21.6.2018 

Homilie římského biskupa na ekumenické bohoslužbě, Ženeva – sídlo SRC

Drazí bratři a sestry,
slyšeli jsme slova apoštola Pavla Galaťanům, kteří prožívali vnitřní spory. Byly mezi nimi totiž skupiny, které se vzájemně přely a obviňovaly. A v tomto kontextu je Apoštol v průběhu několika veršů dvakrát vybízí, ať jdou podle Ducha (srov. Gal 5,16.25).

Jít. Člověk je putující bytost. Celý život je volán vydat se na cestu a vykročit z místa, kde se nachází. Když vychází z lůna své matky a přechází z jednoho věku do druhého, když odchází z rodičovského domu a opouští pozemský život. Pouť je metafora, která vyjevuje smysl lidského života. Lidský život si sám nevystačí, ale stále hledá něco dalšího. Srdce nás pobízí, abychom vykročili a dosáhli cíle.

Chůze je však kázeň, námaha a vyžaduje každodenní trpělivost a neustálé cvičení. Je třeba zříci se mnoha cest a vybrat tu, jež vede k cíli, a uchovávat si paměť, abychom ji neztratili. Cíl a paměť. Chůze vyžaduje, abychom se pokorně dokázali vrátit zpět, je-li to nezbytné, a pečovali o druhé během cesty, neboť pouze společně se jde dobře. Putování zkrátka vyžaduje neustálou konverzi. Proto mnozí neputují a preferují domácí poklid, kde se pohodlně věnují svým záležitostem, aniž by se vystavovali rizikům cesty. Takto se však ulpívá na prchavých jistotách, které nedají onen pokoj a onu radost, po nichž touží srdce a jež lze najít jedině vyjitím ze sebe.

K tomu nás Bůh volá již od počátku. Už Abraham byl žádán, aby opustil svoji vlast, vydal se na cestu a vybavil se pouze důvěrou v Boha (srov. Gen 12,1). Podobně Mojžíš, Petr a Pavel, a všichni Pánovi přátelé žili na cestách. Zejména však Ježíš nám dal příklad. Ten, který je život, (srov. Jan 14,6) pro nás vyšel ze svého božství (srov. Flp 2,6-7) a mezi nás sestoupil, aby putoval. On, Pán a Mistr, se stal poutníkem a hostem mezi námi. Po svém návratu k Otci nám daroval svého Ducha, abychom také měli sílu jít Jeho směrem a uskutečňovat, co Pavel žádá, tedy jít cestou Ducha.

Cestou Ducha. Je-li každý člověk putující bytost, jež uzavřením se do sebe popírá svoje povolání, tím spíše pak křesťan. Křesťanský život, jak zdůrazňuje Pavel, totiž přináší jednu nesmiřitelnost. Na jedné straně je to cesta podle Ducha sledováním směru, započatého křtem; na druhé straně „propadání žádostem těla“ (srov. Gal 5,16). Co tento výraz označuje? Pokoušet se jít cestou majetnictví, logikou sobectví, podle níž se člověk snaží opatřit si tady a teď všechno, co se mu hodí. Nedává se ochotně doprovázet tam, kam jej vede Bůh, ale sleduje svoji vlastní trasu. Máme před očima důsledky takovéto tragické cesty. Člověk, jenž hltá věci, ztrácí ze zřetele své spoluputující. Na cestách světa proto vládne obrovská lhostejnost. Podnícen vlastními instinkty se člověk stává otrokem bezuzdného konzumismu a Boží hlas je tak přehlušen. Jiní, zvláště nejsou-li schopni chůze, jako maličcí a staří, se pak stávají obtížnými odpadky. Stvoření pak nemá jiný smysl než uspokojovat produkci za účelem potřeb.

Drazí bratři a sestry, dnes nás interpelují slova apoštola Pavla více než dříve. Žít podle Ducha znamená odmítat zesvětštění. Znamená to volit logiku služby a růst v odpuštění. Znamená to pohroužit se do dějin spolu s Bohem nikoli nabubřelým vytahováním se, nýbrž v rytmu „jediného přikázání: Miluj svého bližního jako sebe“ (v. 14). Cesta Ducha je totiž značena milníky, které Pavel vyjmenovává: „láska, radost, pokoj, shovívavost, vlídnost, dobrota, věrnost, tichost, zdrženlivost“ (v.22).

Takto jsme povoláni společně jít: cestou neustálého obrácení a obnovy smýšlení, aby se přizpůsobilo Duchu svatému. Během dějin došlo k rozdělení mezi křesťany nezřídka proto, že ke  kořenům jejich společného života prosáklo světské smýšlení. Nejprve se starali o svoje zájmy, potom o Ježíše Krista. Za takové situace bylo pro nepřítele Boha i člověka snadné nás rozdělit, protože jsme sledovali směr těla, nikoli Ducha. Dokonce i některé minulé pokusy o ukončení oněch rozdělení skončily uboze, protože byly vedeny hlavně světskou logikou. Hnutí, ke kterému značně přispěla Ekumenická rada církví, se však zrodilo z milosti Ducha svatého (srov. Unitatis redintegratio,1). Ekumenismus nás uvedl do pohybu podle Ježíšovy vůle a bude se rozvíjet, pokud bude veden Duchem a odmítne každé sebevztažné zdráhání.

Mohlo by se však namítnout, že takovéto putování je ztrátové, protože patřičně nechrání zájmy vlastních komunit, často pevně stmelených etnickou příslušností nebo ustáleným zaměřením, ať už jsou spíše „konzervativní“ či „pokrokové“. Ano, rozhodnout se patřit Ježíšovi spíše než Apollovi či Kéfovi (srov. 1 Kor 1,12), být Kristův spíše než „Žid či Řek“ (srov. Gal 3,28), Pánův spíše než pravicový či levicový a dát podle evangelia přednost bratrovi a nikoli sobě je v očích tohoto světa nezřídka ztrátové. Nemějme strach ze ztrátové práce. Ekumenismus je velký „ztrátový podnik“. Jde však o evangelní ztrátu, jak naznačuje Ježíš: „Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, ale kdo svůj život pro mě ztratí, zachrání si ho“ (Lk 9,24). Zachránit to svoje znamená jít cestou těla, ztratit hlavu pro Ježíše znamená jít podle Ducha. Jedině takto se rodí plody na Pánově vinici. Sám Ježíš učí, že nikoli ti, kdo si nechávají zálohu, přinášejí plody do Pánovy vinice, nýbrž ti, kteří slouží a drží se logiky Boha, který stále dává a rozdává se (srov. Mt 21, 33-42). Je to logika Paschy. Ta jediná přináší plody.

Při pohledu na svoje putování můžeme v některých situacích tehdejších komunit v Galácii spatřit sebe. Jak těžké je mírnit nevraživost a kultivovat společenství! Jak obtížné je vyváznout z rozporů a vzájemného odmítání, jež byly živeny celá staletí! Ještě těžší je odolat záludnému pokušení být s druhými a jít společně, avšak ve snaze dosáhnout nějakého postranního zájmu. Toto není logika Apoštola, nýbrž Jidáše, který šel spolu s Ježíšem, ale kvůli svým zájmům. Odpověď na naše vrávoravé kroky je stále tatáž: jít podle Ducha, očišťovat srdce od zla, volit se svatou umíněností cestu evangelia a odmítat zkratky tohoto světa.

Po mnoha letech ekumenického snažení u příležitosti tohoto sedmdesátého výročí Rady prosme Ducha, aby posílil naši chůzi. Příliš snadno se totiž zastavuje před divergencemi, které přetrvávají; příliš často se blokuje před vykročením, opotřebována pesimismem. Ať se neomlouváme vzdáleností. Již nyní je možné jít podle Ducha: modlit se, evangelizovat a společně sloužit je možné a bohulibé! Jít spolu, modlit se spolu, pracovat spolu – ano, to je naše dnešní hlavní cesta.

Tato cesta má přesný cíl: jednotu. Opačná cesta, tedy rozdělení vede k válkám a pustošení. Stačí si přečíst dějiny. Pán nás žádá, abychom šli neustále cestou společenství, které vede k pokoji. Rozdělení totiž „zřejmě odporuje Kristově vůli, je pohoršením světu a poškozuje svatou věc hlásání evangelia všemu stvoření“ (Unitatis redintegratio, 1). Pán od nás žádá jednotu; svět, soužený mnoha rozděleními, která dopadají zejména na ty nejslabší, volá po jednotě.

Drazí bratři a sestry, toužil jsem přijít sem jako poutník hledající jednotu a pokoj. Děkuji Bohu, protože jsem tady nalezl vás, bratry a sestry, kteří jsou na cestě. Společná cesta není pro nás křesťany nějakou strategií, abychom co nejvíce uplatnili svůj vliv, nýbrž úkonem poslušnosti ve vztahu k Pánu a lásky vůči světu. Poslušnost vůči Bohu a láska ke světu, pravá láska, která zachraňuje. Prosme Otce, ať se zdatněji ubíráme cestami Ducha. Kříž ať tuto cestu orientuje, neboť tam - v Ježíši - jsou zbořeny všechny přehrady rozdělení a přemoženo každé nepřátelství (srov. Ef 2,14). Tam pochopíme, že navzdory všem svým slabostem nás nic neodloučí od Jeho lásky (srov. Řím 8,35-39). Děkuji.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.