Rádio Vaticana

Bdělé očekávání

11.10.2017

Katecheze papeže Františka z 11. října, nám. sv. Petra

(Lk 12,35-38.40)

Dobrý den, drazí bratři a sestry!
Dnes bych se chtěl zaměřit na onen rozměr naděje, který nazýváme bdělost. Je to jedno z vůdčích témat Nového zákona. Ježíš káže svým učedníkům: „Mějte bedra přepásaná a vaše lampy ať hoří, abyste se podobali lidem, kteří čekají na svého pána, až se vrátí ze svatby, aby mu hned otevřeli, když přijde a zatluče“ (Lk 12,35-36). V této době, následující po Ježíšově zmrtvýchvstání, v níž se neustále střídají chvíle klidu a úzkosti, si křesťané nikdy neudělali pohodlí. Evangelium jim doporučuje, aby byli jako služebníci, kteří se nikdy neukládají ke spánku, dokud se jejich pán nevrátí domů. Tento svět vyžaduje naši odpovědnost – a my ji na sebe bereme celou a v lásce. Ježíš si přeje, aby se naše bytí vyznačovalo pracovitostí, abychom nikdy nepolevovali v ostražitosti, a mohli tak s vděčností a úžasem přijímat každý nový den, darovaný Bohem. Ježíšovým vykoupením jsme již byli spaseni, ale nyní očekáváme, dokud se plně neprojeví jeho moc a Bůh bude konečně všechno ve všem (1 Kor, 15,28). V křesťanově víře neexistuje větší jistota, než tato „schůzka“ – toto setkání s Pánem, až přijde. Až tento den nastane, chceme my, křesťané, být jako oni služebníci, kteří strávili noc s přepásanými bedry a hořícími lampami – je totiž nezbytné připravit se na spásu, která přichází, nachystat se na setkání. Pomysleli jste někdy, jaké bude toto setkání s Ježíšem, až přijde? Bude to objetí, nesmírná radost, obrovská radost. Je to setkání, v jehož očekávání máme žít!

Křesťan nemá vlohy k nudě – pokud vůbec k něčemu, tak spíše k trpělivosti. Ví, že také v jednotvárnosti stále stejně míjejících dnů se skrývá tajemství milosti. Jsou lidé, ze kterých se vytrvalostí jejich lásky stávají jakési studny, zavlažující poušť. Nic se neděje nadarmo a žádná situace, do které se křesťan noří, nedokáže bezezbytku vzdorovat lásce. Žádná noc není tak dlouhá, aby vyhladila vzpomínku na radost svítání. A čím temnější noc, tím bližší úsvit. Jestliže setrváme v jednotě s Ježíšem, chlad těžkých chvílí nás neochromí – a i kdyby celý svět kázal proti naději a líčil budoucnost v černých mračnech, křesťan ví, že v téže budoucnosti nastane Ježíšův příchod. Kdy se to stane, nikdo neví a nikdo nezná onu hodinu, ale už myšlenka, že na konci našeho příběhu stojí milosrdný Ježíš, postačuje, abychom měli naději a neproklínali život. Všechno bude spaseno. Všechno. Budeme trpět, přijdou chvíle vyvolávající hněv a pobouření, ale blaživá a mocná vzpomínka na Krista vyžene pokušení myslet si, že tento život je omyl.

Poté, co jsem poznali Ježíše, nelze jinak, než zkoumat dějiny v důvěře a naději. Jakoby Ježíš byl dům a my z nitra tohoto domu pohlíželi na okolní svět. Neuzavírejme se proto do sebe, nestýskejme si melancholicky po zlatých minulých časech, nýbrž hleďme stále kupředu do budoucnosti, která není pouze dílem našich rukou, ale především trvalou starostí Boží prozřetelnosti. Vše, co je matné, jednoho dne zazáří.

Pomysleme na to, že Bůh nikdy nepopírá sám sebe a nikdy neklame. Nezamýšlí s námi cosi mlhavého, nýbrž má přesně vymezený plán spásy: „On chce, aby se všichni lidé zachránili a došli k poznání pravdy“ (1 Tim 2,4). Nepoddávejme se tedy pesimisticky běhu událostí, jako by snad dějiny byly vlak, který se vymkl ovládání. Rezignovanost není křesťanskou ctností. Stejně jako není křesťanské pokrčit rameny či sklonit hlavu před zdánlivě nevyhnutelným osudem.

Kdo do světa vnáší naději, nikdy se jen tak nepoddává. Ježíš nás nabádá, abychom Jej nečekali s rukama v klíně: „Blahoslavení služebníci, které pán při svém příchodu najde, jak bdí“ (Lk 12,37). Koneckonců neexistuje tvůrce pokoje, který by neohrozil svůj osobní klid tím, že na sebe bere problémy druhých lidí. V opačném případě nebuduje pokoj, ale pěstuje svou lenost a pohodlí. Křesťan totiž riskuje a má odvahu riskovat, aby přinášel dobro, které nám Ježíš daroval jako poklad.

Každý den svého života proto opakujme zvolání, které první učedníci vyjadřovali ve své rodné aramejštině slovy Marana tha a které najdeme v posledním biblickém verši: „Přijď, Pane Ježíši!“ (Zj 22,20). Je to refrén veškeré křesťanské existence – v našem světě nepotřebujeme nic jiného, než Kristovo pohlazení. Jaká milost, jestliže v modlitbě v těžkých dnech tohoto života zaslechneme jeho hlas, který odpovídá a ujišťuje: „Hle, přijdu brzo“ (Zj 22,7)!

Přeložila Jana Gruberová

Česká sekce RV