Rádio Vaticana

Náboženská svoboda

19.7.2002

Jenom svobodné přijetí křesťanské víry zaručuje úspěch Kristova učení

Obrátil se ke mně jeden starý pán s otázkou, kterou pronesl dost jízlivým tónem: "Věříte ještě, že je pravda to, co církev učí?" Odpověděl jsem mu i já ironicky: "Věříte, že jsou dnes jěště kněží katolíci?" Pak jsme se zasmáli a vyvinula se docela pěkná diskuse o tématu, které je a musí být aktuální: Jak srovnat prohlášení II. vatikánského koncilu o náboženské svobodě s vírou, že je jenom jedna pravá církev, která věří, že hlásá pravdu? Jsou-li dvě a dvě čtyři, jak mohu říci, že může jiný svobodně tvrdit, že je to pět, a jiný hlasovat pro šest? Je-li to dáno svobodě, pak neexistuje matematika a podvodníci mohou psát účty, jak se jim to hodí. Náboženství je přesvědčení, že jistá cesta vede ke spáse. Má tam vést i cesta opačná? Vždyť různá náboženská vyznání si často protiřečí.

Prohlášení koncilu o náboženské svobodě (Dignitatis humanae, O lidské důstojnosti) bylo schváleno prakticky jednohlasně. Ale předcházelo tomu mnoho diskusí a různých oprav v předloženém textu. Z toho je vidět, že vyvstane mnoho potíží, nepoloží-li se otázka správně. Bylo potřeba nejdříve ujistit všechny pochybovače, že církev věří v pravdu evangelia a toho, co učí z vnuknutí Ducha svatého. Dvě a dvě jsou čtyři. To nemůže být předmětem diskuse a hádání. Při křtu nám položili otázku? "Co žádáš?" Kmotři odpověděli naším jménem: "Víru." ?"A co ti dá víra?" ? "Život věčný." Víra je souhlas k pravdě, kterou Bůh zjevil. Bůh pak, jak praví katechismus, se nemůže ani sám mýlit ani jiného klamat. Souhlasím-li s jeho zjevením pravdy, nemohu připustit, že existuje nějaké jiné zjevení a jiná absolutní pravda.

A přece je jistý zásadní rozdíl mezi přijetím víry a matematickou formulí, že jsou dvě a dvě čtyři. Matematika uznává za pravdivé to, o čem se můžeme přesvědčit, co je jasné. Dětem to ukážeme na počítadle nebo na prstech. Nedá-li se počet dokázat, není pravdivý. Nejsou však jenom pravdy matematické. Na univerzitách se pěstují i přírodní vědy a filozofie. Ale i tam platí jeden zásadní postoj: vědecké je jenom to, co je zřejmé, dokazatelné nebo co plyne naprosto logicky z pravdy předcházející. Když někdo na univerzitě předloží své mínění bez důkazů, mohou mu nanejvýš připustit, že je to jeho osobní teorie, mínění, které se snad jednou ověří jako pravdivé, ale dnes tu hodnotu nemá.

Dá se tento postoj přenést i na pole náboženské? Jenom velmi částečně. Vědecky můžeme např. studovat, který text evangelia je pravý a který je poškozený. Ale nemůžeme vědecky dokázat, že je pravdivé, co v tom textu stojí. V evangeliu čteme, že se Ježíš prohlásil za Syna nebeského Otce, že byl počat z Ducha svatého, že vstoupil na nebesa a přijde ve slávě soudit živé i mrtvé. Uznáváš to za pravdu? Uznávám, ale ne proto, že by to bylo jasné. Věřím tomu, protože mám důvěru k tomu, kdo to řekl. Víra předpokládá důvěru, důvěra pak se nedá vynutit, je svobodná. Když si muž a žena u oltáře slibují věrnost, vzniká křesťanské manželství. Kdyby byli donuceni, bylo by jejich manželství neplatné.

Když se státy pokoušely a dodnes ještě někde pokouší přinutit lidi, aby přijali jisté náboženské vyznání, jakou hodnotu má jejich víra? Je proto proti lidské přirozenosti a důstojnosti někoho přinucovat, aby k nějakému náboženství patřil. Bohužel jsou ještě dnes situace, kde se např. tvrdě trestá odpad od tradičního vyznání, kterému dotyčný přestal věřit. Víra roste a slábne podle mravní hodnoty jednotlivce a podle vedení Boží prozřetelnosti. Člověk tedy musí mít svobodu, aby svou víru hledal a se v ní zdokonaloval.

Máme-li tedy schematicky shrnout, co učí prohlášení II. vatikánského koncilu o náboženské svobodě, můžeme to udělat v několika hlavních bodech.

Všichni jsou povinni hledat pravdu v náboženských otázkách. Ti, kdo se přesvědčili, že je ta pravda obsažena v katolické církvi, zůstávají své víře věrni a hájí ji proti všem nespravedlivým útokům. Netvrdíme tedy, že si jsou všecka náboženství rovna, že na tom nezáleží, jakého je kdo vyznání. O správnosti víry nás přesvědčuje hlas svědomí. Každý člověk proto musí mít právo sledovat hlas vlastního svědomí. Jenom to ho dovede k vyšší dokonalosti. Tzv. konvertité, tj. lidé, kteří přešli z jiného náboženství ke katolickému, udělali ten krok, protože je k tomu dovedl v daném okamžiku hlas svědomí, který je hlas Boží.

Rozlišujeme tedy dvě odlišné otázky: pravda a hledání pravdy. Pravda jako pravé poznání není svobodná, buď je, anebo není. Něco jiného je ovšem hledání pravdy. To se musí dít svobodně zvláště na poli náboženském. Proč dodáváme: zvláště na poli náboženském? Hlavní důvod je tento: plné poznání náboženské pravdy je závislé na osobní svatosti. Ta pak je v neustálém vývoji. Světci poznávají Boha a jeho zákony daleko dokonaleji než lidé prostřední. Mají daleko jemnější svědomí a lépe umějí jeho hlasu naslouchat. Jak by tedy někdo mohl dojít k poznání pravdy, kdybychom hlas svědomí přehlušili násilně!? Z toho plyne důsledek, kterého se v minulosti báli:nemůže být náboženství státní, uložené zákonem. Stát není kompetentní, aby o tom rozhodoval a aby to nařizoval.

Co však říci o situaci, když stát nějaké náboženství víc podporuje a jiné méně? Je to spravedlivé? Nedá se to řešit teoreticky, ale prakticky. Stát podporuje ty dobré iniciativy, které požadují jeho občané, víc to, oč je větší zájem. Nedivme se tedy, že i tu má větší požadavky většina. Ale nesmí se to dít tak, aby ti druzí byli nespravedlivě odstrkováni. Proto patří k náboženské svobodě i tzv. misijní činnost. Přijdou například křesťanští misionáři do země, kde je vyznání jiné. Nemohou předpokládat, že tam budou mít hned všechnu podporu státní. Nemohou užívat metod, které by se zdály morálním násilím, jako např. získávat počet věřících peněžními výhodami. Při vysvětlování evangelia se musí chovat s respektem k jiným, ale proto mohou požadovat respekt i pro sebe a pro skupiny, které zakládají. Jenom svobodné přijetí křesťanské víry a svědectví lásky k druhým zaručuje úspěch Kristova učení.

Říkalo se často, že se církev v dějinách vždycky bála svobody. Opravdově řečeno se bály a dodnes bojí svobody státy a národy, které chtějí být násilně jednolité a používají k tomu i náboženství. Tam pak slyšet i dnes výhrůžky: "Přestoupíš-li na jinou víru, jsi zrádce národa!" Nedělejme si iluze, tato mentalita je ještě na mnoha stranách velmi živá. Uznejme tedy se zadostiučiněním, že se katolická církev II. vatikánského koncilu postavila na stranu těch, kdo chtějí tuto mentalitu převychovat v zájmu pravé svobody, která je cestou ke Kristu.

Tomáš Špidlík