Politika posedlá nebeským rájem - 2. část

28.5.2017 

Teokracie

První vzorec směšování: nebeské město jako pozemské město

Evangelium je velice vzdáleno vegetativním a rozlobeným mystikům. Jistě, „brzo už bude konec všemu“, ale právě proto se jedni dáváme do služeb druhých, „jako dobří správcové rozmanité Boží milosti“ (1 Petr 4,7-10). Slovo se stalo tělem, uchvátilo naše tělo a posadilo je po pravici Otce, takže na nebeských výsostech jsou nyní oba palce u nohou, křížová kost, žlučník... proto pozor na gnózi! Mějme na zřeteli tuto hliněnou nádobu. Manželství je svátost. Nebeský ráj neopovrhuje zemí. Je třeba „dávat císaři, co je císařovo, a Bohu, co je Boží“ (srov. Mt 22,21). A nyní, jelikož je císař tvorem, vyvodíme z toho, že je třeba dát Bohu samotného císaře. Papež Gelasius I. (492-496) to napsal v dopise tehdejšímu císaři Anastaziovi: „Dvojí moc, blažený císaři, vládne světu: moc svěřená biskupům a moc králů. Moc biskupů je nadřazena moci králů, protože biskupové jsou před Božím soudem zodpovědní za všechny lidi, včetně králů.“ Tady máme silné pokušení TEOKRACIE, která vybavuje mnišskou kutnu podšívkou anebo vystužuje ornát drátěnou košilí. V pozemské situaci je církev vždycky bojující, ale chtít, aby vítězila v tomto světě, znamená směšovat čas a věčnost, naturalizovat nadpřirozeno, zesvětštit ducha a pod záminkou sakralizace politiky dojít až k sekularizaci náboženství. Sklouzává se do pontifikalismu. Církev je ztotožňována s nadnárodním státem a některá její knížata dovolují, aby víra prostituovala státním zájmům. Zatímco roku 866 velký papež Mikuláš I. ve svých Responsa ad consulta Bulgarorum (Odpovědi papeže Mikuláše na otázky Bulharů), klade důraz na tři zásadní body, totiž svobodu víry, zákaz mučení a podstatně ďábelský charakter války (pokud není vynucena), někteří z jeho nástupců poněkud přecení časnou moc a na tyto rozhodující body učitelského úřadu církve postupně zapomenou. Když je dobyta Damietta (1219), Inocenc III. nad tímto křižáckým krveprolitím vyjádří určité potěšení. Inocenc IV. (1243-1254) pak dovolí „rameni světské moci“ používat mučení pro potřeby Inkvizice a stejně tak konverzi pod hrozbou vyhnanství, což bylo záhy praktikováno proti Židům, podobně jako manželství vynucovaná na katolických dívkách pohrůžkou, že budou poslána do kláštera (kanonicky by ovšem takovýto křest a takovéto manželství vysluhoval kněz zcela neplatně). Veškeré toto násilí se páchá ku prospěchu duší – jak jinak – aby se křesťanství rozšířilo na zemi a dalo zazářit rajskému pokoji. Torquemada v představách Viktora Huga si nepřeje nic jiného než tuto pacifikaci a ve stejnojmenné divadelní hře mu klade úst slova: „O krok více a svět je ztracen. Jsem tu však já. Přináším horlivost, jsem hloubavý, přicházím rozdmýchat hranice spásy“ (Torquemada, I,I,6).

Panování tíží. Triumf na trůnu tloustne. Jakmile se křesťanství začne v tomto světě cítit jako doma, kde jsou jeho mučedníci? Biskup není nic jiného než notář. Panovnický temperament se rozpouští ve dvorské etiketě. Neúprosnost žhnoucí hranice se transformuje na směnárnu odpustků. V kněžském hábitu se dělá kariéra a získávají se ty nejlepší prebendy. Tato papeženecká teokracie, mající sůl, jež nesolí, a cukr, který zvedá žaludek, vyvolá další formu teokracie, totiž mesianismus. Mnich Jáchym z Fiore sní o království Ducha, které má nastoupit po Kristově království. Ecclesia clericorum – klerikální církev – má být nahrazena církví kontemplativní – ecclesia contemplantium, epocha Jáchyma z Fiore udělá konec epoše Petrově (Henri de Lubac, La Postérité spirituelle de Joachim de Flore, Lethielleux, Paris 1987, cap. I, str. 52).

Tomáš Münzer to chápe jako povolání k revoluci. Tento Lutherův žák, který svého mistra přerostl a nazýval ho „obrovským tlusťochem“, „doktorem lži“ či „slečinkou Martinem“, přišel počátem 16. století s požadavkem nové a absolutně rovnostářské církve, která „se vrátí k přírodě a ráji“: „Hlas Ducha svatého je ve mně jako klokotání nespočetných řek; vím o tom více, než kdybych pozřel sto tisíc Biblí“ (tamt., str. 177). Postaví se do čela rolnické vzpoury a shromáždí armádu sedláků a rozhněvaných flagelantů: „Ten, kdo chce být úhelným kamenem nové církve, musí riskovat svoji hlavu!... Kdo nechce hořkost Kristovu, zemře zahlcen medem“ (tamt. 178). V bitvě u Frankenhausen pod vlajkou tohoto zahořklého Mesiáše byl jeho „skvělý křesťanský oddíl“ smeten knížecí armádou. Bilance: úhelný kámen rozdrcen a v řadách chudiny sto tisíc padlých.

Jedna divadelní hra W.B.Yeatse to ilustruje: Jistý kočí nadchnutý údajnou nebeskou vidinou shromáždí bandu žebráků, aby skoncovali s buržoazní sebrankou. V posledním aktu před hořícím domem, který právě vyplenili, má jakousi sluchovou halucinaci a říká: „Toto je zajisté rajská hudba. Nyní ji slyším, nyní chápu, je to řinčení zbraní“ (William Butler Yeats, The Unicorn from the Stars and Other Plays, MacMilan, London 1908). Ráj vede válku, jistě. Rajská hudba v našem nitru rozpouští naše žvanění. Máme však vést především niternou válku proti sobě samým a nikoli roztěkaný džihád: „Zmýlil jsem se, když jsem se rozhodl zničit církev a Zákon. Boj, který máme vést, děje se v našem duchu. V jedné světlé chvilce, možná jednou v životě spatříme to jediné, na čem záleží. Tehdy se prohrávají či vyhrávají bitvy, neboť jsme součástí nebeského vojska“ (tamt.).

Z knihy Paradiso alle porte (saggio su una gioia scomoda), Lindau, Turín 2013, str.51-54
přeložil Milan Glaser.

Fabrice Hadjadj

Copyright © 2003-2022 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.