Dialog s ateisty

29.10.2004 

Myšlenka k 31. neděli v mezidobí/C; 31.října 2004

?Hrozný nesmysl ? dialogovat s ateisty!?, řekl jeden kněz druhému, který se právě vrátil ze zasedání křesťanů s nevěřícími. Ten druhý tam byl skoro jakoby úřední zástupce biskupské konference. Ale to ho v očích druhého nijak neospravedlňovalo. Pokračoval v důvodech své dialektiky důsledně: ?První princip našeho křesťanského života a poznání je Bůh. Když někdo existenci Boží popírá, co ještě můžeme s ním mít společného?? ? ?Děti?, odpověděla jedna žena, která má nevěřícího muže. Kněz naštěstí děti nemá, proč tedy dialogovat s ateisty? Je to vůbec možné? A je-li to možné, je to užitečné? Vede to k něčemu dobrému?

Abychom se zastali prvního kněze, který měl poslání skoro úřední, musíme se nejdříve pokusit rozlišit různé druhy dialogů. Pokusíme se je vysvětlit, i když nevím dobře, jaká jim dát jména.

Na prvním místě bych zdůraznil, že nedialogují systémy, ale lidé. Nemůže spolu rozmlouvat ateismus a křesťanství, -ismy nemluví a neustupují. Ale, co když se setkají lidé, kteří je vyznávají? Každé setkání už je samo v sobě jistý dialog, který ovšem může zůstat minimální. Je ovšem vždycky nutný. Nazval bych tento první stupeň dialogem silniční dopravy. Jedou dvě auta, jedno dovrchu, druhé dolů. Dohoda je alespoň v tom, že se oba šoféři drží pravé strany silnice, aby do sebe nevrazili. Něco podobného se děje i ve státech, které mají občany věřící a nevěřící. Vláda, která má zájem na tom, aby udržela pořádek a zájem státu, ustanoví takové nařízení, aby si věřící věřili a nevěřící nevěřili, bez srážek a tedy i bez obecné škody.

Druhý stupeň dialogu se podobá tomu, co je společná cesta vlakem. Věřící jede do Prahy a nevěřící sedí vedle něho. Proč by jeden nepomohl druhému zvednout těžké zavazadlo? Proč by mladší nepopustil místo staršímu bez ohledu na jeho náboženské vyznání? Je to maličkost, ale provede-li se tento postoj důsledně, znamená už opravdu mnoho. Vždyť lidé, kteří žijí na stejném místě mají opravdu mnoho společných zájmů. Staví na stejném sídlišti. Musí tedy stavět tak, aby jeden druhému nebořil střechu nad hlavou. Sejdou-li se někdy na stejném zasedání, výměna názorů by neměla mít jiný smysl, než stanovit právě co nejvíc toho, co je společný zájem a kde jsou hranice. Tento společný zájem ovšem vrůstá při neštěstí, v nebezpečí. Při požáru vynášíme z domu nemocného a nikoho nenapadne se ho ptát na jeho přesvědčení. Není potřeba být škarohlídem k tomu, abychom si nevšimli, v jak nebezpečné době žijeme, ekologicky, politicky, sociálně. Tím silnější by tedy mělo být dnes hledání společných zájmů a vzájemné respektování.

Ale dialog může pokračovat dále. Při hledání společného se ovšem objeví i rozdíly. Jsou ty rozdíly nepřekonatelné? Začne se diskutovat a jeden se snaží druhého přesvědčit. V účinnost diskusí věřila např. scholastická výchova a zaváděla mnoho veřejných a soukromých diskusí k lepšímu poznání pravdy. Důvody se podávaly ve zvláštních formách, aby byly jasné a neodbočovaly od tématu.

Nezdá se však, že bychom dnes příliš věřili v účinnost diskusí. Snadno degenerují, stanou se z nich hádky a vyčítání, překřikování, a jak se všechny tyto nectnosti dialogu jmenují. Když se naopak dělají dobře, mají tu výhodu, že lépe poznáme mínění protivníkovo, že se snažíme vžít do jeho myšlení. Tím padne mnoho předsudků a nedorozumění.

Ale pokud jde o zásadní rozdíl mezi věřícími a nevěřícími, o víru v Boha, tam ovšem síla argumentace přestává. Pěkně napsal Werfel ve své Písni o Bernardetě toto motto: ?Ti, kdo věří v Boha, žádné důvody nepotřebují, těm pak, kdo v Boha nevěří, žádné důvody nepomohou?.

Nač tedy diskutovat s ateisty? Není to ztráta času? Řekli jsme hned na počátku: Nediskutujeme s ateismem, ale s ateisty, tj. s živými, konkrétními lidmi. Kromě toho cíl diskuze nemůže být rozbourat někomu systém pravd, které přijal a nahradit jej jiným systémem, přijatým od nás. I kdyby to byl systém křesťanský, bylo by to stále jisté zotročení ducha.

Pravou diskusi nejlépe charakterizoval už ve starověku Sokrates. On sám se přirovnával ve filosofii k porodní babičce, která pomáhá na svět dítěti, které už tu je, ale bylo skryté. Tak jsou také v každém člověku skryté pojmy krásy, dobra, pravdy. Člověk je cítí, ale nedovede je vyjádřit. Je vděčen tomu, kdo mu pomůže, aby se vyjádřil.

Platí-li tento princip ve filosofii, tím víc platí v otázce o víře v Boha. Každý člověk totiž v hloubce srdce touží po dobrém, po krásném, po lásce; každý chce žít a zvítězit nad smrtí. Nemůže být doopravdy šťastným, dokud neuvěří, že je tato touha uskutečnitelná, že dobro, pravda, krása, věčnost existují. Mají jedno společné jméno: Bůh.

Nevěřící jej popírají. Skutečně nevěří? Pak mají smutný, nejsmutnější pohled na život. Nebo věří v život a v dobro, ale myslí, že se to dá uskutečnit jenom na chvilku, jen v přeletu. To je ovšem ještě smutnější. Věřit v dobro, které netrvá, je jako stvět dům, který nám za chvilku spadne. Jaká je tu chuť do práce?

Křesťan tedy musí dialogovat s nevěřícími, ne aby se s nimi přel o neskutečné pojmy, ale aby jim ukázal to, co je samé může zachránit a co jim může dát smysl v životě. Naučit je, aby slyšeli, že i v nich mluví Boží hlas a že i pro ně platí slova žalmu: ?Uslyšíte-li dnes jeho hlas, nezatvrzujte své srdce? (Ž 94,7).

Tomáš Špidlík

Copyright © 2003-2021 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.