Rádio Vaticana

Jeho láska k církvi byla větší než láska k sobě

10.2.2018

vzpomíná na odstoupení Benedikta XVI. jeho sekretář mons. Xuereb

V neděli 11. února uplyne pět let od chvíle, kdy papež Benedikt XVI. překvapivě ohlásil své odstoupení z úřadu. Jedním z mála lidí, kteří o něm věděli o něco dříve, byl papežův osobní sekretář, maltský kněz Alfred Xuereb, dnes působící jako generální sekretář Ekonomického sekretariátu Svatého stolce. Vatikánský rozhlas se na něj obrátil s prosbou, aby zavzpomínal na tyto historické okamžiky.

„Na papeže Benedikta mám velmi mnoho vzpomínek. Prožil jsem vedle něho pět a půl roku, což je poměrně dlouhá doba. S postupujícím časem hledím na tyto vzpomínky jako na stále vzácnější, jako na dar a poklad, kterého se mi dostalo. Ptali jste se, jaké vzpomínky se mi nejsilněji vryly do paměti. Samozřejmě to byly chvíle abdikace. Dobře si vzpomínám na 5. únor 2013, kdy mne papež Benedikt pozval do své pracovny a oznámil mi velké rozhodnutí o své abdikaci. Málem jsem tenkrát vykřikl, zda by se nad tím neměl ještě zamyslet, ale ovládl jsem se, protože jsem byl přesvědčen, že se nad tím dlouho modlil. Právě v té chvíli se mi také vybavilo, jak se Benedikt XVI. v poslední době před mší v soukromé kapli dlouze zastavoval v modlitbě. A navzdory odbíjení hodin, ohlašujícímu začátek mše, zůstával usebrán v modlitbě před křížem, který je v sakristii. Došel jsem tedy k závěru, že se modlil za něco velice důležitého. Dalším silným momentem bylo veřejné ohlášení na konzistoři 11. února. Celou dobu jsem měl v očích slzy a také během oběda Svatý otec pochopil, že jsem velmi dojatý. Když jsem se ho pak zeptal, zda byl ve chvíli ohlášení abdikace klidný a cítil se dobře, odpověděl rozhodným „ano“. On měl samozřejmě bolestné chvíle už za sebou. Bylo na nás, abychom to přijali jako Boží vůli. Zdrojem jeho klidu byla právě jistota, že věc dobře rozvážil, měl v sobě pokoj, jistotu, že jedná podle Boží vůle.Pak 28. února přišla chvíle odjezdu z Vatikánu do Castelgandolfa. Vše proběhlo velmi prostě, bez zvláštních ceremonií. Papež definitivně opustil apoštolský palác, stal se emeritním papežem, sešel na Dvůr sv. Damase, kde ho pozdravil oddíl Švýcarské gardy a velký zástup zaměstnanců státního sekretariátu a dalších institucí, který se v tichosti shromáždil na dvoře. Pak se vůz s papežem vydal k heliportu. Nelze zapomenout také na velký kruh, který bílá helikoptéra opsala nad Římem. Lidé stáli na terásách střech a balkónech a mávali bílými šátky. Viděli jsme také nápisy: „Svatý otče, děkujeme“, zvonily zvony, včetně zvonu na Kapitolu.

Po příjezdu do Castelgandolfa papež velmi srdečně pozdravil místní obyvatele, kteří se tam shromáždili, a pak už se čekalo na volbu nového papeže.

Silným momentem pro mne byl okamžik loučení. Benedikt mi totiž řekl, že já zůstanu s novým papežem. Když byl zvolen papež František, napsal mu dopis, v němž mluvil o tom, že je připraven mne uvolnit, pokud mne bude potřebovat. Pak nadešel den loučení – ze Státního sekretariátu mi přišlo avízo, abych si pospíšil a rychle se zbalil, protože papež František sám otvírá korespondenci. Vstoupil jsem do pracovny papeže Benedikta, abych mu oznámil, co se děje, a v slzách jsem ho poprosil o požehnání. On se postavil a požehnal mi – a takto mne propustil.“

Kdy jste se naposled viděl s papežem Benediktem?

„Pozval mne k sobě v den mých narozenin, abychom spolu sloužili mši a poté posnídali. Shledal jsem ho se zcela jasnou myslí a potěšilo mne, jak jeho pohled během snídaně prozrazoval: jsem rád, že tě zase vidím. Pamatuje si velmi dobře všechny detaily, dokonce i o mé matce a jejích kočkách. Samozřejmě, po fyzické stránce je velmi křehký, když vstane, jde velmi nejistě. To všechno přirozeně souvisí s pokročilým věkem, vždyť je mu téměř 91 let.“

Myslíte, že lidé za těch pět let lidé pochopili překvapivé gesto Benedikta XVI.?

„Někteří ano, i když si myslím, že jiní by ho ještě měli pochopit trochu lépe. Bylo to velkolepé gesto. Benedikt XVI. si uvědomil, zejména během cesty do Mexika, že už není s to vydávat se na dlouhé pouti. A v té době se připravovaly Světové dny mládeže v Brazílii. Když si tedy uvědomil, že nemůže cestovat, podnikl– podle mého názoru – heroický krok, protože myslel více na církev. Jeho láska k církvi byla daleko větší než láska k sobě samému. Nezabýval se tím, co si o něm budou myslet jiní lidé, že v tom možná uvidí nedostatek odvahy. Došel k závěru, že Bůh po něm chce tento projev vlády, v němž miluje více církev než sebe sama.“

Působil jste rok také jako sekretář papeže Františka. Jak byste popsal vztah mezi Josephem Ratzingerem a Jorge Mario Bergogliem?

„Papež František hned na počátku podal správnou definici: Je naším privilegiem, že máme doma dědečka. Totiž máme tady historickou paměť, z níž můžeme čerpat. A jsem si jist, že papež František se ho skutečně ptá, jak některé události přesně proběhly. Pak promlouvají také gesta, od první chvíle, kdy papež František vystoupil na Loggii, aby požehnal lidem, pokoušel se také o telefonát papeži Benediktu, aby ho pozdravil. My jsme v té chvíli sledovali události v televizi, kde je telefon vždy utlumený, takže jsme vyzvánění neslyšeli. (Proto papež vyšel na Loggii tak pozdě). Ale během večeře nám zavolali znovu (ptali se nás, kde jsme byli předtím) s tím, že papež František zatelefonuje po večeři. Vzal jsem si s sebou tedy přenosný telefon, protože po večeři jsme pravidelně chodili na procházku. Když se ozvali předal jsem telefon papeži Benediktovi a slyšel jsem jeho slova: Svatosti, slibuji od této chvíle svoji naprostou poslušnost a modlitbu. To jsou pro mne nezapomenutelné okamžiky.“

Čím podle vás nyní papež Benedikt nejvíce slouží současné církvi?

„Rozhodl se pro tento styl života v ústraní, aby se připravil na konečné setkání s Pánem. Žije hluboce duchovně a obětuje modlitby a svoji křehkost za církev. Podobně, jako to dělaly řeholnice, polské mnišky v klášteře, kde nyní žije. Ty také žily v ústraní, aby obětovaly své modlitby a utrpení za papeže a za církev.“

Připravil Alessandro Gisotti, přeložila Johana Bronková

Česká sekce RV