Příslib dávající naději

26.4.2017 

Katecheze papeže Františka na gen. audienci, nám. sv. Petra

(Mt 28,20)

Drazí bratři a sestry, dobrý den!
Já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa!“ (Mt 28,20). Poslední slova Matoušova evangelia souznějí s prorockými slovy, která nacházíme na jeho začátku: „Dají mu jméno Emanuel, to znamená Bůh s námi“ (Mt 1,23; srov. Iz 7,14). Bůh bude s námi po všechny dny až do konce světa. Ježíš s námi půjde po všechny dny až do konce světa. Celé evangelium je obsaženo v těchto dvou citacích. Tato slova sdělují tajemství Boha, jehož jméno – identita - znamená „být s“. Bůh není izolován, je s námi, zejména s námi, tedy s lidským stvořením.

Náš Bůh není nezvěstný, zadržovaný vzdáleným nebem. Je naopak Bohem, který je „nadšen“ člověkem, jehož miluje tak něžně, že není s to se od něho odloučit. My lidé jsme obratní v rozbíjení vztahů a mostů. On však nikoli. Když naše srdce ochladne, to Jeho nadále žhne. Náš Bůh nás neustále provází, i kdybychom na Něho nešťastnou náhodou zapomněli. Na předělu mezi nevírou a vírou je rozhodujícím objev, že nás miluje a provází náš Otec, který nás nikdy neopustil.

Naše existence je pouť, cesta. Také ti, kteří jsou podněcováni pouze lidskou nadějí, vnímají lákavost horizontu, který je žene objevovat dosud nepoznané světy. Naše duše je migrující duší. Bible je plná příběhů poutníků a pocestných. Povolání Abrahama začíná příkazem: „Vyjdi ze své země“ (Gn 12,1). A praotec opustil onen kousek světa, který dobře znal a který byl ve své době jednou z kolébek civilizace. Všechno se spiklo proti rozumnosti takové cesty. Abraham však přesto vyšel. Nelze se stát zralými muži a ženami a nevnímat přitažlivost tohoto horizontu, oné hranice mezi nebem a zemí požadující od putujícího lidu, aby jí dosáhnul.

Člověk na svojí cestě není ve světě nikdy sám. Zejména křesťan se necítí nikdy opuštěn, protože Ježíš ujišťuje, že nás nejen očekává na konci naší dlouhé cesty, ale denně každého z nás provází.
Dokdy potrvá Boží péče o člověka? Dokdy o nás bude pečovat Pán Ježíš, jdoucí spolu s námi? Odpověď evangelia nezavdává podnět k pochybnostem: až do konce světa! Nebe i země pominou, lidské naděje se zhroutí, ale Boží Slovo je větší než všechno a nepomine. On bude Bůh s námi, Bůh-Ježíš, jenž kráčí s námi. Někdo by mohl říci: »Ale co to říkáte?« Říkám: V našem životě nebude ani den, kdyby se o nás Boží srdce přestalo starat. Bůh o nás pečuje a putuje s námi. - »A proč?« - Zkrátka proto, že nás miluje. Bůh nás má rád! Jistě se postará o všechno, co potřebujeme, neopustí nás v časech zkoušek a temnot. Tato jistota se chce zahnízdit v naší duši, aby nikdy nezhasla. Někdo ji nazývá jménem „Prozřetelnost“, to znamená Boží blízkost. Boží láska a putování Boha s námi má jméno „Boží Prozřetelnost“, stará se o náš život.

Jedním z křesťanských symbolů naděje, který mám ve velké oblibě, je nikoli náhodou kotva. Vyjadřuje, že naše naděje není neurčitá a netřeba ji zaměňovat za vrtkavý pocit někoho, kdo chce žádostivě vylepšovat věci tohoto světa silou vlastní vůle. Křesťanská naděje má totiž svůj kořen nikoli v přitažlivosti toho, co bude, nýbrž v jistotě toho, co nám přislíbil a uskutečnil Bůh v Ježíši Kristu. Jestliže nás ujišťuje, že nás nikdy neopustí, jestliže každé povolání začíná pokynem „následuj mne“ a ujištěním, že zůstane vždycky s námi, čeho se tedy obávat? S tímto příslibem mohou jít křesťané kamkoli. Také na cestách raněným světem, kde se nic nedaří, nadále doufáme, jak říká Žalm: »I kdybych šel temnotou rokle, nezaleknu se zla, vždyť ty jsi se mnou« (Žl 23,4). Právě tam, kde se šíří temnota, je třeba nést rozžaté světlo. Vraťme se ke kotvě. Naše víra je kotva v nebi. Náš život je zakotven v nebi. Co máme dělat? Držet se provazu, je stále tam. Jdeme vpřed, protože máme jistotu, že náš život kotví v nebi, u onoho břehu, kde spočineme.

Jistě, pokud bychom důvěřovali pouze svým vlastním silám, budeme mít důvod cítit se zklamáni a zdeptáni, protože svět nezřídka vzdoruje zákonům lásky. Častokrát má raději zákony sobectví. Jestliže v nás však přežije jistota, že nás Bůh neopouští a něžně miluje nás i tento svět, pak se perspektiva ihned mění. Homo viator spe erectus – Naděje napřimuje poutníka, říkávali předkové. Ježíšův příslib »Já jsem s vámi« nás cestou drží na nohou, vzpřímené, s nadějí a v důvěře, že dobrý Bůh již pracuje na uskutečnění toho, co se jeví lidsky jako nemožné, protože kotva tkví v nebeském břehu.

Svatý věřící Boží lid je lidem, který je na nohou – homo viator – a kráčí zpříma – erectus – v naději. Ať už jde kamkoli, ví, že Boží láska jej předchází, žádná část světa neunikne vítězství Vzkříšeného Krista. »Co je tím vítězství Vzkříšeného Krista?« - Vítězství lásky.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2022 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.