Bohoslužba slova, dialog mezi Bohem a Jeho lidem

31.1.2018 

Katecheze papeže Františka na gen. audienci, nám. sv. Petra

(Žid 1,1-2)

Drazí bratři a sestry, dobrý den!
Budeme dnes pokračovat v katechezích o mši svaté. Po pojednání o jejích úvodních obřadech, budeme dnes uvažovat o bohoslužbě slova, která tvoří její konstitutivní část, neboť se shromažďujeme právě proto, abychom naslouchali tomu, co pro nás Bůh učinil a zamýšlí učinit. Jde o zkušenost, které se nabývá „v přímém přenosu“ a nikoli z druhé ruky, protože „když se v církvi čte Písmo svaté, Bůh sám mluví k svému lidu a Kristus, přítomný svým slovem, hlásá radostnou zvěst“ (Všeobecné pokyny k Římskému misálu, 29; srov. Sacrosanctum concilium, 7;33). Kolikrát jen se během čtení Božího slova začínáme rozhlížet kolem a komentovat svoje okolí? Nebo se má během čtení Božího slova klábosit? [Lidé odpovídají: Ne!] Nikoli, protože, bavíš-li se s lidmi, nenasloucháš Božímu Slovu. Když zní Boží Slovo - čtení, žalm a evangelium – máme otevřít srdce, protože k nám promlouvá sám Bůh, a nemyslet na něco jiného či mluvit o něčem jiném.

Vysvětlím, k čemu při bohoslužbě slova dochází. Biblický text totiž přestává být písmem a stává se živým slovem, které pronáší sám Bůh tady a teď. Skrze lektora nás oslovuje Bůh a dovolává se nás, kteří s vírou nasloucháme. Duch, který »mluvil ústy proroků« (Krédo), inspiroval svatopisce, »aby Boží slovo opravdu působilo v srdcích to, čemu nasloucháme ušima« (Úvod k mešnímu lekcionáři, 9). K naslouchání Božímu slovu je zapotřebí mít otevřené také srdce. Bůh promlouvá a my Mu popřáváme sluchu, abychom pak uskutečňovali to, co jsme slyšeli. Je velice důležité naslouchat. Někdy možná dobře nerozumíme, protože některá čtení jsou trochu obtížná. Bůh k nám však promlouvá jinak a my nasloucháme ve ztišení.

Potřebujeme naslouchat! Jde totiž o život, jak trefně připomíná pronikavý postřeh, že »nejen z chleba žije člověk, ale z každého slova, které vychází z Božích úst« (Mt 4,4); o život, který nám dává Boží slovo. V tomto smyslu, mluvíme o bohoslužbě slova jako o „stolu“, který prostírá Pán, aby sytil náš duchovní život. Tento bohatě prostřený stůl otevírá široký přístup k pokladům Bible (srov. Sacrosanctum concilium, 51) jak Starého, tak Nového zákona, protože v nich církev hlásá jedno a totéž Kristovo tajemství (srov. Úvod k mešnímu lekcionáři, 5). Pomysleme na bohatství biblických čtení, nabízené třemi nedělními cykly, které nás ve světle synoptických evangelií provázejí během liturgického roku. Je to obrovské bohatství! Rád bych zde podtrhnul také význam responsoriálního Žalmu, který má usnadňovat meditaci předchozího čtení. Je vhodné Žalm zpívat, alespoň jeho odpověď (srov. Všeobecné pokyny k Římskému misálu, 61; Úvod k mešnímu lekcionáři, 19-22).

Liturgický přednes samotných čtení spolu se zpěvy z Písma svatého vyjadřuje a podporuje církevní společenství, provází všechny a každého. Je proto jasné, proč je zapovězeno opomíjet čtení a nahrazovat je nebiblickými texty. Zaslechl jsem, že někde byla čtena nějaká noviná zpráva, protože to byla novina dne. To ne! Boží slovo je Boží slovo! Noviny můžeme číst potom. Takováto subjektivní volba totiž ochuzuje a narušuje dialog, který probíhá mezi Bohem a jeho lidem v modlitbě. Je naopak zapotřebí důstojného ambónu a užívání Lekcionáře, vhodných lektorů a žalmistů. Je třeba hledat vhodné lektory, kteří dovedou číst dobře, ne takoví, kteří komolí slova, takže se ničemu nerozumí. Je třeba dobrých lektorů, kteří se přede mší připraví a zkusí si to, aby četli dobře. To pak vytváří atmosféru vnímavého ztišení. »Bohoslužba slova se má slavit tak, aby vedla k rozjímání; je proto nutné vyvarovat se jakékoli uspěchanosti, která je na překážku usebranosti. Do bohoslužby slova vhodně patří také krátké chvíle mlčení, přizpůsobené shromáždění — v nich ať srdce s přispěním Ducha Svatého přijímá Boží slovo a připravuje odpověď modlitbou« (Všeobecné pokyny k Římskému misálu, 56).

Víme, že slovo Páně je pomoc, kterou nutně potřebujeme, nemáme-li zbloudit, jak výstižně podotýká Žalmista, který se obrácí k Pánu vyznáním: »Svítilnou mým nohám je tvé slovo a světlem mé stezce« (Žl 119,105). Jak bychom mohli konat svoji pozemskou pouť s jejími námahami a zkouškami, kdybychom nebyli pravidelně živeni a osvěcováni Božím Slovem, které zní v liturgii?

Určitě nestačí slyšet pouze ušima, aniž bychom přijímali srdcem setbu božského Slova a umožnili, aby přineslo užitek. Vzpomeňme na podobenství o rozsévači a rozdílných výsledcích v závislosti na odlišných typech půdy (srov. Mk 4,14-20). Působení Ducha svatého, jež propůjčuje této odpovědi účinnost, potřebuje srdce, které se nechává ovlivnit a kultivovat, takže to, co slyší ve mši přechází do každodenního života podle pokynu apoštola Jakuba: »Slovo musíte uvádět ve skutek, a ne abyste ho jenom poslouchali. To byste klamali sami sebe« (Jak 1,22). Boží slovo v nás putuje, nasloucháme mu ušima a přichází do srdce, odkud přejde do rukou, kde se mění na dobré skutky. Toto je trasa, kterou musí projít, od uší přes srdce až rukám. Tomu se učme.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.