O Otčenáši – tlučte, a otevře se vám

9.1.2019 

Katecheze z 9. ledna, aula Pavla VI.

(Lk 11,9-13)

Drazí bratři a sestry, dobrý den!
Dnešní katecheze se vztahuje k Lukášovu evangeliu. Zvláště toto evangelium totiž, počínaje vyprávěním o dětství, líčí postavu Krista v atmosféře intenzivní modlitby. V něm jsou obsaženy tři chvalozpěvy, které provázejí každodenní modlitbu církve: Benedictus, Magnificat a Nunc dimittis.

V této katechezi o Otčenáši budeme pokračovat pohledem na modlícího se Ježíše. Ježíš se modlí. V Lukášově podání například epizoda o proměnění začíná modlitbou. Říká: »Když se modlil, výraz tváře se mu změnil a jeho šat oslnivě zbělel« (Lk 9,29). Každý krok Ježíšova života je však podnícen vanutím Ducha, který Jej vede ve všech jeho činech. Ježíš se modlí při křtu v Jordánu, vede dialog s Otcem před důležitými rozhodnutími, často se stahuje do ústraní, aby se o samotě modlil, přimlouvá se za Petra, který Jej krátce na to zapře. Říká: »Šimone, Šimone, satan si vyžádal, aby vás směl protříbit jako pšenici, ale já jsem za tebe prosil, aby tvoje víra nezanikla« (Lk 22,31-32). To skýtá útěchu, vědět, že se Ježíš modlí za nás, modlí se za mne, za každého z nás, aby naše víra nezanikla. To je pravda. [Někdo se zeptá:] „Ale, otče, dělá to dosud?“ Stále tak činí před Otcem. Ježíš se za mne modlí. Každý z nás si to může říci. A také můžeme říci Ježíšovi: „Ty se modlíš za mne, modli se dál, potřebuji to.“ Takto směle.

Dokonce Mesiášova smrt je pohroužena do modlitby, takže hodiny mučení se vyznačují překvapujícím klidem. Ježíš utěšuje ženy, modlí se za ty, kdo jej křižují, slibuje ráj dobrému lotrovi a naposled vydechuje se slovy: »Otče, do tvých rukou poroučím svého ducha!« (Lk 23,46). Ježíšova modlitba jako by tlumila ty nejnásilnější emoce, přání pomsty a odplaty, smiřuje člověka s jeho neúprosnou nepřítelkyní, kterou je smrt.

V Lukášově evangeliu také nacházíme prosbu, vyslovenou jedním z učedníků, aby je sám Ježíš naučil modlitbě. A říká: »Pane, nauč nás modlit se« (Lk 11,1). Viděli, jak se modlí On. „Nauč nás to,“ můžeme říci Pánu i my. „Ty, Pane, se modlíš za mne, to vím, ale nauč modlitbě mne, abych se mohl také modlit.“
Z této prosby - »Pane nauč nás modlit se« - se zrodí dosti obsažné učení, kterým Ježíš vysvětluje svým, jakými slovy a jakými city se mají obracet k Bohu.

První částí tohoto učení je právě Otčenáš. Takto se modlete: »Otče náš, jenž jsi na nebesích«. „Otče“ – to slovo se krásně říká. Celou modlitbu můžeme zůstat pouze s tímto jediným slovem: Otče. A vnímat, že máme otce, nikoli zaměstnavatele, ani kmotra, nýbrž otce. Křesťan se obrací k Bohu především oslovením „Otče“.

V tomto učení, které Ježíš podává apoštolům, je zajímavé se pozastavit u několika instrukcí, které doprovázejí text modlitby. Ježíš nám podává několik vysvětlení, aby nám dodal důvěru. Podtrhují postoj věřícího, který se modlí. Je to například podobenství o neodbytném příteli, který přichází a obtěžuje celou spící rodinu, protože dostal nečekanou návštěvu, které nemá, co nabídnout. Co říká Ježíš na tuto situaci, že někdo tluče na dveře a probouzí přítele? - »Říkám vám: Když přece vstane a dá mu, tedy ne proto, že je to jeho přítel, ale pro jeho neodbytnost se zvedne a dá mu všechno, co potřebuje« (Lk 11,8). Tím nás chce naučit, abychom se modlili a v modlitbě vytrvali. A vzápětí podává příklad otce, jehož syn má hlad. Vy všichni, otcové i dědové, kteří jste tady, když syn nebo vnuk má hlad a dožaduje se jídla: »Je mezi vámi takový otec, že když ho syn poprosí o rybu, on mu dá místo ryby hada« (v.11). Všichni ze zkušenosti víte, že požádá-li dítě o jídlo, dáte mu, co chce, k jeho dobru.

Těmito tvrzeními Ježíš vysvětluje, že Bůh vždycky odpovídá, a žádná modlitba nezůstane nevyslyšena. Proč? Protože On je Otec a nezapomíná na svoje trpící děti.
Tato tvrzení nás poněkud znejisťují, protože se zdá, že mnohé naše modlitby nedosáhly žádného výsledku. Kolikrát jen jsme žádali a nedostali – všichni jsme to zažili – kolikrát jen jsme tloukli a dveře zůstaly zavřeny? Ježíš nám doporučuje, abychom v takových chvílích vytrvali a nepokládali se za odbyté. Modlitba vždycky proměňuje realitu, vždycky. Nezměníme-li věci kolem sebe, změníme se alespoň my, změní se naše srdce. Ježíš přislíbil dar Ducha svatého každému muži a každé ženě, kteří se modlí.

Můžeme si být jisti, že Bůh odpoví. Jedinou nejistotu působí čas, ale nepochybujme, že Bůh odpoví. Nanejvýš budeme muset vydržet celý život, ale On odpoví. Slíbil nám to: On není jako otec, který dá hada místo ryby. Není nic jistějšího: touha po štěstí, kterou všichni nosíme v srdci, se jednoho dne splní. Ježíš říká: »Bůh by se nezastal svých vyvolených, kteří k němu volají ve dne v noci, a nechal by je dlouho čekat?« (Lk 18,7). Ano, zjedná spravedlnost, vyslyší nás. Jaký to jen bude den slávy a vzkříšení! Modlitba je už od nynějška vítězstvím nad osamocením a beznadějí. Modleme se. Modlitba mění realitu, nezapomínejme na to. Buď změní věci nebo naše srdce, ale vždycky mění. Modlitba je už od nynějška vítězstvím nad osamocením a beznadějí. Je viděním každého fragmentu stvoření, hemžícího se v neúprosnosti dějin, jejichž smysl někdy nechápeme. Jsou však v pohybu, na cestě. A na konci každé cesty, co je na konci naší cesty? Na konci modlitby, na konci času, věnovaného modlitbě, na konci života je co? Otec, který očekává všechno a všechny s otevřenou náručí. Hleďme k tomuto Otci.

 

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2019 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.