21.12.2017 

Vztahu k místním církvím, k mezinárodní komunitě, k jiným křesťanský vyznáním a jiným náboženstvím věnoval papež František svou tradiční předvánoční promluvu k Římské kurii. Zatímco v minulých letech se věnoval analýze či přímo zpytování svědomí exponentů této instituce zastřešující úřady nejbližších spolupracovníků Petrova nástupce, letos se zaměřil na její vnější vztahy, zejména v souvislosti s vytvořením třetí sekce státního sekretariátu zaměřené na vatikánskou diplomacii.
V úvodu svého projevu se nicméně zmínil o obecnějších záležitostech souvisejících s probíhající reformou:

„Když mluvíme o reformě, napadá mne sympatický a příznačný výraz mons. Frédérica-Françoise-Xaviera De Mérode: »Provádět reformu v Římě je podobné jako čistit egyptskou sfingu kartáčkem na zuby« (srov. Giuseppe dalla Torre, Sopra una storia della Gendarmeria Pontificia, 19. října 2017). Zdůrazňuje se tak, kolik trpělivosti, oddanosti a delikátnosti je zapotřebí k dosažení tohoto cíle, jelikož Kurie je starobylou, složitou a ctihodnou institucí složenou z lidí, pocházejících z různých kultur, jazyků a mentálního nastavení, a ze své podstaty je odjakživa spojena s výkonem primátu římského biskupa v církvi, totiž s »posvátným« úřadem, který ustanovil sám Kristus Pán pro dobro celého těla církve (srov. Lumen gentium 18).“

Univerzální poslání kurie vychází ze samotné podstaty katolicity petrovské služby, jejímž hlavním posláním je hlásat radostnou zprávu o Bohu, který je Emanulem, zrodil se mezi lidmi, stal se člověkem, aby každému člověku projevil svou niternou blízkost, bezmeznou lásku a touhu, aby všichni došli spásy. Petrův primát je tedy služebným primátem, jak k tomu přímo odkazuje oblíbený obraz sv. Řehoře Velikého, který mluvil o Služebníku služebníků Božích (Servus servorum Dei), zakotveném v odhodlání následovat Krista, který vzal na sebe přirozenost služebníka (srov. Flp 2,7). Papež František přirovnal práci kurie ke smyslům, které člověku pomáhají „chápat realitu a zároveň nás v realitě situovat“.

„Je velice důležité, abychom překonali vyšinutou a degenerovanou logiku komplotů a malých zájmových skupin, která je ve skutečnosti– navzdory jejich důvodům a dobrým úmyslům - rakovinou vedoucí k sebevztažnosti a proniká také do církevních organismů jako takových a zejména do lidí, kteří v nich působí. Když k něčemu takovému dojde, začne se vytrácet radost z evangelia, radost ze sdílení Krista a ze společenství s Ním. Vytrácí se velkodušnost našeho zasvěcení (srov. Sk 20,35 a 2 Kor 9,7).“

František pak pokračoval v ostře kritických slovech na adresu těch, které neváhal nazvat zrádci, aniž by jmenoval konkrétně:

„Dovolte mi, abych se na tomto místě stručně zmínil také o dalším nebezpečí, totiž o zrádcích důvěry nebo o těch, kdo zneužívají mateřského postoje církve, tedy o lidech, kteří jsou pečlivě vybíráni, aby dodali sil tělu a reformě, avšak nepochopili vznešenost své odpovědnosti a nechali se korumpovat ambicemi či domýšlivostí a poté, co jsou delikátně vzdáleni ze svých úřadů, se sami prohlašují za mučedníky systému, »papežovy neinformovanosti«, či »staré gardy«..., namísto toho, aby se bili v prsa. Vedle nich jsou pak jiní, kteří v Kurii dále působí a kterým byl poskytnut čas k tomu, aby se vrátili na správnou cestu, s nadějí, že v trpělivosti církve naleznou příležitost k obrácení a nikoliv k jejímu zneužívání. O tom všem samozřejmě mluvím, aniž bych zapomínal na naprostou většinu věrných, kteří pracují s chvályhodným nasazením, věrností, kompetencí, oddaností a rovněž velkou svatostí.“

Společenství synovské poslušnosti ve službě svatému Božímu lidu je nejdůležitějším vztahem, který má existovat také mezi těmi, kdo působí v kurii, dodal František a poukázal na to, že společenství s Petrem posiluje také společenství mezi všemi jednotlivými členy. K charakteristice služby jednotlivých kuriálních úřadů pak papež použil přirovnání „k citlivým anténám“, které jsou schopné věrně vysílat papežovu vůli a zároveň přijímat „žádosti, otázky, požadavky, volání, radost i slzy místních církví i světa a přednášet je římskému biskupovi“.

Papež František pak připomněl nedávné vytvoření třetí sekce státního sekretariátu specificky zaměřené na vatikánskou diplomacii, jejímž úkolem je „upřímné a vytrvalé úsilí o to, aby Svatý stolec byl stavitelem mostů, míru a dialogu“. Jediným zájmem církve je, „aby byla svobodná od veškerých světských a materiálních zájmů,“ dodal Svatý otec.

Další oblastí první velikosti je vztah římské kurie k diecézím a místním církvím, který je charakterizován „spoluprací, důvěrou a nikdy ne nadřazeností či nepříznivostí“. Návštěvy ad limina Apostolorum v tomto smyslu představují velkou příležitost k setkání, dialogu a vzájemnému obohacení.

Papež zmínil také vztahy k východním církvím, které jsou „konkrétním příkladem bohatství v rozmanitosti. Vedle potřeby revidovat otázku volby nových biskupů a eparchů tak, aby odpovídala autonomii těchto církví a zároveň posilovala jednotu s katolickou církví, poukázal František na jedinečné svědectví, které tyto církve v našich dnech vydávají:

„Mezi Římem a Východem je vztah vzájemného duchovního a liturgického obohacování. Ve skutečnosti by římská církev nebyla vskutku katolická bez nezměrného bohatství východních církví a bez heroického svědectví mnoha našich východních bratří a sester, kteří očišťují církev přijetím mučednictvím a nabídnutím svého života, aby nezapřeli Krista.“

Svatý otec připomněl rovněž řádné zasedání biskupské synody, která se v říjnu příštího roku bude zabývat situací mladých lidí a rozlišováním povolání. Jak podotkl tato synoda má přitáhnout pozornost také ke složitým tématům dneška jako jsou mezigenerační vztahy v rodině, pastoraci a sociálním životě.

K ekumenické problematice papež František opět zopakoval svou tezi o jednotě, která se vytváří za pochodu. „Všechny teologické a eklesiologické rozdílnosti, které dosud křesťany rozdělují budou překonány jedině na této cestě,“ dodal Svatý otec. A pokud jde o vztah kurie k jiným náboženstvím, ocitoval slova pronesená letos při návštěvě Egypta, že totiž »jedinou alternativou k civilizaci setkání je necivilizovanost střetu« (Promluva na Mezinárodní mírové konferenci, Al-Azhar, Káhira 28. 4. 2017).“
Na závěr se Petrův nástupce vrátil k poselství Vánoc, které jsou „svátkem víry“:

„Vánoce nám připomínají, že víra, která v nás nevyvolává krizi, je krizí víry; víra, která nám nedává růst, je vírou, která potřebuje růst; víra, která nám neklade otázky, je vírou, nad níž je třeba si klást otázky; víra, která nás neoživuje, je vírou, kterou je třeba oživit; víra, která námi neotřásá, je vírou, kterou je třeba zatřást. Pouze intelektuální nebo vlažná víra je ve skutečnosti pouhou nabídkou víry, která se bude moci uskutečnit teprve tehdy, až zahrne srdce, duši, ducha a celé naše bytí, až dovolíme Bohu, aby se narodil a znovuzrodil v jesličkách srdce, až dovolíme betlémské hvězdě, aby nás dovedla na místo, kde spočívá Boží Syn, nikoli mezi králi a v luxusu, nýbrž mezi chudými a pokornými.“

V závěru setkání věnoval papež členům římské kurie italský překlad knihy blahoslavného francouzského karmelitána Otce Maria Eugenia od Dítěte Ježíše „Chci vidět Boha“ (Je veux voir Dieu) a svazek vydaný Apoštolskou penitenciárií „Svátek odpuštění“ (La festa del perdono).

Johana Bronková

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.