Rádio Vaticana

Otec je rád, když se máme rádi, a ze srdce si odpouštíme

22.6.2018

Homilie římského biskupa při mši svaté 21.června 2018, Ženeva

Otec, chléb a odpuštění. Tři slova, která nám dnes podává evangelium. Tři slova, která nás přivádějí k jádru víry.
Otec. Tímto slovem začíná modlitba. Pokračovat může dalšími slovy, ale to první nemůžeme opominout, protože slovo „Otec“ je klíčem, který otevírá Boží srdce. Jedině říkáme-li Otče, modlíme se „křesťanským jazykem“. Modlíme se křesťansky nikoli k neurčitému Bohu, nýbrž k Bohu, který je především Tatínek. Ježíš nás přece žádal, abychom říkali: „Otče náš, jenž jsi na nebesích“, nikoli „Bože na nebesích, jenž jsi Otcem“. Bůh je především – ještě před svojí nekonečností a věčností – Otcem.

Od Něho pochází každé otcovství a mateřství (srov. Ef 3,15). V Něm je počátek veškerého dobra a samotného našeho života. „Otče náš“ je tedy formule života, jež zjevuje naši identitu: jsme milované děti. Je to formule, která je řešením teorému samoty a problému osiření. Je to rovnice, která indikuje, co dělat: milovat Boha, našeho Otce, a druhé, naše bratry. Je to modlitba nás, církve; modlitba, která nemá sebe, ani svoje, tyká Bohu (tvé jméno, tvé království, tvá vůle) jenom v plurálu. „Otče náš“ – tato dvě slova jsou ukazatelem našeho duchovního života.

Pokaždé, když se na počátku dne či před nějakou důležitou činností pokřižujeme, pokaždé, když se modlíme „Otče náš“, si opětovně přivlastňujeme kořeny, které nás zakládají. Máme toho v našich nezřídka vykořeněných společnostech zapotřebí. „Otče náš“ zpevňuje naše kořeny. Je-li Otec, nikdo není vyloučen; strachu a nejistotě se nedaří vítězit. Vynořuje se paměť dobra, protože v Otcově srdci nejsme virtuální figury, nýbrž milované děti. Nespojuje nás do zájmových skupin, nýbrž společně nás obrozuje jako rodinu.

Vyslovujme neúnavně „Otče náš“. Budeme si tak připomínat, že neexistuje syn bez Otce a že tedy nikdo z nás není v tomto světě sám. Budeme si však také připomínat, že neexistuje Otec bez dětí. Nikdo z nás není jedináček, každý se má v jediné lidské rodině starat o bratry. Říkáme-li Otče náš, tvrdíme, že k nám patří každá lidská bytost, jsme povoláni reagovat jako bratři a dobří opatrovníci na každou špatnost, která Otcovu tvář uráží, a snažit se, aby se nevyskytovala lhostejnost vůči bratrovi, jakémukoli bratrovi: ještě nenarozenému dítěti stejně jako starci, který už nemluví, známému, kterému nedovedeme prominout, jakož i skartovanému chudákovi. To po nás žádá Otec. Přikazuje nám, abychom se měli rádi srdcem synů, kteří jsou bratři.

Chléb. Ježíš říká, abychom denně prosili Otce o chléb. Není třeba více, jenom chléb, tedy to podstatné pro život. Chléb je především pokrm postačující na dnešek ke zdraví a k práci; pokrm, který bohužel mnoha našim bratřím a sestrám chybí. Proto říkám: běda těm, kdo spekulují s chlebem! Základní pokrm pro vezdejší život národů musí být dostupný všem.

Žádat o denní chléb znamená také: „Otče, pomoz mi žít jednodušeji.“ Život se velice zkomplikoval. Chtěl bych říci, že je dnes pro mnohé jako „drogové omámení“. Spěcháme od rána do večera mezi tisícerými telefonáty a zprávami bez schopnosti zastavit se před tvářemi a noříme se do spletitosti, která oslabuje, a rychlosti vzbuzující úzkost. Vnucuje se rozhodnutí žít střízlivě, svobodně a bez zátěže zbytečností. Je to rozhodnutí, které jde proti proudu, a ve svojí době jej přijal svatý Alois Gonzaga, jehož si dnes připomínáme. Rozhodnutí zříci se spousty věcí, jež zaneprázdňují život, ale vyprazdňují srdce. Rozhodněme se pro jednoduchost chleba, abychom znovu našli odvahu ke ztišení a modlitbě, jež jsou kvasem opravdu lidského života. Rozhodněme se pro lidi místo pro věci, aby rostly osobní vztahy, nikoli virtuální. Mějme opět rádi pronikavou ryzost toho, co nás obklopuje. Když jsem byl malý, učili nás doma, když se stolu spadl chléb, abychom jej hned sebrali a políbili. Cenit si toho jednoduchého, co máme denně, a opatrovat to; nikoli použít a zahodit, nýbrž vážit si a opatrovat.

A dále: „chléb vezdejší“ – na to nezapomínejme – je Ježíš. Bez Něho nemůžeme činit nic (srov. Jan 15,5). On je základním pokrmem dobrého života. Někdy však Ježíše redukujeme na přílohu. Není-li však pokrmem našeho života, středem dne a dechem každodennosti, je všechno marné, všechno je pouhá příloha. Když žádáme o chléb, prosme Otce a říkejme denně: jednoduchý život, péče o svoje okolí a Ježíš ve všem a přede vším.

Odpuštění. Je obtížné odpustit, stále v sobě nosíme trochu smutku a zarytosti, a jsme-li vyprovokováni tím, komu jsme již odpustili, vrací se zášť i s úroky. Pán však požaduje jako dar naše odpuštění. Stojí za zamyšlení, že jediný původní Ježíšův komentář k Otčenáši říká: „Jestliže totiž odpustíte lidem poklesky, odpustí také vám váš nebeský Otec; ale když lidem neodpustíte, ani váš Otec vám neodpustí vaše poklesky“ (Mt 6,14-15). To je jediný Pánův komentář! Odpuštění je zavazující klauzule Otčenáše. Bůh osvobodí naše srdce od každého hříchu, odpustí všechno, všechno, ale žádá jediné: abychom neochabli v odpouštění my. Chce, aby každý vyhlásil generální amnestii těm druhým. Je třeba udělat dobře radiografii srdce, abychom zjistili, zda jsou v nás bloky a překážky odpuštění, kameny na odvalení. A potom říci Otci: „Vidíš tento balvan, svěřuji ti jej a prosím tě za tohoto člověka, za tuto situaci a třebaže odpouštím ztěžka, prosím tě dej mi sílu tak učinit.“

Odpuštění obnovuje, odpuštění koná zázraky. Petr zakusil Ježíšovo odpuštění a stal se pastýřem Jeho stádce; Šavel se stal Pavlem po odpuštění, kterého se mu dostalo od Štěpána; každý z nás se stane novým stvořením, když přijme Otcovo odpuštění, a miluje bratry. Pouze tehdy vneseme do světa opravdovou novost, protože není větší novost než odpuštění, které mění zlo v dobro. Vidíme to v křesťanských dějinách. Vzájemné odpuštění a zjistění, že jsme bratři, nám po staletých kontroverzích a roztržkách prospělo a nadále prospívá! Otec je rád, když se máme rádi, a ze srdce si odpouštíme (srov. Mt 18, 35). Potom nám dá svého Ducha. Prosme o tuto milost, abychom se nezabednili v zatvrzelosti s nárokem, že první krok mají vždycky činit druzí, ale učiňme jej v modlitbě, bratrském setkání a konkrétní lásce. Tak budeme podobnější Otci, který miluje nezištně, a dá nám Ducha jednoty.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV