7.9.2018 

Finanční deník Il Sole 24 ore v exkluzívním rozhovoru s papežem Františkem

Finanční a hospodářský deník Il Sole 24 ore publikoval 7.září exkluzívní rozhovor s papežem Františkem, který vedl jeho ediční ředitel Guido Gentili. Italský finanční deník, obdobný našim Hospodářským novinám, vychází ve více než sto třiceti tisícovém nákladu a v neděli vydává kvalitní kulturní přílohu. Interiew s římským biskupem zveřejnil u příležitosti 44. Ekonomického fóra, které v severoitalském Cernobbiu na břehu Komského jezera, shromažďuje osobnosti ze světa ekonomiky a financí.

Svatosti, staré africké přísloví praví: “Jestli chceš jít rychle, kráčej sám, ale chceš-li dojít daleko, běž s ostatními”. Dobře víme, jak závratnou rychlostí dnes můžeme běžet díky novým nástrojům technologické inovace, a to jak v komunikaci, včetně té mezilidské, tak v ekonomice. Nyní se však zdá, že nás hluboké a rychle po sobě následující krize spolu s přetrvávající a šířící se nejistotou odřízly od horizontu a zatemnily ho. Ve Velké Británii dokonce vzniklo ministerstvo, které se zabývá osamělostí. Ztotožnil byste se s oním příslovím?

Papež: “To přísloví vyslovuje pravdu. Jedinec může být zdatný, avšak růst je pokaždé výsledkem úsilí, které každý člověk vyvíjí pro dobro společenství. Ani individuální schopnosti se nemohou uplatnit mimo příhodný komunitní rámec, vzhledem k tomu, že dosažený výsledek nelze považovat za součet jednotlivých dovedností. Neříkám to proto, abych pokořoval jedince a neuznával osobní nadání, nýbrž abych nám pomohl připomenout skutečnost, že nikdo nemůže žít izolovaně a nezávisle na druhých. Sociální život neustavuje součet individualit, nýbrž růst národa”.

Jak je možné být “inkluzívní”?

Papež: “Počátkem inkluze je pohlížet na lidstvo jako na jedinou rodinu. Jsme povoláni k tomu, abychom žili pospolitě a vytvářeli prostory k přijetí spolupráce každého člověka. Když se s otevřeným srdcem rozhlédneme kolem sebe, nemůže nám uniknout velké množství cenných příběhů o podpoře, blízkosti, pozornosti a nezištných gestech. Dotýkáme se tak rukama solidarity, která se stále více rozmáhá. Pokud společenství, ve kterém žijeme, považujeme za svou rodinu, bude jednodušší vyhnout se soutěživosti a přistoupit na vzájemnou pomoc. Jako se to děje v našich původních rodinách, kde pravý růst, který nevyřazuje a neodepisuje, je výsledkem vztahů založených na vzájemné laskavosti a milosrdenství, nikoli touze po úspěchu a a strategickém vylučováním osob žijících po našem boku. Věda, technika a technologický pokrok mohou urychlit činnost, ovšem srdce patří výhradně člověku, aby do něj vložil přídavek lásky ve vztazích a institucích”.

Absence sdíleného projektu na umenšení nerovností může ve stále globalizovanějším systému předurčit to, co nazýváte “skartační ekonomií”, kde se oním skartovaným odpadem stávají sami lidé. Svatý stolec ve svém posledním dokumentu na toto téma (Oeconomicae et pecuniariae quaestiones“ – tedy Otázky ekonomiky a financí) prohlašuje, že “svět ke svému správnému fungování potřebuje etiku přátelskou vůči člověku”. Mohl byste to vysvětlit?

Papež: “Především upřesněme to, co rozumím zmíněnou “skartací”. Jak jsem napsal v Evangelii gaudium, nejedná se jednoduše o jevy známé jako vykořisťování a útlak, nýbrž o zcela nový a svébytný fenomén. Odepsáním člověka totiž v samém kořeni přetínáme jeho vazby k příslušné společnosti, protože už ho pouze nevykazujeme kamsi do existenčního sklepení či na periferie a nezbavujeme ho veškeré moci, nýbrž ho zkrátka vyhazujeme ven. Vyřazeného člověka jsme tak nevytěžili, nýbrž zcela odmítli; jinými slovy, považuje se za bezcenný odpad a vytěsňuje se ze společnosti pryč. Nelze opominout, že takto vystavená ekonomie zabíjí, protože se soustředí výlučně na peníze a poslušně se jim klaní. Pokud ve středu nestojí člověk a z výdělku se stává prvotní a jediný cíl, pohybujeme se mimo etiku a utváříme celky založené na chudobě, otroctví a odpadu.”

Znamená to, že jsme se ocitli v hodnotovém kontextu, který je vůči člověku nepřátelský?

Papež: “Naše etika se nestaví k člověku přátelsky, jestliže jsme téměř lhostejní k bolestnému nářku druhých lidí, nejsme schopni mu naslouchat, zakoušet soucit, plakat nad životními dramaty svých bratrů, ani o ně pečovat, jako by to snad nebyla také naše odpovědnost, jako by nám to nepříslušelo. Etika, která si hledí člověka, silně podněcuje konverzi, a té máme zapotřebí. Chybí nám vědomí společného původu, příslušnosti ke společným kořenům lidstva a společně utvářené budoucnosti. Toto základní vědomí by umožnilo rozvoj nového předsvědčení, postojů a životního stylu. Lidsky příznivá etika se snaží překonat strohé rozlišování mezi realitou zaměřenou na zisk a tou, která se nevyznačuje výhradně výdělečnými mechanismy, nýbrž ponechává rozsáhlý prostor činnostem, které utvářejí a rozšiřují takzvaný terciární sektor. Tyto služby, aniž by cokoli odnímaly ekonomické i sociální důležitosti dějinně prověřených forem podnikání, přispívají k vývoji systému směrem ke zřetelnějšímu a celistvějšímu přijetí odpovědnosti ze strany hospodářských subjektů. Sama různorodost institucionálních forem podnikání totiž vede k tvorbě civilnějšího a zároveň více konkurenceschopného trhu”.

V témže dokumentu Svatého stolce, který výslovně požaduje, aby finančnictví sloužilo reálné ekonomice a nikoli naopak, překvapuje výzva školám, formujícím budoucí manažery a průmyslové lídry. Měly by si uvědomit, čteme v textu, že ekonomické vzorce sledující výlučně kvantitativní výsledky dlouhodobě nebudou schopny zaručit rozvoj a mír. Znamená to, že by manažeři měli být školeni a později posuzování na základě jiných měřítek, než jsou ta současná? Podle jakých?

Papež: Považuji za důležité upřesnit, že žádná činnost neprobíhá náhodně a nezávisle. Může si zachovat anonymitu, ovšem neexistuje činnost, která by neměla původ v člověku. Současné ústřední postavení finační aktivity na úkor reálné ekonomiky není náhodné. V pozadí za ním stojí rozhodnutí kohosi, kdo se mylně domnívá, že peníze se vydělávají penězi. Skutečné peníze se ovšem vydělávají prací. Nezaměstnanost, která postihla různé evropské země, je důsledkem ekonomického systému neschopného vytvářet práci, protože ve svém středu vyvýšil modlu, zvanou peníze. Se vzpomínkou na pracující, které jsem potkal na Sardinii (foto), bych dodal, že naděje se podobá řeřavým uhlíkům, doutnajícím pod popelem. Pomáhejme si vzájemnou solidaritou a rozfoukávejme ten popel. Naděje, která není pouhý optimismus, nás vede dál, všichni ji máme podporovat, protože je naše a je věcí náš všech. Proto často říkám také mladým lidem, aby se nedali obrat o naději. Máme být chytří, neboť Pán nás učí, že modly jsou lstivější než my, a vyzývá nás, abychom byli opatrní jako hadi a bezelstní jako holubice”.

Bezelstnost a opatrnost v zápase s finanční modlou? Jak na to?

Papež: “V tuto chvíli stojí v centru našeho ekonomického systému modla, což není dobré. Bojujme všichni společně za to, aby středem byla spíše rodina a lidé a aby se mohlo žít dál bez ztráty naděje. Distribuce vyprodukovaného bohatství a účast na něm, začlenění podniku do okolního územního celku, sociální odpovědnost, podnikové sociální služby, mzdová rovnost pro muže a ženy, sladění pracovní doby s životním tempem, úcta k životnímu prostředí, uznání faktu, že člověk je důležitější než stroj, mzdová spravedlnost či schopnost inovace – to všechno jsou důležité prvky, které udržují při životě komunitní rozměr určitého podniku. Integrální rozvoj vyžaduje pozornost vůči tématům, která jsem právě vyjmenoval”.

Co podniku prospívá?

Papež: “To, jak smýšlíme o podniku, se silně podepisuje na rozhodování o jeho organizaci, produkci a distribuci. Je možné říci, že dobré jednání v úctě k lidské důstojnosti a obecnému dobru, je dobré také pro podnik. Existuje souvztažnost mezi člověkem a podnikem, činností člověka a budoucností podnikání. Přichází mi na mysl bl. Pavel VI., kterého s radostí 14. října prohlásím za svatého, který v encyklice Populorum progressio 14) napsal: «Rozvoj, o kterém mluvíme, se neomezuje na pouhý hospodářský růst. Aby byl opravdový, musí být všestranný, to jest musí vést k rozvoji celého člověka a celého lidstva. Tak to správně zdůraznil jeden vynikající odborník: "Odmítáme oddělování ekonomiky od humánní stránky, od rozvoje kultury, do níž patří. Jsme toho názoru, že člověka je nutno cenit vysoko - kteréhokoli člověka, jakoukoli lidskou pospolitost, a také lidstvo jako celek." (L.-J. Lebret, OP, Dynamique concrete du développment, Paris, Economie et Humanisme, Les Editions Ouvrières, 1961, s. 28)».

Zmíněný nedávný vatikánský dokument, analyzující ekonomický systém, především upozorňuje, že onen “mocný hybatel ekonomiky, jímž jsou trhy, není schopen autoregulace. Trhy totiž nedokáží vytvořit předpoklady, které umožňují jejich řádný průběh (sociální soudržnost, poctivost, důvěru, bezpečnost, zákony…), ani napravit vnější škodlivý dopad tržního hospodářství na lidskou společnost (nerovnost, nesouměrnost, úpadek životního prostředí, sociální nejistota, zpronevěra). Znamená to, že si ekonomie nevystačí sama se sebou a že v určitém smyslu potřebuje “záchranu”? Jaké jsou podle vašeho soudu “oprávněné” meze zisku?

Papež: “Hospodářská činnost se netýká pouze profitu, nýbrž zahrnuje vztahy a významy. Ekonomický svět, který se neredukuje na ryze odbornou záležitost, v sobě obsahuje poznání toho, jak se něco dělá a proč se to dělá, tedy dovednosti a jejich význam. Poctivá ekonomika se proto nikdy neodpoutává od významu toho, co se vyrábí. Ekonomické jednání je pokaždé rovněž etickým faktem. Jednota činnosti a odpovědnosti, spravedlnosti a zisku, výroby bohatství a jeho rozdílení, výkonnosti a úcty k životnímu prostředí jsou prvky, které podniku dlouhodobě zaručují životnost. Z tohoto zorného úhlu se tak rozšiřuje význam podniku a přivádí nás k poznání, že pouhý zisk nestačí k zaručení jeho života. Kromě otázek spojených přímo s podnikem by nás mělo interpelovat naše okolí. Již není únosné, aby ekomičtí aktéři nenaslouchali křiku chudých lidí. Ještě jednou bych rád citoval důležitá slova Pavla VI., který v Populorum progressio (58-59) prohlásil, že «pravidla volného obchodu sama o sobě nemohou řídit celosvětové mezinárodní vztahy. Naopak jsou prospěšná, jde-li o partnery, jejichž hospodářské podmínky se od sebe příliš neliší; dokonce podněcují další rozvoj a podle zásluhy odměňují výkonnost. Proto v nich vidí průmyslově vyspělé země spravedlivý zákon. Jinak je tomu, nutno říci, jsou-li podmínky obou zemí příliš rozdílné: ceny, na nichž se obchodníci liberálně shodnou, mohou mít veskrze nespravedlivé následky. Třeba přiznat, že základní zásada takzvaného liberalismu jako normy obchodování se tu ukazuje velice pochybenou. Stále ještě platí učení našeho předchůdce Lva XIII. v encyklice Rerum novarum: aby byla při smlouvě zaručena spravedlnost, nestačí souhlas partnerů, jsou-li v příliš nerovné vzájemné situaci; zásadu vzniku smluv na základě dohody stran nutno podřídit požadavkům přirozeného práva (Srov. Rerum novarum, 34: Acta Leonis XIII., XI (1892), s. 131). Co se v encyklice učí o spravedlivé mzdě jednotlivým dělníkům», píše můj ctihodný předchůdce Pavel VI., «platí přiměřeně i o mezinárodních smlouvách: směnné hospodářství nemůže spočívat jenom na principech svobodné a neomezené soutěže, protože ta velmi často vede k hospodářské diktatuře. Volná směna zboží je proto spravedlivá jen tehdy, když je ve shodě s požadavky sociální spravedlnosti».”

List Sole 24 Ore (stejně jako rozhlasová stanice Radio 24 a tisková agentura Radiocor Plus) je deníkem svazu italských podnikatelů (Confindustria), který zastupuje 160 tisíc převážně malých a středních podniků. Italští podnikatelé se zasazují o otevřenou a inkluzívní společnost. Co je podle vás nezbytné k tomu, aby se podnikatel stával “tvůrcem” hodnot pro svůj podnik a pro druhé, počínaje komunitou, v níž žije a pracuje? Z četby evangelií vyplývá, že se Ježíš obrací se sympatiemi k podnikatelům, kteří na sebe berou nějaké riziko. Pomysleme na podobenství o hřivnách…

Papež: “Pamatuji si setkání s vaším sdružením v únoru 2016. Vzpomínám na mnoho tváří, na kterých bylo zjevné nadšení a projekty, námaha a genialita. Mluvil jsem o tom, že považuji za důležitou pozornost vůči konkrétnímu člověku, což znamená dát každému, co mu patří, a vytrhnout matky a otce rodin z obav o to, že svým dětem nemohou poskytnout budoucnost ani přítomnost. Obnáší to schopnost řídit, ale také umění naslouchat a v důvěře a pokoře sdílet projekty a ideje. Znamená to jednat tak, aby práce vytvářela další práci, odpovědnost přiváděla k další odpovědnosti, naděje k naději, a to zejména pro mladé generace, které toho dnes mají zapotřebí. Myslím, že podstatné je společně pracovat na tvorbě obecného dobra a nového humanismu práce, podněcovat práci respektující lidskou důstojnost, tedy takovou, která si nehledí jen zisku a nároků kladených výrobou, nýbrž podporuje důstojný život za vědomí, že dobro lidí a podniku jdou ruku v ruce. Pomáhejme si navzájem rozvíjet solidaritu a uskutečňovat nový ekonomický řád, který by už nikoho neskartoval, nýbrž obohatil ekonomické jednání o pozornost vůči chudým a umenšování existujících rozdílů. Potřebujeme odvahu a geniální kreativitu”.

Když se práce nedostává, jeví se to jako neúnosná krize, ale jinak se zaměstnání často považuje za každodenní trest a nesnesitelnou rutinu. Můžete naznačit pár důvodů, proč to tak není anebo alespoň nemá být, a způsob, jakým se podniky mohou vynasnažit o to, aby to tak nebylo, čímž zároveň přispívají k úspěchu podnikání a společenské prosperitě?

Papež: “Představa, že práce obnáší jen námahu, je poměrně rozšířená, ovšem všichni zakoušejí, že nemít práci je mnohem horší než pracovat. Práce nám prospívá, protože se pojí k důstojnosti člověka, k jeho schopnosti brát na sebe odpovědnost za sebe i za druhé. Je lepší pracovat, než zahálet. Práce poskytuje uspokojení, vytváří podmínky pro osobní projekty. Vydělávat si na denní chléb je důvodem k čestné hrdosti. Práce samozřejmě stojí také námahu, ovšem pomáhá nám k uchování zdravého smyslu pro realitu a vychovává nás ke zvládání života. Člověk, který sám sebe a svou rodinu živí vlastní prací, rozvíjí svou důstojnost. Práce vytváří důstojnost – podpora, pokud se neváže na konkrétní cíl, kterým je znovu dát člověku práci a zaměstnanost, se mění na závislost a vede k nezodpovědnosti. Kromě toho má práce vysoce duchovní význam, protože skrze ni dodáváme kontinuitu stvoření, respektujeme je a pečujeme o ně”.

Co požadujete od podniků?

Papež: “Podniky mohou výrazně přispět k tomu, aby si práce uchovala svou důstojnost, pokud uznají, že člověk je nejdůležitějším zdrojem, jestliže budou věnovat pozornost chudým a pracovat na budování obecného blaha. Vím, že se v mnoha podnicích dává prostor formaci. Jsem přesvědčen, že by podniku velice prospělo, kdyby odborné školení doplnil rovněž hodnotovou formací. Solidarita, etika, spravedlnost, důstojnost, udržitelnost – to vše jsou významové a obsahové prvky, obohacující myšlení a konání”.

Globalizovaný svět se jaksi zmenšil – dostali jsem se až na hranice planety Země, kterou nazýváte naším společným domovem, a plánujeme kolonizaci nových planet. Ekologie a udržitelnost světa jsou vaší velikou starostí a stejně tak se jimi zabývají největší mezinárodní výrobci energií, počínaje italskou skupinou Eni, kteří ohlásili své “zelené” revoluce. Myslíte si, že se v tomto ohledu vyvíjí dostatečné úsilí?

Papež: “Zbývá ještě hodně práce, abychom se oprostili od jednání a rozhodování, které nerespektuje životní prostředí. Platíme daň z nadměrného využívání půdy, které již trvá řadu let. Také dnes a v mnoha situacích člověk bohužel není správcem země, nýbrž jejím tyranským těžitelem. Jsou tu však známky nové pozornosti vůči životnímu prostředí a tuto mentalitu postupně sdílí stále větší počet zemí. O toto rostoucí vědomí bychom měli mimořádně pečovat, protože je nezbytné přejít od pouhého popisu příznaků k uznání lidských kořenů ekologické krize, od pozornosti vůči životnímu prostředí k integrální ekologii, od představy všemohoucnosti k vědomí o omezenosti zdrojů. Klíčovým bodem je skutečnost, že mluvíme-li o životním prostředí, pokaždé to znamená také rozhovor o člověku. Úpadek životního prostředí jde ruku v ruce s lidským úpadkem, či spíše chudí lidé platí za důsledky, vyvolané pošlápáváním stvoření. Jestliže se má rozvíjet ekologická dimenze, vyžaduje to souběh vícero akcí – politické, kulturní, sociální a produktivní. Zejména utváření nového ekologického vědomí se zakládá na novém životním stylu, který by se měl zaměřit na budování harmonické budoucnosti, podporu všestranného rozvoje, umenšování rozdílů, objevování vazeb v rámci tvorstva a vymýcení konzumismu”.

Znamená to, že je třeba změnit výrobní vzorce?

Papež: “Jak jsem napsal v encyklice Laudato si´, tyto otázky se vnitřně pojí ke “skartační kultuře”, která zasahuje jak vyřazované lidi, tak věci, rychle se měnící v odpad. Připomeňme si například náš průmyslový systém, který nevyvinul dostatečnou schopnost, jak vstřebat a recyklovat odpad na konci výrobního a spotřebního cyklu. Ještě se nám nepodařilo osvojit si takový produktivní vzorec, který by zajistil zdroje pro všechny, včetně budoucích generací, a který by požadoval omezený přístup k neobnovitelným zdrojům, tlumil spotřebu, maximalizoval výkonnost těžby, usiloval o vícenásobné užití a recyklaci. Řešením těchto otázek bychom bránili “skartační kultuře”, která nakonec uškodí celé planetě. Musíme si přiznat, že na této cestě zbývá ještě hodně práce.

Mezi odepisovanými lidmi této Země jsou také migranti, kteří se přemísťují z jednoho světadílu na druhý, protože utíkají před válkami anebo hledují lepší podmínky k životu či přežívání. Prožíváme dějinné období, kdy se uzavírají hranice (včetně obchodních) a kdy v unavené a rozdělené Evropě převládá nacionalismus. Necítíte se tak trochu jako soudobý Mojžíš, který otevírá průchod, otevírá brány všem národům a lidem, počínaje těmi nejchudšími? Někdo se domnívá, že něco takového není posláním Petrova nástupce. Proč si naopak myslíte, že je to vaším posláním? A co Evropa potřebuje, aby našla společnou cestu a reagovala na obavy svých občanů?

Papež: “Dnes migranti nám všem kladou velké výzvy. Chudí, kteří se dávají do pohybu, nahánějí strach zejména národům, které žijí v blahobytu. Navzdory tomu neexistuje mírová budoucnost lidstva, jejíž součástí by nebylo přijetí odlišností, solidarita, pojímání lidstva jako jediné rodiny. Pro křesťana je přirozené, že v každém člověku rozpoznává Ježíše. Sám Kristus nás žádá, abychom s otevřenou náručí přijímali naše bratry a sestry, migranty a uprchlíky, třeba tím, že se zúčastníme iniciativy, kterou jsem vyhlásil v září minulého roku: Share the Journey – Sdílejme cestu. Cesta se totiž podniká ve dvou – jsou zde ti, kteří přicházejí do naší země, a my, kteří jdeme vstříc jejich srdci, abychom je pochopili, poznali jejich kulturu a jazyk, aniž bychom zanedbávali aktuální kontext. To by bylo zřetelné znamení světa a církve, která se snaží být otevřená, inkluzívní a přívětivá, Matky církve, která všechny objímá na sdílené cestě. Nezapomínejme na to, že člověka, který se vydává na cestu a zanechává za sebou svůj domov, zemi, někdy také příbuzné a rodinu, pohání naděje na lepší a důstojnější život pro něj i jeho drahé. A naděje rovněž podněcuje srdce člověka, který přijímá, touží se s příchozím poznat, setkat se s ním a rozmlouvat…Naděje pobízí ke sdílení životní cesty – nemějme z něho strach! Nemějme strach sdílet naději. Naděje není ctností pro lidi s plným žaludkem, a proto jsou chudí prvotními nositeli naděje a protagonisty dějin.”

Jak se ale má Evropa konkrétně zachovat?

Papež: Evropa potřebuje budoucnost a naději. Závan naděje podněcuje otevřenost vůči novým výzvám, kladeným migrací, a může napomoci k utváření světa, ve kterém by se nemluvilo pouze o číslech či institucích, nýbrž lidech. Jak říkáte, mezi migranty jsou lidé, kteří hledají lepší podmínky k životu či přežití. Mnozí evropští podnikatelé a instituce, kterým zajisté neschází odvaha a genialita, by měli pro tyto lidi, prchající před hladem a bídou, zahájit investice v jejich výchozích zemích – počínaje formací a školstvím až po vyvinutí skutečných kulturních systémů a zejména pak pracovní rozvoj. Investovat do práce, což znamená doprovázet získávání kompetencí a zahájení takového rozvoje, který by byl dobrem pro ony dosud chudé země, propůjčil by lidem důstojnost z práce a jejich vlasti dal možnost k utváření pozitivních sociálních vazeb schopných budovat spravedlivé a demokratické společnosti.

Vatikán je v Itálii a vy jste římským biskupem. Italský národ ovšem vyslovil velkou podporu takzvaně “populistickým” politickým silám, které nesdílejí otevřenost zemí pro migranty. Jak prožíváte toto oddálení ovcí od pastýře?

Papež: Naše odpověď na žádost o pomoc, navzdory veškeré velkorysosti, možná nebyla plně dostačující a dnes pláčeme nad tisíci mrtvých. Převládlo zde přílišné ticho. Mlčení vycházející z obecného cítění a z přesvědčení, že se vždy jednalo takto; mlčení lidí, kteří se staví do protikladu k migrantům. Pán přislíbil občerstvení a vysvobození všem utlačovaným tohoto světa, ovšem potřebuje nás, aby jeho příslib nabyl účinnosti. Potřebuje naše oči, aby si všimly tísně bratrů a sester. Potřebuje naše ruce nabízející pomoc. Potřebuje náš hlas, který by žaloval na nespravedlnost, páchanou tiše a mnohdy za spoluviny mnohých z nás. Především ale Pán potřebuje naše srdce, aby tak projevil milosrdnou Boží lásku k posledním, odvrhovaným, opuštěným a marginalizovaným.

Jak je možné uskutečnit integraci, která by vedla k překonání reálných obav a neklidu?

Papež: Nepřestávejme být svědky naděje, rozšiřujme své horizonty, aniž bychom se stravovali starostmi o dnešek. Stejně tak je nezbytné, aby migranti ctili kulturu a zákony země, která je přijala, čímž se z obou stran dospívá k integraci překonávající veškerý strach a znepokojení. Tuto odpovědnost bych svěřil také obezřetné úvaze jednotlivých vlád, aby nalezly sdílený způsob, jak dopřát důstojné přijetí mnoha bratrům a sestrám, kteří prosí o pomoc. Lze přijmout určitý počet lidí, aniž bychom zanedbali jejich možnost integrace a důstojné zabezpečení. Zároveň je potřebné věnovat pozornost nelegálnímu obchodu a být si vědomi toho, že přijímání není snadné. Připomínám, co jsem letos napsal do Poselství ke Světovému dni míru o čtyřech akčních pilířích, které rád popisuje slovesy “přijmout, chránit, podporovat, integrovat”, a zdůrazňuji, že tento rok povede k definici a schválení dvou globálních paktů v rámci Spojených národů – jeden se týká bezpečné a regulérní migrace, druhý uprchlíků. Jsou to smlouvy, které vytvářejí rámec pro politické návrhy a praktická opatření. V tomto smyslu je důležité, aby naše podněty a plány inspiroval soucit, prozíravost a odvaha, abychom tak využili všech příležitostí k budování míru. Pouze tak se oprávněný realismus mezinárodní politiky nepodvolí nezájmu a globalizované lhostejnosti.

Přeložila Jana Gruberová

Papež František

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.