Rádio Vaticana

Křesťanská naděje – Abraham, otec věřících a doufajících

28.12.2016

Katecheze papeže Františka na gen. audienci, aula Pavla VI.

(Gen 15,3-6)

Drazí bratři a sestry, dobrý den!
Svatý Pavel nám v listě Římanům připomíná velkou postavu Abrahama, aby nám ukázal cestu víry a naděje. Apoštol o něm píše: „Ačkoli už nebylo naděje, on přece doufal a uvěřil, že se stane otcem mnoha národů“ (Řím 4,18); „ačkoli už nebylo naděje, on přece doufal“. Toto pojetí je mocné: i když není naděje, doufám. Takový je náš otec Abraham. Svatý Pavel odkazuje na víru, kterou Abraham uvěřil slovu Boha, který mu sliboval syna. Bylo opravdu třeba doufat, „ačkoli nebylo naděje“, poněvadž to, co Pán oznamoval, bylo nepravděpodobné. Byl přece již starcem skoro stoletým a jeho manželka neplodná. Nebylo východiska! Bůh to však řekl a Abraham uvěřil. Nebylo lidské naděje, protože byl starý a manželka neplodná. On však uvěřil.

S důvěrou v tento příslib se Abraham vydal na cestu, rozhodl se opustit svoji zemi a stát se cizincem, doufal v tohoto „nemožného“ syna, kterého mu měl darovat Bůh, navzdory tomu, že Sářino lůno bylo již takřka odumřelé. Abraham uvěřil, jeho víra se otevírá zdánlivě nerozumné naději. Je to schopnost překračovat lidské úsudky, moudrost a rozvážnost světa i to, co je zdravým rozumem považováno za normální, a věřit v nemožné. Naděje otevírá nové horizonty, uschopňuje snít o tom, co není ani představitelné. Naděje umožňuje vstoupit do temnoty nejisté budoucnosti a kráčet ve světle. Naděje je krásná ctnost, dává nám sílu putovat životem.

Je to však obtížná cesta. A také na Abrahama přijde krize neútěchy. Důvěřoval, opustil dům, svoji zem, své přátele... všechno. Odešel, přišel do země, kterou mu Bůh ukázal, a čas plynul. Cestování v té době nebylo jako dnes, letadlem za pár hodin. Bylo zapotřebí měsíců a let. Čas plynul, ale syn nepřicházel a Sářino lůno bylo stále uzavřeno.

A Abraham, i když neříkám, že ztratil trpělivost, ale stěžuje si Pánu. Také toto se učíme od našeho otce Abrahama: stěžovat si Pánu je způsob, jak se modlit. Někdy, když zpovídám, slýchávám: „Stěžoval jsem si na Pána...“ a odpovídám: „Stěžuj si! Vždyť on je otec!“. Stěžovat si Pánu je způsob modlitby, to je dobré. Abraham si Pánu stěžoval slovy: „Pane, Hospodine, [...] nemám děti, dědicem mého domu bude damašský Eliezer“ (tedy správce Abrahamova domu). Abraham dodal: „Nedal jsi mi potomka, bude po mně dědit jeden z lidí mého domu. A Pán mu odpověděl takto: »Ten po tobě dědit nebude; kdo však vyjde z tvého lůna, ten bude po tobě dědit.« Vyvedl ho ven a pravil: »Pohlédni na nebe a spočítej hvězdy, můžeš-li je spočítat« - a dodal: »Tak četné bude tvé potomstvo«. Abrahám znovu Hospodinu uvěřil, a ten ho za to uznal za spravedlivého“ (Gen 15,2-6).

Scéna se odehrávala v noci, venku byla tma, ale také v Abrahamově srdci byla temnota zklamání, malomyslnosti, svízele doufat dál v něco nemožného. Praotec je nyní ve velmi pokročilém věku, zdá se, že už nestihne mít dítě a jeho služebník zdědí všechno.

Abraham se obrací k Pánu, ale Bůh, třebaže je přítomen a mluví s ním, jakoby se vzdaloval a jakoby neměl dodržet svoje slovo. Abraham se cítí osamocen, je starý a znavený, visí nad ním hrozba smrti. Jak má dál důvěřovat?

A přece, tato jeho stížnost je formou víry, je modlitbou. Abraham navzdory všemu dál věří v Boha a doufá, že se něco může stát. Proč by se jinak obracel k Pánu, stěžoval si a připomínal Mu Jeho sliby? Víra není jenom ticho, které akceptuje všechno bez odpovědi, naděje není jistota, která tě zabezpečí před pochybnostmi a rozpaky. Nezřídka je naděje temnotou, ale naděje tam je a vede tě vpřed. Víra je také zápas s Bohem a představuje Mu naši hořkost bez „zbožných“ fikcí. Kdosi mi řekl: „Hněval jsem se na Boha a řekl jsem mu to a ono...“ – odpověděl jsem „Ale On je otcem, On tě chápe: jdi v pokoji!“ Tuto odvahu je třeba mít! Toto je naděje. A naděje znamená také nemít strach vidět realitu takovou, jaká je, a přijmout její protivenství.

Abraham se tedy ve víře obrací k Bohu, aby mu pomohl dále doufat. Je zajímavé, že neprosí o syna, nýbrž o pomoc, aby mohl dále doufat. Modlí se, aby měl naději. A Pán odpovídá a zdůrazňuje svůj nepravděpodobný příslib: tvůj služebník nebude tvým dědicem, nýbrž tvůj vlastní syn, narozený z Abrahama, zrozený z něho. U Boha se nic nezměnilo. Nadále poukazuje na to, co již řekl, nenabízí Abrahamovi záchytné body, aby měl pocit bezpečí. Jeho jedinou jistotou je důvěřovat v Pánovo slovo a nadále doufat.

A znamení, které Bůh dává Abrahamovi, je pokyn, aby věřil a doufal dál: „Pohlédni na nebe a spočítej hvězdy [...] Tak četné bude tvé potomstvo“ (Gen 15,5). Příslib dosud trvá, něčeho se v budoucnu ještě lze nadát. Bůh vyvádí Abrahama ven ze stanu, ale ve skutečnosti z jeho omezených vizí, a ukazuje mu hvězdy. Víra se musí umět dívat očima víry. Jsou to jenom hvězdy, které mohou vidět všichni, ale pro Abrahama se mají stát znamením věrnosti Boha.

A toto je víra, cesta naděje, kterou se má každý z nás ubírat. Když i nám zůstane jako jediná možnost pohlédnout na hvězdy, pak je čas důvěřovat Bohu. Nic není krásnějšího. Naděje neklame.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV