům z římské kurie. Letošní adventní cyklus věnuje papežský kazatel úvahám o působení Ducha svatého v životě církve i jednotlivého křesťana.

Tématem tohoto kázání bylo zvláštní charizma „rozeznávat, jakým duchem se co nese“ (1 Kor 12,10) – řečeno slovy apoštola Pavla. Tímto výrazem byl původně označován dar, který umožňuje rozlišovat mezi inspirovanými či prorockými slovy pronášenými ve shromáždění věřících, tedy mezi slovy, která pocházejí z Ducha Kristova, a těmi, která jsou odjinud, to znamená buď od člověka nebo od zlého ducha či z ducha tohoto světa. Také pro evangelistu Jana je tento smysl zásadní. Rozlišovat znamená „zkoumat duchy, zdali jsou z Boha“ (1 Jan 4,1).

„Základním kritériem rozlišování je podle Pavla vyznání Krista jakožto Pána (srov. 1 Kor 12,3); podle Jana zase vyznání, že „Ježíš přišel jako Mesiáš v těle“ (1 Jan 4,2), tedy vtělení. Již Janem počínaje se rozlišování začíná používat teologicky jako kritérium pro rozlišení mezi pravým a falešným učením víry, tedy mezi pravověrností a herezí, což bude později jeho ústřední význam.“

Otec Cantalamessa potom poukázal na dvě oblasti, ve kterých se dar rozlišování hlasu Ducha uplatňuje, totiž církevní a osobní. Na církevním poli je toto rozlišování uplatňováno autoritativně církevním učitelským úřadem, který bere do úvahy také sensus fidelium, tedy smysl věřících pro víru. „Chtěl bych se zastavit,“ řekl papežský kazatel, „u jednoho zvláštního bodu, který může pomoci při diskusi, jež v církvi probíhá nad některými jednotlivostmi. Jde o to, jak rozlišovat znamení časů.“

„Církev musí neustále zkoumat znamení doby a vykládat je ve světle evangelia, aby mohla způsobem každé generaci přiměřeným odpovídat na věčné otázky, které si lidé kladou: jaký je smysl přítomného a budoucího života a jaký je jejich vzájemný vztah.“

Citoval otec Cantalamessa pastorální konstituci Druhého vatikánského koncilu o církvi v dnešním světě (Gaudium et spes, 4). Je zřejmé, pokračoval dále, že „má-li církev zkoumat znamení doby ve světle evangelia, pak ne proto, aby na tyto doby čili na situace a problémy, které vyvstávají ve společnosti, aplikovala prostředky a pravidla, jež jsou tu odjakživa, nýbrž aby podávala nové odpovědi přiměřené každé generaci.

„Těžkost, která se na této cestě vyskytuje a kterou je třeba brát se vší vážností, je strach před kompromitací magisteria připouštěním změn v jeho prohlášeních.“

„K překonání této těžkosti v duchu společenství – pokračoval o. Cantalamessa – může myslím pomoci jedna úvaha“:

„Neomylnost, kterou si nárokuje církev a papež, zajisté není vyššího stupně než ta, která je přisuzována zjevenému Písmu. Svatopisec vyjadřuje pravdu způsobem a stupněm, které umožňovaly její pochopení v době, kdy psal. Vidíme, že mnohé pravdy se rodí pozvolna a postupně, jako ta, která se týká onoho světa a života věčného. Také na rovině mravnosti se mnohé starší zvyky a zákony později mění, aby učinily místo zákonům a kritériím více odpovídajícím duchu Smlouvy. Jeden příklad za vše: v knize Exodus se praví, že Bůh »stíhá vinu otců na synech« (Ex 34,7), avšak Jeremiáš a Ezechiel řeknou opak, tedy že nebude trestána vina otců na synech (srov. Jer 31,29-30; Ez 18,1), ale každý je odpovědný za svoje vlastní činy.“

Ve Starém zákoně je základním kritériem lepší porozumění duchu Smlouvy a Tóry, v církvi je to neustálé pročítání evangelia z hlediska nově kladených otázek. „Scriptura cum legentibus crescit – Písmo roste zároveň s tím, kdo jej čte“ – řečeno slovy sv. Řehoře Velikého (Homilia in Ezechielem, 1.7,8, srov. KKC 94).

„Víme, že stálé pravidlo Ježíšova jednání v evangeliu ve věcech morálky shrnují slova »Odmítat hřích, přijímat hříšníka«. Nikdo není přísnější než Ježíš při odsouzení nepoctivě nabytého majetku, avšak On sám se nechává pozvat k Zacheovi, kterého svojí jednoduchou vstřícností změní. Odsuzuje smilstvo dokonce i to, které se dokonává v srdci, ale odpouští cizoložné ženě a navrací ji naději; obnovuje nerozlučnost manželství, ale rozmlouvá se Samaritánkou, která měla pět manželů, a vyjevuje jí tajemství, které nikomu jinému nesdělil tak explicitně, když jí říká: »Já jsem Mesiáš« (srov. Jan 4,26).“

Teologické zdůvodnění této distinkce mezi hříchem a hříšníkem je prosté, pokračoval papežský kazatel. Hříšník je tvor, kterého Bůh učinil ke Svému obrazu a má vlastní důstojnost, navzdory všem úchylkám. Hřích však není dílem Boha, nýbrž dílem jeho odpůrce. Proto se nám Kristus připodobnil ve všem kromě hříchu.
Důležitým faktorem rozlišování ve znameních dob je biskupská kolegialita.

„Duch vede církev dvěma různými způsoby. Někdy přímo a charizmaticky zjevením a prorockou inspirací; jindy kolegiálně, trpělivou a obtížnou konfrontací a dokonce kompromisem mezi různými stranami a hledisky. Petrova řeč v den Letnic a v Korneliově domě se velice liší od té, kterou pronesl později, když odůvodňoval svoje rozhodnutí před staršími (srov. Sk 11,4-18; 15,14); první způsob je charizmatický, druhý kolegiální.“

Otec Cantalamessa pak přešel k rozlišování v osobním životě. Týká se hodnocení situací a směřování rozhodnutí konkrétního člověka nejenom na základě kritérií lidské moudrosti a rozvážnosti, nýbrž také ve světle nadpřirozených principů víry. Nejde přitom jenom o rozlišování mezi dobrem a zlem, ale také mezi dvěma dobry, ve kterém jde o přijetí takového rozhodnutí, které je ve shodě s Boží vůlí. Ještě před sv. Ignácem z Loyoly, který předložil nejúplnější syntézu pravidel takovéhoto rozlišování, napsal Balduinus z Canterburry (1120-1190): „Rozlišování je matkou všech ctností a všichni jej potřebují k vedení života svého i života druhých. Rozlišování v sobě pojí správný úsudek a ctnostný úmysl“ (Traktáty, 6).

„Nebezpečím některých moderních koncepcí a praktik rozlišování je zdůrazňování psychologických aspektů a opomíjení primárního činitele každého rozlišování, kterým je Duch svatý. Evangelista Jan považuje za rozhodující faktor rozlišování „Ducha, kterého dává Svatý“ (1 Jan 2,20)... Rozlišování ve své podstatě není nějaká dovednost, ani technika, nýbrž charizma, tedy dar Ducha svatého. Psychologické aspekty mají velkou důležitost, ale jsou druhotné.“

Nejobvyklejším způsobem rozlišování na osobní rovině je zpytování svědomí – řekl dále otec Cantalamessa. Nemělo by se však omezovat jenom na přípravu ke zpovědi, ale mělo by být ustavičným vystavováním se Božímu světlu, tedy pozváním Boha k tomu, aby On zpytoval naše nitro.

O úskalí toho, jak se v osobním životě nechat vést Duchem svatým, uvažoval papežský kazatel ve třetí a poslední části své adventní promluvy. Musíme přitom unikat pokušení dávat Duchu svatému rady, místo abychom je od Něho přijímali, řekl.

„Svatý Tomáš Akvinský mluví o vnitřním vedení Duchem svatým jako o určitém »instinktu spravedlivých«. Píše: »Tak jako se tělo v životě nehýbe jinak než z podnětu duše, která jej oživuje, tak by také v duchovním životě mělo každé naše hnutí pocházet od Ducha svatého« (Super Galati, c.V,lec.5,n.318; lec.7,n.340). Toto míní apoštol Pavel, když vybízí Galaťany, aby se »nechali vést Duchem « (Gal 5,18).“

Řekl mimo jiné O. Cantalamessa ve včerejším adventním kázání pro papeže a římskou kurii.

Milan Glaser

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.