Rádio Vaticana

Vzroste-li misionářský zápal, vzroste také jednota mezi námi

21.6.2018

Promluva římského biskupa Františka ke Světové radě církví, Visser‘t Hooft Hall - Ženeva

Drazí bratři a sestry!
Těší mne, že se s vámi setkávám a děkuji za laskavé přijetí. Děkuji zvláště generálnímu sekretáři dr. Olafovi Fyksemu Tveitovi a moderátorce doktorce Agnes Abuom za jejich slova na uvítanou a za toto pozvání u příležitosti 70. výročí založení Světové rady církví.

Sedmdesát let označuje z biblického hlediska dovršené časové období, znamení božského požehnání. Číslo sedmdesát evokuje také dvě známé evangelní pasáže. V první nám Pán dal pokyn, abychom odpouštěli nejenom sedmkrát, ale „sedmdesát sedmkrát! (Mt 18,22). Tento počet jistě nemá význam kvantitativní, nýbrž otevírá kvalitativní horizont. Není měřítkem spravedlnosti, nýbrž otevírá míru nezměrné lásky, schopné odpouštět bez omezení. Tato láska nám po staletích rozporů umožňuje být spolu jako bratři a sestry, smířeni a vděčni Bohu, našemu Otci.

Jsme zde také díky těm, kteří nás na naší cestě předešli, zvolili cestu odpuštění a usilovali o odpověď na Pánovu vůli, „aby všichni byli jedno“ (Jan 17,21). Pobídnuti Ježíšovým důrazným přáním nedali se zamotat do spletitých uzlů kontroverzí, ale nalezli odvahu hledět dál, věřit v jednotu a překonávat podezření a strach. Je pravda, jak tvrdil jeden antický otec ve víře: „Jak je psáno, dokonalá láska vyhání strach. Jestliže se tedy strach promění a stane se láskou, pak všechno, co směřuje ke spáse, vytváří nutně jednotu“ (Řehoř z Nyssy, Z homilií na Píseň písní, 15). Jsme nositeli víry, lásky a naděje mnoha těch, kteří s enormní mocí evangelia měli odvahu obrátit směr dějin, které nás zavedly ke vzájemné nedůvěře ve stopách ďábelské spirály neustálých fragmentací. Díky Duchu svatému, který inspiruje a vede ekumenické hnutí, došlo ke změně tohoto směru a nesmazatelně byla vytyčena nová, jakož i stará cesta smířeného společenství, vedoucí k viditelné manifestaci onoho bratrství, které věřící už spojuje.

Číslo sedmdesát nabízí druhý evangelní podnět. Odkazuje na ony učedníky, které Ježíš během své veřejné služby pověřil posláním (srov. Lk 10,1) a které oslavuje křesťanský východ. Počet těchto učedníků odkazuje na počet tehdy známých národů, které jsou jmenovány na začátku Písma (srov. Gen 10). Co se tím chce říci? Že toto poslání míří ke všem národům a že každý učedník, aby jím byl, se má stát apoštolem, misionářem. Světová rada církví vznikla jako nástroj ekumenického hnutí vzbuzeného mocnou výzvou k misijnímu poslání: jak mohou křesťané evangelizovat, jsou-li mezi sebou rozděleni? Tento naléhavý požadavek stále udává směr naší cestě a je výrazem Pánovy modlitby za naši jednotu, „aby svět uvěřil“ (Jan 17,21).

Dovolte mi, drazí bratři a sestry, abych kromě vřelého poděkování za vaše úsilí o jednotu, kterým nešetříte, vyjádřil také jedno znepokojení. Vyplývá z dojmu, že ekumenismus a misijní poslání nejsou již tak těsně spojeny jako v počátcích. Misijní poslání, které je víc než diakonií a podporou lidskému rozvoji, však nemůže být opominuto, ani promarněno. Patří k naší identitě. Zvěstovat evangelium až na konec světa přirozeně patří k našemu křesťanskému bytí. Způsob výkonu tohoto poslání se zajisté mění podle doby a míst a - vzhledem k bohužel častému pokušení podrobovat se světské logice - je třeba připomenout, že Kristova církev roste přitažlivostí.

V čem však spočívá tato přitažlivost? Jistě ne v našich ideách, strategiích nebo programech. V Ježíše Krista se neuvěří za pomoci sběru konsenzů a Boží lid není redukovatelný na pozici nějaké nevládní organizace. Nikoli, síla přitažlivosti spočívá cele v onom vytříbeném daru, který uchvátil apoštola Pavla: „Poznám Krista i moc jeho zmrtvýchvstání a účast v jeho utrpení“ (Flp 3,10). To je jediná naše chlouba: „poznání Boží velebnosti, která je na Kristově tváři“ (2 Kor 4,6), a dostalo se nám od Ducha, který je dárcem života. Toto je poklad, který nosíme v hliněných nádobách (srov. v. 7) a máme jej nabízet tomuto milovanému a trýzněnému světu. Nebyli bychom věrni misijnímu poslání, kdybychom tento poklad redukovali na čistě imanentní humanismus, přizpůsobený dobovým módám. A byli bychom špatnými strážci, kdybychom jej chtěli pouze uchovat a zakopat jej ze strachu před výzvami tohoto světa (srov. Mt 25,25).

Opravdu máme zapotřebí nového evangelizačního rozmachu. Jsme povoláni být lidem, který žije a sdílí radost evangelia, chválí Pána a slouží bratřím s duší, která plane touhou rozevřít horizonty neslýchané dobroty a krásy těm, kterým se dosud nedostalo milosti opravdu poznat Ježíše. Jsem přesvědčen, že vzroste-li misionářský zápal, vzroste také jednota mezi námi. Stejně jako bylo zvěstování na počátku znamením jara církve, tak přinese evangelizace nové ekumenické jaro. Stejně jako v počátcích se semkněme ve společenství kolem Mistra, nikoli bez zahanbení za svoje neustálé otálení, a řekněme spolu s Petrem: „Pane, ke komu půjdeme? Ty máš slova věčného života“ (Jan 6,68).

Drazí bratři a sestry, přál jsem si osobně se účastnit oslav tohoto výročí Rady také proto, abych podtrhnul nasazení katolické církve ve věci ekumenismu a podpořil spolupráci s členskými církvemi a ekumenickými partnery. V této souvislosti bych se chtěl trochu také věnovat mottu zvolenému pro tento den: Jít, modlit se a společně pracovat.

Jít. Ano, ale kam? Na základě řečeného bych navrhoval dvojí pohyb: vstupovat a vycházet. Vstupovat, abychom stále směřovali do středu a uznávali v sobě ratolesti jediného kmene, kterým je Ježíš (srov. Jan 15,1-8). Nebudeme přinášet plody, pokud si nebudeme vzájemně pomáhat, abychom zůstávali sjednoceni v Něm. Vycházet na rozmanité existenciální periferie dneška, abychom společně přinášeli hojivou milost evangelia trpícímu lidstvu. Mohli bychom se zeptat, zda jdeme doopravdy, anebo jenom slovně, zda prezentujeme bratry Pánu a opravdu nám leží na srdci, anebo jsou daleko od našich skutečných zájmů. Mohli bychom se také ptát, zda je naše cesta návratem po vlastní ose, anebo přesvědčivě nese světu Pána.

Modlit se. Také v modlitbě, stejně jako na cestě, nemůžeme činit pokroky osamoceně, protože Boží milost je střižena ani ne tak na míru jednotlivce, ale šíří se harmonicky mezi věřícími, kteří se mají rádi. Když říkáme Otče náš, rozeznívá se v nás naše synovství, ale také bratrství. Modlitba je kyslíkem ekumenismu. Bez modlitby se společenství stává dýchavičným a nerozvíjí se, protože bráníme vanutí Ducha, aby je posouval vpřed. Ptejme se: kdy se modlíme jedni za druhé? Pán se modlil, abychom byli jedno: následujeme Jej v tom?

Společně pracovat. V této souvislosti bych rád zdůraznil, že katolická církev uznává zvláštní důležitost práce, kterou koná Komise Víra a řád a přeje si nadále do ní přispívat účastí vysoce kvalifikovaných teologů. Hledání Víry a řádu ve společné vizi církve a práce na rozlišování morálních a etických otázek se dotýkají neuralgických bodů ekumenické výzvy. Stejně tak aktivní účast v Komisi Misie a evangelizace; spolupráce s Úřadem pro mezináboženský dialog a spolupráci, v poslední době na důležité téma výchovy k míru; společná příprava textů pro Týden modliteb za jednotu křesťanů a různé jiné formy součinnosti jsou konstitutivními prvky solidní a osvědčené spolupráce. Kromě toho si vážím nezbytné role Ekumenického institutu v Bossey v ekumenické formaci mladé generace zodpovědných pastoračních a akademických činitelů mnoha církví a křesťanských konfesí celého světa. Katolická církev již mnoho let spolupracuje na tomto výchovně-vzdělávacím díle účastí jednoho katolického profesora na této fakultě a každoročně se s potěšením setkávám se skupinou tamějších studentů během jejich studijního pobytu v Římě. Chtěl bych také zmínit jako dobré znamení „ekumenické souhry“ rostoucí podíl na Dni modlitby za péči o stvoření.

Kromě toho je tu přesně definované synonymum typicky církevní práce: diakonie. Je to cesta následování Mistra, který „nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil“ (Mk 10,45). Rozmanitá a intenzivní služba členských církví Rady nachází svůj příznačný výraz v Pouti spravedlnosti a míru. Věrohodnost evangelia prokazuje způsob, jakým křesťané odpovídají na volání těch, kteří se v různých částech světa nespravedlivě stávají oběťmi tragického růstu exkluze, jež plodí bídu a podněcuje konflitky. Slabí jsou stále více odsouváni na okraj, připravováni o chléb, práci a budoucnost, zatímco bohatých je stále méně a jsou stále bohatší. Nechme se interpelovat pláčem trpících a prožijeme pohnutí, protože „programem křesťana je vnímavé srdce“ (Benedikt XVI. Deus caritas est, 31). Dívejme se spíše na to, co můžeme konkrétně dělat, než abychom malomyslněli nad tím, co nelze. Hleďme také na tolik našich bratří a sester, kteří jsou v různých částech světa, zejména na Blízkém východě sužováni, protože jsou křesťané. Buďme jim nablízku. A pamatujme, že naši ekumenickou cestu předchází již realizovaný ekumenismus krve, který nás vybízí, abychom šli dál.

Povzbuzujme se k překonávání pokušení absolutizovat určitá kulturní paradigmata a nechávat se pohlcovat stranickými zájmy. Pomáhejme lidem dobré vůle dávat více prostoru situacím a dění, jež se týká velké části lidstva, ale má příliš marginální prostor na informačním horizontu. Nemůžeme nejevit zájem a máme se zneklidňovat, když někteří křesťané projevují lhostejnost vůči těm, kdo jsou v nouzi. Ještě smutnější je přesvědčení těch, kteří mají za to, že jejich majetek je znamením božského zalíbení a nikoli povoláním zodpovědně sloužit lidské rodině a opatrovat stvoření. Ohledně lásky k bližnímu, každému bližnímu, nás Pán, Milosrdný Samaritán lidstva (srov. Lk 10,29-37) bude interpelovat (srov. Mt 25,31-46). Ptejme se proto: co můžeme dělat společně? Je-li nějaká služba realizovatelná, proč ji neplánujeme a neděláme společně, abychom zakoušeli intenzivnější zkušenost bratrství prokazováním konkrétní lásky?

Drazí bratři a sestry, znovu vám srdečně děkuji. Pomáhejme si společně jít, modlit se a pracovat, aby s Boží pomocí rostla jednota a svět uvěřil. Děkuji.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV