22.6.2018 

Tisková konference papeže Františka při návratu z Ženevy 21. června 2018

Během zpátečního letu z Ženevy odpovídal papež František na dotazy novinářů. Jak je zvykem, mluvčí Svatého stolce Greg Burke dal nejprve slovo redaktorovi ze země, kterou papež navštívil.

Arnaud Bédat z časopisu „L´Illustré“ se zeptal na nejvýznamnější momenty dne stráveného na švýcarské půdě.

Papež František: Myslím, že je tu jeden společný jmenovatel: setkání. Byl to den nejrůznějších setkání. Slovo vystihující tento den je tedy setkání, k němuž dochází, když se jeden člověk setkává s druhým a pociťuje přitom potěšení, které se dotýká srdce. Byla to pozitivní, dokonce krásná setkání, počínaje rozhovorem s prezidentem na začátku, kde nešlo pouze o zdvořilostní, běžný dialog. Byl to hluboký rozhovor na závažná celosvětová témata, vedený s udivujícím důvtipem. Pak následovala setkání, která jste všichni sledovali. Nebyli jste při obědě, který se stal rovněž příležitostí k velmi hlubokým sondám do mnoha problematik. Patrně největší prostor jsme věnovali otázce mladých lidí, protože všechna vyznání mají, v dobrém smyslu slova, obavy o mládež. Předsynoda, která se v Římě uskutečnila 19. března vzbudila dosti velkou pozornost, protože se jí zúčastnili mladí lidé všech vyznání, ale také agnostici ze všech zemí: 315 mladých lidí na místě a dalších 15 tisíc prostřednictvím telemostu – proto ten zvláštní zájem.

Avšak slovo, které vystihuje tuto cestu jako takovou, je setkání, nebo řekněme zkušenost setkání. Žádná nezdvořilost, nic formálního – či pouze formálního – zkrátka lidské setkání. Když k tomuto dojde mezi protestanty a katolíky, znamená to mnoho.

Roland Juchem z německé katolické agentury Cic se ve své otázce vrátil k nedávné polemice o interkomuniu v případech smíšených katolicko-protestantských manželství. „Němečtí biskupové se rozhodli učinit krok kupředu a my se ptáme proč arcibiskup Ladaria napsal dopis, který vyznívá trochu jako našlápnutí záchranné brzdy, po setkání z 3. května při němž zaznělo, že němečtí biskupové mají hledat pokud možno jednomyslné řešení. Jaké budou další kroky? Je nezbytné, aby v objasnění této věci zasáhl Vatikán, nebo mají němečtí biskupové dospět k dohodě mezi sebou?“ – ptal se německý novinář.

Papež František: V tomto případě nejde o nic nového, protože v Kodexu kanonického práva se předvídá to, o čem mluvili němečtí biskupové: podávání eucharistie ve zvláštních případech. Biskupové řešili problém smíšených manželství, zda je možné přistupovat k eucharistii či ne. Kodex ovšem říká, že biskup partikulární církve – a toto slovo je důležité, partikulární, tedy diecézní biskup – drží tyto věci ve svých rukou; tolik Kodex kanonického práva. Němečtí biskupové si povšimli, že to není zcela jasné, že někteří kněží nepostupují v souladu s biskupem, a proto chtěli toto téma přezkoumat a vypracovali studii – nechci přehánět, ale pracovalo se na ní více než rok, snad ještě déle.. nevím, ale v každém případě déle než jeden rok – která je zpracována dobře! Tento dokument má restriktivní charakter. Biskupové chtěli jasně říci to, co stojí v Kodexu, a také já, který jsem jej četl, říkám: „Tento dokument je restriktivní!“ Nejde v něm o to „umožnit přístup všem“. Nikoliv. Jde o studii dobře promyšlenou, v eklesiálním duchu. Biskupové zamýšleli tento dokument pro místní církev, nikoliv na rovině partikulární (tedy jednotlivé diecéze; Německá biskup konference tedy chtěla dokument platný v celé zemi). A v tom spočívá problém, protože toto kanonické právo nezakotvuje. Mluví o diecézním biskupovi, nikoli o biskupské konferenci. Proč? Protože předpis schválený v jedné biskupské konferenci se okamžitě stává univerzální. A v tom spočívala obtíž této diskuse. Nešlo ani tak o obsah, jako o tento bod. Poslali nám dokument, pak došlo k dvěma či třem setkáním dialogu a vysvětlování, a poté arcibiskup Ladaria odeslal onen list, ovšem s mým vědomím. Nebyla to jeho osobní iniciativa. Řekl jsem mu: „Ano, lepší je udělat krok kupředu a říci, že dokument není ještě dozrálý – jak to stojí v listu – a že je zapotřebí záležitost dále studovat“.  Pak následovalo další setkání a nakonec se bude ve zkoumání této věci pokračovat. Myslím, že z něho vyjde orientační dokument pro diecézní biskupy, aby každý z nich potom nakládal v této věci ve smyslu toho, co již předvídá kanonické právo. Nešlo tedy o žádnou brzdu! Jde o nasměrování, aby se postupovalo po dobré cestě. Když jsem navštívil luteránský kostel v Římě, padla rovněž podobná otázka a já jsem odpověděl v duchu Kodexu kanonického práva. A oni (Německá biskupská konference) nyní také hledají cestu v tomto duchu. Možná, že se o tom v pravou chvíli správně neinformovalo, je v tom trochu zmatku, ale v jádru věci jde o toto. V případě partikulární církve (diecéze) kanonické právo tuto věc povoluje, v případě místní církve (ve smyslu národní) nikoliv, protože pak by šlo o univerzální předpis. Jde tedy o toto.

Roland Juchem:  Místní církev znamená biskupská konference?

Papež František: …znamená biskupská konference. Ovšem biskupská konference může problém prostudovat a předložit orientační směrnice, které pomohou biskupům v řešení zvláštních případů.

Eva Fernández ze španělského radia Cope se ve svém dotazu vrátila k otázce uprchlíků a manipulaci tohoto tématu. „nedávno jsme byli svědky problému s lodí Aquarius a podobných případů, jako kauza rozdělení rodin ve Spojených státech. Myslíte si, že některé vlády využívají dramatu uprchlíků? Že se jim hodí k pořizování fotografií a podobně?

Papež František: Mluvil jsem hodně urpchlících a kritéria jsou, jak jsem řekl, přijímat, dorpovázet, umísťovat a integrovat. To jsou kritéria pro všechny urpchlíky. Pak jsem také řekl, že každá země si v tomto má počínat se ctností, jež náleží vládcům, totiž prozíravostí. Každá země může přijmout jen tolik uprchíků, kolik jich může integrovat: integrovat, poskytnout vzdělání, dát práci…. Řekl bych, že v tom spočívá klidný a jasný plán s uprchlíky. Nyní prožíváme vlnu uprchlíků, kteří prchají z oblastí válek a hladu. Válka a hlad v mnoha afrických zemí, válka a pronásledování na Blízkém východě. Itálie a Řecko byly v jejich přijímání nesmírně velkorysé. Pokud jde o Blízký východ, o Sýrii, mnoho urpchlíků bylo přijato v Turecku a v Libanonu - v Libanonu je tolik Syřanů kolik Libanonců - dále Jordánsko a další země. Také Španělsko přijímalo. Problémem je obchod s migranty a také situace, kdy se v některých případech musejí vracet. Neznám dobře všechny podrobnosti této dohody, ale pokud jsou v libyjských vodách, musejí se vrátit. A v těchto případech – viděl jsem fotografie vězení zřízených obchodníky s lidmi - okamžitě oddělí muže a ženy; ženy a děti končí bůhvíkde… takto postupují obchodníci. Znám také jeden případ, kdy se obchodníci přiblížili k lodi, která nabrala uprchlíků ze člunů, a požadovali, aby jim vydali ženy a děti. To dělají obchodníci. A jejich vězení jsou strašlivá. Dějí se tam věci srovnatelné s koncentračními tábory za II. světové války. Dochází k mrzačení při mučení a mrtvé házejí do hromadných hrobů. Proto mají vlády obavy, aby se nevraceli a nedostávali se do rukou těchto lidí. Jsou to celosvětové obavy. Vím, že se o tom mluví ve vládách, hledá se dohoda, je tu snaha pozměnit Dublinskou dohodu atd. Ve Španělsku jste nyní měli případ této lodi, která přistála ve Valencii. To všechno je ovšem vybočení z řádu. Problém válek je obtížné vyřešit, problém pronásledování křesťanů na Blízkém východě nebo také v Nigérii rovněž. Ovšem problém hladu je řešitelný. Mnoho evropských vlád pomýšlí na pohotovostní plán investic do těchto zemí; inteligentních investic, které za zabezpečí práci a vzdělání, tyto dvě věci. Jde o země, odkud uprchlíci přicházejí. V kolektivním nevědomí je totiž ošklivé heslo: „Afrika je tu od toho, aby se využívala“ „El África es para ser explotada“  - nechci nikoho urážet, ale tak tomu skutečně je. Je to uložené v nevědomí: jde přece o Afričany… země otroků. A toto se musí změnit prostřednictvím plánu investic, výchovy, podpory růstu, protože africké národy mají mnoho kulturního bohatství, jsou velmi inteligentní… Africké děti jsou nesmírně inteligentní a mohou, dostane-li se jim dobrého vzdělání, dojít daleko. V tomto případě jde o středně dlouhý časový horizont. Nicméně v této chvíli musejí vlády dospět k dohodě o řešení této krize. O to tedy jde zde, v Evropě. Pojďme se podívat na Ameriku. V Latinské Americe existuje velký migrační problém a rovněž problém interní migrace. V mé vlasti jde o problém migrace ze severu na jih. Lidé opouštějí venkov, protože není práce, a jdou do velkých měst a vytvářejí se megalopole, chudinské čtvrti a podobně. Existuje ovšem také externí migrace do dalších zemí, za prací. Pokud jde konkrétně o Spojené státy, podporuji to, co říkají tamní biskupové. Jsem na jejich straně.

Deborah Castellano Lubov z agentury Zenit položila za anglofonní skupinu novinářů dotaz na koncept „spravedlivé války“. „Jak známo, některé církve náležející do Světové rady církví jsou tzv. „mírovými církvemi“, protože jsou přesvědčené, že křesťan nesmí užívat násilí. Připomeňme, že ve Vatikánu byla před dvěma lety zorganizována konference na téma přehodnocení učení o „spravedlivé válce“. Myslíte si, že by se také katolická církev měla připojit k těmto tzv. „mírovým církvím“ a odložit teorii „spravedlivé války“? (Papež František si nechal ještě jednou vysvětlit koncept „mírových církví“. Novinářka odpověděla s tím, že podle nich člověk užívající násilí nemůže být považován za křesťana.)

Papež František: Dotkla jste se jádra věci… Dnes při obědě jeden pastor řekl, že prvním z lidských práv je asi právo na naději – to se mi líbilo. Vaše otázka se tak trochu týká této věci. Mluvili jsme o dnešní krizi lidských práv. Myslím, že odtud je třeba začít, abych dospěl k odpovědi na vaši otázku. Krize lidských zpráv je zřejmá. O lidských právech se sice mluví, ale mnoho skupin a některé země se od nich distancují. Ano, lidská práva… ale chybí síly, nadšení a přesvědčení, jaké bylo neříkám před 70 lety, ale před 20 lety. A to je vážné. Proč je tomu tak, co zapříčinilo dnešní situaci, v níž jsou lidská práva považován za relativní? Také právo na mír je relativní. Jsme uprostřed krize lidských práv. To je věc, kterou je myslím nutné promyslet do hloubky. Pokud jde o „mírové církve“, myslím si, že všechny církve, které mají tohoto ducha míru, by se měli spojit a pracovat společně, jak zaznělo v dnešních projevech. Mluvil jsem o tom já i další lidé, mluvilo se o tom při obědě. Jde o jednotu za mír. Mír je dnes základním nárokem, protože riziko války tu je – a jak kdosi řekl, dojde-li ke třetí světové válce, víme, jakými zbraněmi se bude válčit. Ale pokud příjde čtvrtá, budou se být klacky, protože lidstvo bude zničeno. Povinnost usilovat o mír je vážná – pomysleme jen na peníze, jaké se utrácí za zbrojení…. Být náboženstvími míru je úkolem daným Bohem! Mír, bratrství, sjednocené lidstvo – nesmíme řešit konflikty jako Kain. Je zapotřebí řešit je vyjednáváním, dialogem, zprostředkováváním.  Dnes jsme například v krizi těchto mediací! Zprostředkování je velice bohatý právnický termín, který se dnes rovněž ocitl v krizi. Dochází ke krizi naděje, krizi lidských práv, krizi zprostředkování a krizi míru. Když tedy říkáte, že existují náboženství míru, já se ptám: „Existují skutečně náboženství války?“ Je to těžko pochopitelné. Avšak existují nepochybně některé skupiny – a řekl bych, že téměř ve všech náboženstvích – malé skupiny, které mohu poněkud zjednodušeně nazvat „fundamentalisty“, které války vyhledávají. Také u nás katolíků by se našli někteří, kteří vždycky hledají zmar. Je důležité, abychom si toto uvědomovali. Nevím, zda jsem odpověděl…

Říkají mi, že lid žádá pokrm, večeři, že je na čase, abychom přistáli s plným žaludkem…. Chtěl bych jen dodat jednu věc: dnešní den byl dnem ekumenickým, v pravém slova smyslu. Během oběda jsme si řekli jednu pěknou věci, kterou přenechávám vám, abyste se nad ní zamysleli, promysleli ji a vyvodili z ní závěry: v ekumenickém hnutí musíme odstranit z našeho slovníku slovo jedno slovo, které zní proselytismus. Je to jasné? Ekumenismus nejde dohromady s proselytismem. Musíme si vybrat. Buď postupuješ v duchu ekumenismu, nebo jsi proselyta. Děkuji. Pokračoval bych v rozhovoru, protože to mám rád, ale …

A nyní, nechť sem příjde substitut (státního sekretariátu), protože je to jeho poslední cesta s námi. On totiž nyní změní barvu: nikoli však kvůli ostudě! Chceme se s ním rozloučit sardským dortem – na oslavu.

Mons. Becciu poděkoval Svatému otci za možnost účastnit se jeho pastoračních cest. „Bylo nádherné být svědkem toho, jak Svatý otec s odvahou šíří Boží slovo. Má služba spočívá jedině v tom, být mu v této věci nápomocný,“ dodal dosavadní substitut státního sekretariátu, který po prázdninách vystřídá kardinála Amata ve funkci prefekta Kongregace pro svatořečení.

Redakční zpracování a překlad Johana Bronková

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.