7.2.2017 

Laik Justus Takajama Ukon, kterého dnes kardinál Angelo Amato blahořečil v Osace (foto), byl největším japonským „misionářem“ 16. století, píše v dnešním L´Osservatore Romano generální postulátor Tovaryšstva Ježíšova, o. Toni Witwer. A to do té míry, že Japonci nazývají křesťanství „Takajamovým zákonem“ podle názvu a sídla šlechtického rodu, ze kterého beatifikovaný mučedník, zvaný také „Kristův samuraj“, pocházel.

Hikogorō, jak zní jeho japonské jméno, se právě v této Takajamě narodil pravděpodobně roku 1552, tedy tři roky po příjezdu sv. Františka Xaverského, který do země přinesl křesťanství. Náležel k vysoké feudální aristokracii tzv. daimjóů, kteří ve středověkém Japonsku a na počátku novověku stáli ihned za šógunem, tedy vojenským vládcem země. Když mu bylo 12 let, jeho otec konvertoval spolu s celou rodinou. Křest kromě rodičů a dětí přijalo dalších 150 členů domácnosti. Mladý daimjó sice dostal od jezuitského misionáře o. Gaspereho di Lella křestní jméno Justus, ale nezměnil svou válečnickou mentalitu. Když o necelé desetiletí později (1573) bojoval v jednom souboji, sice zabil protivníka, ale utrpěl těžká zranění, kvůli kterým byl delší dobu upoután na lůžko – právě v tomto okamžiku začal přemýšlet o hlubším smyslu života. V roce 1574 se Justus oženil s Justou – měli pět dětí a pět vnuků. Zásadní obrat v Justově životě nastal, když měl zasáhnout do konfliktu mezi feudálními pány. Justus učinil něco zcela nemyslitelného – dostavil se před nepřítele nezobrojen a namísto bitvy se snažil o vyjednávání a zamezení ztrátám na životech. Ukon uvyklý hrdinským bitvám tak zakusil vlastní bezmocnost, plně se svěřil Bohu a dokázal se vzdát svého postavení, cti i života. Díky tomuto druhému obrácení Justus dostál svému jménu a dosvědčil křesťanství svým životem. Další léta pak věnoval podpoře víry, vysvětluje kard. Angelo Amato, prefekt Kongregace pro svatořečení.

“Justus v úmyslu šířit křesťanství zakládá semináře pro formaci místních seminaristů a katechistů ve všech rodových rezidencích, Azuchi, Takatsuki a Ósace. Většina seminaristů pocházel z rodin jeho poddaných – mezi nimi také sv. Pavel Miki a další mučedníci, jejichž památku jsme si připomněli 6. února. Díky jeho misijní a sociální činnosti vzrostl v provincii Takatsuki počet křesťanů za sedm let (1576-1583) ze šesti set na pětadvacet tisíc, čímž tvořili většinu obyvatelstva. Justovi vděčíme také za založení kostela v Osace. Když se později ujal nového feuda v provincii Akaši, otevřely se mu další možnosti k evangelizaci. Také tam bylo (v letech 1585-87) pokřtěno několik tisíc lidí. Bohužel dekret o vyhoštění misionářů z Japonska přerušil v roce 1587 jeho plodnou aktivitu. Justus byl vyzván, aby zapřel křesťanskou víru, ale raději volil exil na ostrově Shodoshima, kde po čtvrt století sloužil tamnímu pánovi a posléze jeho synu. Díky vojenským úspěchům svého mládí byl v roce 1592 rehabilitován. Podle japonského zvyku se ale o několik let později stáhl do ústraní a již neužíval šlechtický titul (Ukon-no-tayu), nýbrž jméno mistra čajového obřadu Tōhaku (nebo Minami-no-bō). Na jeho přání byl vystaven nový dům Tovaryšstva Ježíšova v provincii Kanazawa a sám Justus pokračoval v hlásání evangelia až do vydání nového ediktu v únoru roku 1614, který kanazawským křesťanům nařizoval, aby se buď vzdali víry, anebo odešli do exilu.“

Jaká byla jejich reakce?

“Odmítli zapřít víru, čímž se pro Justa otevřelo protrpěné období strádání a osamělosti. Byl nejprve deportován do Nagasaki a později odsouzen k vyhnanství na Filipínách. V listopadu roku 1614 se spolu se třemi sty křesťany nalodil v nagasackém přístavu a po více než čtyřicetidenní namáhavé plavbě dojeli do Manily. Navzdory všem strastím byl poslední rok Justova života rozhodující při jeho proměně v „pravého mučedníka“, jak ho uctívají japonští křesťané. V této době neustále sytil naději v mučednictví násilnou smrtí – byl si jist, že bude zavražděn, a vyrovnaně očekával svůj konec. Při plavbě na Filipíny pochopil, že Bůh po něm požaduje „prodlužované mučednictví“ spojené s exilem. Zemřel 44 dní po příjezdu za Filipíny, za velkého zármutku tamního lidu, který čerpal povzbuzení ze ctností tohoto japonského šlechtice. Uctili jej za použití dvou veršů Žalmu: „Spravedlivý pokvete jak palma“ (92,13); „Ve věčné paměti bude spravedlivý“ (112,6)“.

Přísný kodex cti a oddanosti, vštěpovaný z otce na syna, nikdy Justovi nedovolil, aby zradil Pána, kterému slíbil věrnost. Prameny vyprávějí, že právě tato silná věrnost Ježíši Kristu byla pro Justa útěchou při ztrátě privilegovaného postavení, pronásledování a vyhnanství. Byl nejenom vyrovnaný, ale dokonce radostný…

“Justus obdržel formaci podle Duchovních cvičení sv. Ignáce z Loyoly, pokořil se a plně svěřil prozřetelnosti svého Otce. Evangelium nikdy nepovažoval za vnější realitu, neslučitelnou s japonskou kulturou. V souladu s jezuitskými misionáři, kteří se vyhýbali apologetickým polemikám, se zaměřoval výlučně na hlásání evangelia a Ježíše Krista, který daroval život za spásu lidí a za jejich vysvobození od zla a smrti. Svůj život nabídl za obrácení Japonska a umíral s modlitbou za své pronásledovatele. Svým životem naplnil ústřední Ježíšovo poselství – tedy zákon lásky. Byl milosrdný vůči svým poddaným, pomáhal chudým, podporoval potřebné samuraje. Navštěvoval nemocné a byl štědrý v almužnách. Spolu se svým otcem Dariem nosíval rakev chudých zemřelých, kteří neměli rodinu, a staral se o jejich křesťanský pohřeb. To vše vyvolávalo údiv a také touhu po následování.“

Nového japonského blahoslaveného Justa Takajamu Ukona přiblížil pro naše mikrofony kard. Angelo Amato.

Jana Gruberová

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.